Andělská
pohádka
pro
našeho
Toníčka
Pán Bůh se rozhlédl po nebi a povídá si: “Je nejvyšší čas zkontrolovat, jak se daří Toníčkovi, mamince, tatínkovi, dědečkovi Jirkovi, babičce Pavlínce, Vojtánkovi, babičce Lidušce, dědečkovi Mirečkovi, tetě Elišce, strýčkovi Alešovi, Anetce, Vojtíškovi, Adámkovi a malé Verunce”. Pán Bůh si povzdechl a užuž se chtěl pustit do práce, když vtom se z rohu nebeských mráčků ozval tichounký hlásek maličkého andílka:
“Pane Bože, Pane Bože, moc Tě prosím, pošli mě! Já moc rád půjdu! Tak rád bych se s nimi potkal, prosím, prosím, budu hodný, brzy se k Tobě vrátím!”
Pán Bůh se usmál. “Zrovna Ty, Josífku? Ty, můj nejmilejší andělíček? Co bych si tu bez tebe počal? Ráno mi sedíš u nohou, přes oběd tě mám na klíně a večer mi usínáš v náručí! Jak se tu bez Tebe obejdu? Nenapadá Tě, že mi bude smutno?”
“Pane Bože, Pane Bože, moc, moc prosím!!!” Malý andělíček popotáhnul a stulil se Pánu Bohu do dlaně. “Já se Ti brzy vrátím! Slibuju! Opravdu! Nebudeš muset čekat dlouho! Vždyť já bych to bez Tebe taky dlouho nevydržel. Ale…víš…ta moje maminka! Ona je tak krásná! Chtěl bych, aby mě aspoň chviličku stiskla v náručí a aby mi tatínek pověděl aspoň jednu pohádku! A Toníček by za mnou mohl třeba aspoň na kratičko přijít! Babička a děda z Lelekovic by byli se na mě přišli podívat a babička Liduška mi třeba zazpívá ukolíbavku! Vojtánek by mě na chvíli přitulil, i když je to chlap jak hora, však víš, jak umí být něžný, že? A ještě…” andělíček se trošku začervenal “...ještě Pane Bože, teta Klárka! Vždyť víš! Kdybych jí mohl říct, že ji mám rád! A teta Krisťa, Eliška, Verunka a ostatní…..” Andělíček netrpělivě poposedl na Boží dlaní.
“Vrátím se! Vrátím! Slibuju!”
Pán Bůh se zachmuřil.
“Víš, Josífku, letět jen tak zbůhdarma na zem není jednoduché. Musí se za to platit. Tvé rodiče bude bolet, když tam nezůstaneš. Maminka bude smutná, tatínek nešťastný a všichni budou hodně, hodně plakat. A ty? Budeš muset trpět, bude tě bolet srdíčko, a nejen proto, že nebude všemu stačit, ale i z toho, že způsobíš žal lidem, které jsi právě vyjmenoval”.
Josífek posmrknul. “Pane. Od čeho jsi všemohoucí? Vždyť tohle umíš zařídit jako nic! ”
Pán Bůh se rozchechtal. “Malý jsi, ale už máš za ušima, i ty kluku jeden! Co s tebou mám dělat, filuto. Tak dobře, ale jen na den, dobře?”
Josífek poskočil radostí. “Pustíš mě? Na celý den? Pustíš?! Jupííí, děkuji, děkuji! Smím si na cestu vzít trošku Boží milosti?”
“Plnou náruč si jí vezmi, šmodrcho”, zabrblal Pán Bůh pod vousy.
Od začátku věděl, že Josífkovi neodolá. Takhle je to vždycky, když je Jeden Dobro a Láska sama.
Na cestu se Josífek vydal jedné prosincové soboty. Proč soboty?
Inu, aby tatínek měl volno a mohl maminku bezpečně odvézt do porodnice a Toníček aby měl hlídání u babičky a dědečka.
Do nebe se vrátil hned následující den, z neděle na pondělí.
Proč z neděle na pondělí? Právě proto, aby Pán Bůh stihl upravit časový nebeský harmonogram na následující dny a posílit všechny na zemi pro příští týden.
Za ten krátký čas, co Josífek pobyl na zemi, zjistil hodně důležitých věcí:
Maminka Kristýnka je krásnější, než se z nebeského pohledu zdálo.
Tatínek je pevnější, než vypadá a umí krásně vyprávět pohádky, držet za ruce a konejšit.
Toníček je nejlepší bráška na světě, má jemné prstíčky a Josífka hladil po tvářičkách.
Babička Liduška umí šimrat na nosíčku a zpívat o bělounké holubičce.
Vojtánek je z policejního pohledu tak zdatný krizový intervent, že může poskytovat podporu všem padlým andělům, co jich v nebi nasbíráš.
