Nedělní pousmání Co krabičky nevyřeší

 

Z krabičky paneláku, ve které bydlím, vycházím brzy. V kapse mám krabičku mobilu,
v hranatém batůžku krabičku tabletu, krabičku kapesníků. Nesu si krabičkovou dietu, díky které, jak doufám, časem nabudu pružného tvaru a po mém skonu mě narovnají do krabičky. V krabičce peněženky mám několik karet tvaru obdélníků, peníze dávno nenosím, jsou nechutně oválné, špinavé a chrastí.

Krabička, která je mi nejbližší, je můj mobilní telefon. Mohu s ním dělat cokoliv. Stal se mým nepostradatelným přítelem. 

Do práce jezdím hranatým trolejbusem. Stejně jako každý, kdo tu se mnou sedí s tváří ozářenou obrazovkou telefonu, jsem pohlcen posíláním zpráv, e-mailů, příspěvků na sociální sítě. Tuhle jsem na chvíli zvedl hlavu, když kolem projíždělo houkající policejní auto a jen díky tomu postřehl, že vedle mě sedí bývalá spolužačka ze základní školy. Roztržitě jsem přejel prsty po jejím obličeji, jak jsem byl v jednom kole, zarazil jsem se však o nos a pak omylem šťouchnul do jejího očního důlku. Raději jsme se odklonili, předali si kontakt, přesněji; ona mi dala svoje číslo, já ji prozvonil, ona si mě uložila a  už jsme si mohli psát, co je nového. Poslala mi foto karlovarského knedlíku, který měla na oběd. Jak může jíst něco tak oválného, napsal jsem pohotově, ačkoliv vzápětí jsem se jí přiznal, že nedávno jsem v krabičkové dietě našel místo objednaných hranolek těstoviny ve tvaru vrtulí, málem mě kleplo! Naštěstí jsem vše okamžitě vyreklamoval a dostal náhradou tousty a internetový “služebníček” mi poslal e-mailem jako bonus kód na slevu při příštím nákupu. Spolužačka mi blahopřála, já jí poslal  palec, odkaz na krabičkové diety a smajlíka. Smáli jsme se oba dva té situaci s pohledy upřenými na obrazovky našich telefonů. Skoro jsem si nevšiml, že vystoupila.

Vyjel jsem v hranaté budově, kde mám kancelář, hranatým výtahem do hranaté místnosti plné krabiček. Den byl jako každý jiný, plný závratných novinek, překvapivých vymožeností, klikajících zpráv a blikajících obrazovek.   

Doma jako obvykle po příchodu krabičková dieta, zapojit přístroje do zásuvek a nabíječek, trošku si zrelaxovat při relaxační hře Flower, připojit se na internet, odpojit se, zapojit se, krabička sem, krabička tam, složit se do čtverečku a spát.

Za pár dnů známá, kterou jsem náhodně zaznamenal v trolejbuse, píše, že mě ráda viděla, já jí poslal srdíčko a od té doby spolu máme vztah. Samozřejmě virtuální. Kdykoliv mě začne nudit, zmáčknu delete a jdu si na sociální sítě oddechnout.  Někdy se stane, že po mě slídí i na facebooku, mohu ji však zablokovat a vést si poklidný život s krabičkami ve své krabičce. 

O něčem takovém se našim předkům ani nezdálo. Tehdy se muselo fyzicky pracovat, bojovat, usilovat, chodit a nechodit, potit se, večeřet a obědvat, milovat, diskutovat a tolerovat. Tolik zbytečností! Jak krásně jednoduchý je náš život. Je to tak osvobozující!

Jediné, co mi dělá starost, je moje stolice, která, ať dělám, co dělám, je stále, jak vidím ve své čtveraté záchodové míse, ve tvaru šišky.

Chtěl jsem o tom dát příběh na zeď svého facebooku a nasdílet, jestli někdo nemá stejnou potíž, pak však nastala tato převratná doba, která vyprodukovala umělou inteligenci. Jejím prostřednictvím s takovou maličkostí poradíme jistě co nevidět.

Proto jsem absolutně šťastný. K řešení mám totiž jen to hovno. Rozumíte, že?