Slova, která léčí

  Andělská  pohádka  pro našeho    Toníčka  Pán Bůh se rozhlédl po nebi a povídá si: “Je nejvyšší čas zkontrolovat, jak se daří Toníčkovi, mamince, tatínkovi, dědečkovi Jirkovi, babičce Pavlínce, Vojtánkovi, babičce Lidušce, dědečkovi Mirečkovi, tetě Elišce, strýčkovi Alešovi, Anetce, Vojtíškovi, Adámkovi a malé Verunce”. Pán Bůh si povzdechl a užuž se chtěl pustit do práce, když vtom se z rohu nebeských mráčků ozval tichounký hlásek maličkého andílka: “Pane Bože, Pane Bože, moc Tě prosím, pošli mě! Já moc rád půjdu! Tak rád bych se s nimi potkal, prosím, prosím, budu hodný, brzy se k Tobě vrátím!” Pán Bůh se usmál. “Zrovna Ty, Josífku? Ty, můj nejmilejší andělíček? Co bych si tu bez tebe počal? Ráno mi sedíš u nohou, přes oběd tě mám na klíně a večer mi usínáš v náručí! Jak se tu bez Tebe obejdu? Nenapadá Tě, že mi bude smutno?” “Pane Bože, Pane Bože, moc, moc prosím!!!” Malý andělíček popotáhnul a stulil se Pánu Bohu do dlaně. “Já se Ti brzy vrátím! ...

  Žárem ohrožená Nedávno jsem dosáhla druhé třicítky a cítím se mladá. Bohužel můj krk, brada, čelo a horní ret tvrdí, že to tak není. Krk je jako ještěr, brada chlupatá, čelo skvrnité a horní ret, když z něj vyškubu úrodu drobných chloupků, vypadá jako popraskaná suchá hlína po vydatném lijáku. Co mám dělat? Nemohu se skrývat, jsem veřejně známou osobou. Po chodníku chodím rovně, aniž bych se pohybovala přískokem od domu k domu s obličejem obráceným ke zdi. Ksicht je odhalený, protože masky takové velikosti se nenosí a můj úctyhodný nos má potíže s dýcháním i když k němu přiložím čistě vypraný hedvábný kapesník. Představa, že si ostříhám svých pět vlasů, mezi kterými prosvítá kůže a získám znovu mladistvý vzhled, je zřejmě lichá, i když jsem se jí chvíli hýčkala. Můj syn mě však povzbudil k tomu, ať si všech svých pár vlasů nechám a když jsem se jej tázala, co si o mém problému myslí, zatímco jsem mu zkroušeně posílala svých několik fotografií s názvem “krutá pravda”, řekl, že kdy...

  O čem nemá Lajka ani páru   Půvabná kolegyně za podpory celého pedagogického sboru chtěla před jarními prázdninami zpříjemnit dětem suchopárnou výuku „kosmickým programem“, avizovaným jako úžasný zážitek, kdy vesmír přijde za námi do školy a děti budou moci sledovat dění tam, kam lidské oko nedohlédne. Obvykle jsem k takovým věcem od začátku skeptická, ale s tímto návrhem jsem souhlasila vřele, protože to znamená, že nebudu muset děti šikovat do dvojic a trmácet se na Kraví horu, aby něco podobného viděly; navíc taškařice zabere celou vyučovací hodinu, což každý učitel, je-li při smyslech, kvituje s vděčností. Ve vytyčený den jsem se svojí oblíbenou kolegyní, která kromě šarmu oplývá také sarkastickým britským humorem, spojila svoji trošku dětí s její troškou, (třídy byly prořídlé díky právě řádící chřipkové epidemii) a vydaly jsme se do tělocvičny. Protože obě tělocvičny musely být pro tento účel vyprázdněny a nikdo nesměl celý den cvičit, chápete s...

Z původní rodiny mám přetrvávající zátěž, kterou nehodlám řešit, co živa budu. Jmenuje se Třikrát a dost! Třikrát a dost! znamená, že pokud o něco požádám třikrát, počtvrté se neopakuji. Buď se to udělá nebo se já zařídím jinak, počtvrté níkdy neprosím. Netuším, proč se mi tato zátěž, která je v podstatě výhodou (záleží na úhlu pohledu), pojí s nošením sekaného dříví do sklepa. Vždy, když se octnu v situaci Třikrát a dost!, vidím se jako malá zhruba desetiletá dívenka, která nese proutěný hluboký koš plný nasekaného dříví, střídá se se svým bratrem Jindřichem, míjíme se v chodbičce s úzkými schody, nalevo je chlívek pro prasátko a nad chlívkem příbytek pro slepice, které z něj ráno vylézají po dřevěném žebříku s opatlanými a uslzenými šprušlemi a po stejných šprušlích lezou večer, když je zaháníme s tmou zpátky do kurníku. Napravo je králíkárna a za zády jsou schody, vedoucí domů kolem vysoké skříně s botami. Před skříní je vydlážděný prostor ve tvaru čtverce, kde se v mém mládí často ...

Je to v cajku? Směs empatie a představivosti mě dostává do neřešitelných situací. Snažím se být empatická. Bohužel má představivost je bujná, barevná a plná detailů, což mě ohrožuje v kruhu mých příbuzných, především hypochondrů Existuje reálné nebezpečí, že pokud bych neodešla v určitých horkých okamžicích včas a velmi rychle, mohla jsem být mnohokrát usvědčena z neomalenosti a neuctivosti, avšak jak se pojistit proti přirozené reakci mé skotačivé fantazie, netuším.   Posuďte sami tento nedávný a zcela nevinný příběh: Plná radosti z adventu vstupuji do kuchyně, kde sedí za prostřeným stolem můj příbuzný. Truchlivě na mě pohlédne a se zbytkem tvarohu v koutku úst se ptá, kolik je let mým dětem a kolik mám vnuků. S úsměvem jej informuji a ze zájmu skutečně nepředstíraného se táži, jak se mu daří. Suše mě informuje o rakovině, chemoterapiích, hadičkách, prostatě, nádorech a letní cestě na Madeiru, kterou, jak konstatuje při pohledu na mé chatrné svršky, bych si já nemohla dovoli...