Babička Pavlínka, dědečkové Jirka a Mirek, teta Eliška, strýc Aleš
spolu s dětmi jsou opravdu povedená rodinka, na kterou je radost pohledět a veliká čest k ní patřit.
A pozemští andělové Klárka a Krisťa by dali nebeským cherubínům stokrát flek! Opravdu!
Josífek dostal nové jméno Josef Samuel, přijal křest i biřmování, po kterém nezbývalo než splnit slib daný Pánu Bohu a vydat se zpět.
Letěl a letěl, doletěl do nebe, skočil Pánu Bohu do klína a uvelebil se tam jako koťátko.
Pán Bůh si promnul bradu, pohladil jej a zeptal se: “Tak jak, andělíčku Josefe Samueli?”
“Ach, Pane”, zasnil se andílek Josífek, “jsem moc rád, že jsem tam byl. Díky, že jsi mě pustil. Víš, co mi povídala babička Liduška?”
“Vím”, zasmál se Pán Bůh. “Ale nikomu to nebudeme říkat, platí?”
“Platí”, řekl Josífek, stočil se do klubíčka a šťastně usnul.
V bezpečí Boží náruče se hezky spinká všem andělíčkům.
Ten den se Josífkovi zdál překrásný sen.
Stál u nebeské brány a netrpělivě vyhlížel, kdy za ním všichni milovaní, které na zemi navštívil, přijdou.
A že se dočká, na to vsaďte boty (a půjdete bosí).
Zajímá vás,, co že babička Liduška Josífkovi povídala?
Dočkejte času jako husa klasu. A nebojte, Bůh je milosrdný, věrný a má vše dobře načasované.
Mami?
Proč to děláš?
Tak jako pokaždé stála maminka Kristýnka u Josífkova hrobu
a zamyšleně hladila hlínu jemnou dlaní.
“Mami?” zašeptal Toníček (protože se bál, aby se maminka nepolekala, je vždy taková tichá, když se spolu na hřbitově modlí, ale už to prostě nemohl vydržet), “mami, proč to děláš?”
Maminka se usmála. ”Co myslíš, Toníčku?” “No přece, proč tu hlínu hladiš?”
“Ana. Sem jsme položili Josífkovo tělíčko, tak hlíně děkuji, že jej přikryla, víš? “Mami, ty to pleteš” rozčílil se Toníček, “Josífek je přece v nebi, pokaždé mu po večerní modlitbě máváme”.
“No ano, v nebi je jeho duše, Toníčku”, odtušila maminka, jako kdyby šlo
o nejsamozřejmější věc na světě.
“Jakože v nebi? Jenom duše? A tady je teda co, mami? A když je duše v nebi, tak proč nehladíme nebe?” zeptal se úplně logicky Toníček. Maminka se rozesmála. “Umíš pohladit nebe? Jen to zkus, ani na něj nedohlédneš, je vysoko, daleko, nikdo na něj nikdy nedosáhne a nikdo do něj nevstoupí jen tak”.
”Já tomu nerozumím”, sedl Toník na obrubník protějšího hrobu. “To jako jsme tady proč? Když je Josífek v nebi, my na ně nedosáhneme, tak proč raději nejdeme k babičce Pavlínce na vánočku? Josífkovi zamáváme večer a nemusíme sem chodit vůbec, ne?”
Maminka se zamyslela. “Jsem moc ráda, že umíš přemýšlet a určitě máš velkou pravdu, že s vánočkou u babičky by nám bylo příjemněji ,jenže když za námi na zem Josífek tehdy přišel, Pán Bůh jej vybavil na cestu tím nejlepším tělíčkem, které v nebi našel. No a právě to tělíčko je tady pod tou hlínou. A my z vděčnosti, že je Josífek dostal, sem chodíme na něj vzpomínat”.
“Aha! A co tam to tělíčko dělá, mami?” ptá se vykuleně Toníček.
“Odpočívá, než je Pán Bůh probudí”.
“A proč nešlo do nebe taky tělíčko, mami? Co je to za hloupost, rozdělovat tělo a duši?”
“To je veliké tajemství, o kterém ví jen Pán Bůh, Toníčku. Možná aby nebyl v nebi nával?”
“A kde je duše, ta teda v nebi je?”
“Ano, Josífkova duše je jistě v nebi”.
“A mami, jak se to stane, že je duše pryč? Jako odletěla? Nebo utekla? Nebo ji někdo vzal? A vůbec, jak taková duše teda vypadá?”
“Inu, tohle je pěkně zařízeno”, pohladila maminka Toníčka po vláskách. “Pán Bůh dává do těla člověka duši jako světlo, které mu září z očí,
a když duše odejde zpátky do nebe, člověk oči zavře, protože už nesvítí. Potom celý člověk tak nějak zhasne, jako když zhasneš lampičku. A to je znamení, že se duše vydala zpátky domů a že tělo dáme na hřbitov. Tam chodíme vzpomínat na dobu, kdy bylo ještě na zemi společně s duší a mělo v sobě světlo”.
