Tak já ten skon ještě odložím!
Jsem holka jako z cukru; jen posešívaná jako Frankenstain. Na břiše třikrát zaplátovaná, vzadu na páteři dvakrát. Dívenka jak cumel. Už před pětadvaceti lety mi prorokovali, že mohu zemřít další den, nebo za rok, případně snad po padesátce. Mám po padesátce už pár let. Každý den je pro mě dar, takže chodím světem jako boží vůl. Je to velká výhoda. Máloco mě zkruší a občas naprdnu svoji kamarádku, když mi líčí některé problémy a já se jim nahlas směju. Vím, je to trapné, ale nic s tím nenadělám. Jenže! Přestala mi fungovat střeva. Poznala jsem to tak, že nic z toho, co jsem nahoře do sebe natlačila, nešlo vytlačit dole. Zákon akce a reakce přestal fungovat. Vzpomněla jsem si na proslulého chirurga, který tenkrát stál nad mojí postelí, kde jsem již oblečená ležela v tzv. „andělovi“, připravena jít na operační sál, kde mi vezmou pravděpodobně další část orgánů, i když všech maličkostí, které mi odebrali, mi bylo líto a po poslední operaci jsem toužebně na chodbách volala „Vraťt...