Kontakt

Autor:

Ludmila Hénková

email: akdilka@gmail.com


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nedělní pousmání Co krabičky nevyřeší

Autor:
  Z krabičky paneláku, ve které bydlím, vycházím brzy. V kapse mám krabičku mobilu, v hranatém batůžku krabičku tabletu, krabičku kapesníků. Nesu si krabičkovou dietu, díky které, jak doufám, časem nabudu pružného tvaru a po mém skonu mě narovnají do krabičky. V krabičce peněženky mám několik karet tvaru obdélníků, peníze dávno nenosím, jsou nechutně oválné, špinavé a chrastí. Krabička, která je mi nejbližší, je můj mobilní telefon. Mohu s ním dělat cokoliv. Stal se mým nepostradatelným přítelem.  Do práce jezdím hranatým trolejbusem. Stejně jako každý, kdo tu se mnou sedí s tváří ozářenou obrazovkou telefonu, jsem pohlcen posíláním zpráv, e-mailů, příspěvků na sociální sítě. Tuhle jsem na chvíli zvedl hlavu, když kolem projíždělo houkající policejní auto a jen díky tomu postřehl, že vedle mě sedí bývalá spolužačka ze základní školy. Roztržitě jsem přejel prsty po jejím obličeji, jak jsem byl v jednom kole, zarazil jsem se však o nos a pak omylem šťouchnul do jejího očního důl...
Další informace

Jeřabiny

Autor:
krajinou šly těžké stíny spatřila jsem jeřabiny divoké a nespoutané strom je lehce nahnutý co bylo a co se stane ví od první minuty z dětství poznám jejich plody oranžové trpkostí mraky plné těžké vody vítr šimral s lehkostí jako malá šplhala jsem  po ztepilé jeřabině korále pak navlékala z plodů sesbíraných v klíně jak otázky spouštěla jsem na nit která tenká byla korálkové jeřabiny v malé dlani jsem je skryla a teď když jsem stará paní stojím zas před jeřabinou znám odpověď na svá ptaní? mraky smějí se jak plynou k tomu stromu ruce zvedám chci vědět od jeřabiny odpovědi které hledám aspoň z jedné poloviny že je domov velkým darem a přátelství milostí láska že neskončí zmarem sobectví je krutostí že dítě vždy správně vidí co nechápe dospělý  dobro že se mluvit stydí talent bývá nesmělý že z nebe jak déšt se lije marnotratně požehnání pro každého který žije v duze plné slitování samota že je jen dívka čekající na pozvání točící se jako cívka při tanci na Boží dlani příslib dob...
Další informace
Autor:
  Chvilka nedělního úsměvu Lurdy v Brně Mám život plný radosti a zázraků. Jsem registrovaná jako potenciální pacient v brněnských Lurdech; patřím totiž spádově do ordinace s vtipnou sestrou a osobitou lékařkou. Po příchodu do čekárny ze dveří ordinace přichází sestra podobná skřítkovi Rákosníčkovi, takže se pohledem na ni rázem ocitám v časech dětství. Rozhlíží se kolem, srdečně zdraví příchozí pacienty se soucitným úsměvem a trousí přískokem od zdi ke zdi po židličkách časopis Metro. V této chvíli ještě nikdo z čekajících netuší, že tady lze s úspěchem zakládat táborové ohně, opékat špekáčky a zpívat trudnomyslné písně typu “Děvčátko, vím, že přijde loučení”. Už tady, v čekárně, dochází bez vody, jeskyně, zpěvů a modliteb ke spontánnímu uzdravování.  Mnohokrát se stalo, že během dlouhých hodin jsem pochopila, že mi nic není. Bolesti, které mě do čekárny přivedly, odcházejí, horečka ustupuje, záda se napřimují a já po pěti, šesti hodinách odcházím bez dalších ceremonií do kavá...
Další informace