“Aha. Tak proto měl Josífek zavřená očička, když jsem jej viděl naposledy, mami?”
“Právě proto, chlapečku. Ale neboj se, to světlo, které Pán Bůh našemu Josífkovi dal, bylo tak veliké, že teď, když je Josífek v nebi, září na každého z naší rodiny”.
“I na kmotříčka Vojtánka, i když je daleko ve Francii?” ptá se Toníček a kope nohou do kamínku. “I na toho. A nekopej do kamínku, okopeš si nové boty”. “I na dědečka Jirku?” “I na dědečka Jirku”. “I na Verunku?” “I na Verunku”, rozesmála se maminka a přitulila chlapečka v náruči. “Nemusíš se ptát na všechny, jinak ná nás ta vánočka nezbude, protože tu budeme sedět ještě hodinu. Radši mi podej prázdný obal od svíčky, seber tašku a půjdeme domů, už je zima”.
Maminka vzala Toníčka za ruku a pomalu spolu scházeli po schodech dolů k silnici. Nad obzorem se chvěly červánky, z lesa vál čerstvý vítr a nebe se usmívalo. Shora totiž vidělo nejlíp, že celá rodina
je díky Josífkovi světlem prozářená a požehnaná Boží milostí. Hlína se stává hedvábím, slzy stírá láska a naděje světlem roste..
Tak se daří tomu, kdo se dá životu celý.
Než maminka s Toníčkem sejdou poslední schod, Josífek skočí Pánu Ježíši do náruče a radostně si zavýskne.
I když krátce, přece nebyl na zemi nadarmo.
Maminka, která dala život andělovi…
Uprostřed všedních dnů, mezi všemi ostatními, ji nepoznáš. Vypadá úplně obyčejně; jen je pokornější a tišší.
Maminka, které dala život andělovi.
Je krásná a vznešená, oduševnělá a odvážná.
Všechno, co je v ní nejlepší, musela sesbírat, včetně rozumu do hrsti, aby se správně rozhodla v těžké a nejbolestnější chvíli svého života mezi vlastním pohodlím a láskou, připravit se na okolnosti, na které se při nejlepší vůli připravit nelze.
Milovala, i když věděla o bolesti neodvratného rozloučení po tak krátké době, kdy směla anděla držet v náruči a plakat štěstím nad jeho nádherou a dokonalostí.
Milovala i poté, kdy anděl odešel zpátky do nebe a její náruč zůstala prázdná.
Maminka, která dala život andělovi, ví, že anděl je v nebi.
Přesto Smutek a Žal vyskočí čas od času jako hrášek z lusku.
Smutek, že svého anděla nemůže obejmout.
Žal, že jej neuvidí baštit, neutře mu umolousanou pusu utěrkou.
Nebude sledovat, jak začíná lézt, mluvit, chodit a zlobit.
Slzy přicházejí v nečekaných okamžicích.
V tichu kostela..
Při zaslechnutí jeho jména, při vzpomínce na vůni maličkého tělíčka, při písničce, připomínající loučení.
Maminka anděla je důležitá!
Přjiala a nabídla své tělo, aby po odchodu anděla utkala svými slzami tenké, ale velmi pevné vlákno, spojující Zemi s nebem.
Po něm posílá modlitby a prosby o ochranu nejbližších, své vzdechy, touhy, obavy i radosti.
Maminka, napojená na takové nebeské vlákno, má obrovskou moc!
Na druhém konci je přece její anděl!
A každý, kdo se dostane do jejího okruhu a smí čerpat z jejích modliteb, má přímý kontakt na Stvořitele, vždyť anděl dřímá právě
v Boží náruči.
Maminka, která dala život andělovi, neprošla speciálním výcvikem ani psychologickou podporou.
Kdepak! Byla vržena ze dne na den rovnou do situace, kdy se musela rozhodnout pro Život v Lásce nebo pro život v pohodlí.
To není jednoduché.
Ona se rozhodla správně.
Srdcem.
Vírou.
Láskou.
A Ten, který je na Nebesích, rozumí bolesti maminek andělů.
Nakonec, jednu takovou má při sobě.
Uprostřed všedních dnů, mezi všemi ostatními, ji nepoznáš. Vypadá úplně obyčejně; jen je pokornější a tišší.
Maminka, která dala život andělovi.
Vybudovala přímý kontakt do nebe.
Její srdce se rozpadlo bolestí na několik kusů.
Ale její Láska, Odvaha a Víra buduje svět, ve kterém je snadné milovat a krásné žít.
Komentáře
Okomentovat