Andělská pohádka pro našeho Toníčka Pán Bůh se rozhlédl po nebi a povídá si: “Je nejvyšší čas zkontrolovat, jak se daří Toníčkovi, mamince, tatínkovi, dědečkovi Jirkovi, babičce Pavlínce, Vojtánkovi, babičce Lidušce, dědečkovi Mirečkovi, tetě Elišce, strýčkovi Alešovi, Anetce, Vojtíškovi, Adámkovi a malé Verunce”. Pán Bůh si povzdechl a užuž se chtěl pustit do práce, když vtom se z rohu nebeských mráčků ozval tichounký hlásek maličkého andílka: “Pane Bože, Pane Bože, moc Tě prosím, pošli mě! Já moc rád půjdu! Tak rád bych se s nimi potkal, prosím, prosím, budu hodný, brzy se k Tobě vrátím!” Pán Bůh se usmál. “Zrovna Ty, Josífku? Ty, můj nejmilejší andělíček? Co bych si tu bez tebe počal? Ráno mi sedíš u nohou, přes oběd tě mám na klíně a večer mi usínáš v náručí! Jak se tu bez Tebe obejdu? Nenapadá Tě, že mi bude smutno?” “Pane Bože, Pane Bože, moc, moc prosím!!!” Malý andělíček popotáhnul a stulil se Pánu Bohu do dlaně. “Já se Ti brzy vrátím! ...
Populární příspěvky z tohoto blogu
Nedělní pousmání Co krabičky nevyřeší
Autor:
Ludmila
Z krabičky paneláku, ve které bydlím, vycházím brzy. V kapse mám krabičku mobilu, v hranatém batůžku krabičku tabletu, krabičku kapesníků. Nesu si krabičkovou dietu, díky které, jak doufám, časem nabudu pružného tvaru a po mém skonu mě narovnají do krabičky. V krabičce peněženky mám několik karet tvaru obdélníků, peníze dávno nenosím, jsou nechutně oválné, špinavé a chrastí. Krabička, která je mi nejbližší, je můj mobilní telefon. Mohu s ním dělat cokoliv. Stal se mým nepostradatelným přítelem. Do práce jezdím hranatým trolejbusem. Stejně jako každý, kdo tu se mnou sedí s tváří ozářenou obrazovkou telefonu, jsem pohlcen posíláním zpráv, e-mailů, příspěvků na sociální sítě. Tuhle jsem na chvíli zvedl hlavu, když kolem projíždělo houkající policejní auto a jen díky tomu postřehl, že vedle mě sedí bývalá spolužačka ze základní školy. Roztržitě jsem přejel prsty po jejím obličeji, jak jsem byl v jednom kole, zarazil jsem se však o nos a pak omylem šťouchnul do jejího očního důl...
Třikrát a dost!
Autor:
Ludmila
Z původní rodiny mám přetrvávající zátěž, kterou nehodlám řešit, co živa budu. Jmenuje se Třikrát a dost! Třikrát a dost! znamená, že pokud o něco požádám třikrát, počtvrté se neopakuji. Buď se to udělá nebo se já zařídím jinak, počtvrté níkdy neprosím. Netuším, proč se mi tato zátěž, která je v podstatě výhodou (záleží na úhlu pohledu), pojí s nošením sekaného dříví do sklepa. Vždy, když se octnu v situaci Třikrát a dost!, vidím se jako malá zhruba desetiletá dívenka, která nese proutěný hluboký koš plný nasekaného dříví, střídá se se svým bratrem Jindřichem, míjíme se v chodbičce s úzkými schody, nalevo je chlívek pro prasátko a nad chlívkem příbytek pro slepice, které z něj ráno vylézají po dřevěném žebříku s opatlanými a uslzenými šprušlemi a po stejných šprušlích lezou večer, když je zaháníme s tmou zpátky do kurníku. Napravo je králíkárna a za zády jsou schody, vedoucí domů kolem vysoké skříně s botami. Před skříní je vydlážděný prostor ve tvaru čtverce, kde se v mém mládí často ...
Komentáře
Okomentovat