Fotky

 

Chvilka nedělního úsměvu

Lurdy v Brně

Mám život plný radosti a zázraků.

Jsem registrovaná jako potenciální pacient v brněnských Lurdech; patřím totiž spádově do ordinace s vtipnou sestrou a osobitou lékařkou.

Po příchodu do čekárny ze dveří ordinace přichází sestra podobná skřítkovi Rákosníčkovi, takže se pohledem na ni rázem ocitám v časech dětství. Rozhlíží se kolem, srdečně zdraví příchozí pacienty se soucitným úsměvem a trousí přískokem od zdi ke zdi po židličkách časopis Metro. V této chvíli ještě nikdo z čekajících netuší, že tady lze s úspěchem zakládat táborové ohně, opékat špekáčky a zpívat trudnomyslné písně typu “Děvčátko, vím, že přijde loučení”. Už tady, v čekárně, dochází bez vody, jeskyně, zpěvů a modliteb ke spontánnímu uzdravování. 

Mnohokrát se stalo, že během dlouhých hodin jsem pochopila, že mi nic není. Bolesti, které mě do čekárny přivedly, odcházejí, horečka ustupuje, záda se napřimují a já po pěti, šesti hodinách odcházím bez dalších ceremonií do kavárny v přízemí budovy, abych oslavila svoje znovuzrození.

Ano, přiznávám, několikrát jsem se již dostala až k paní doktorce, ale byl to vždy hrdinský výkon, často jsem při čekání dokonce usnula; jednou mě dokonce sousedka nešetrně probudila, že se mé chrápání nedá vydržet; když však došlo ke vstupu do ordinace, byly to vždy příběhy  tak silné, že vzpomínky na ně mě naplňují pýchou, nadšením i posvátnou bázní, mísící se s něžností. Tolik emocí u mě dokáže vyvolat už snad jen dobře smažený sýr s tatarskou omáčkou, hranolky a zeleninovou oblohou.  

Pouhý pohled na skotačící sestru, její rozcuchané vlasy,  poutavé vyprávění, ve kterém vybraným slohem a  se zvláštním zápalem v přimhouřených očích popisuje střední proud při močení, důvěra, se níž mi podává zkumavku a žeton na toaletu, její úklona a zpěvný pokyn “Pooooojďte, jéééééén poooooojďte”, to vše mi bere dech. 

Hledá-li sestra v kartotéce, odebírá krev, píše záznam, počíná si tak roztržitě, že mám pokaždé starost, aby vše zvládla. Našla kartu? Výborně! Trefila se do žíly? Skvěle! Vypadla jí páska z mechanického psacího stroje? Šlaka. Vyměním, opravím, okamžíček!

Vztah k této milé sestře přiblížím jednou z mnoha výtečných událostí. 

V jisté době sestra šokovaně zjistila, že jsem nebyla v ordinaci spoustu let, což už nyní, jak doufám, všichni chápete. Poučila mě tehdy, že musím druhý den donést vzorek stolice. Ze skříně vyndala obálku, popsala, jak do ní umístit  vzorek včetně toho, jak jej šikovně získat. Pamatuji si, že pro ni mnoho znamenala informace, zda mám toaletu se spádem nebo bez. Věnovala mi hodně času a námahy, já však bez ohledu na naléhavost a přesné instrukce obálku lajdácky ztratila a když jsem znovu za mnoho let přišla, sestra se odvážně vytasila s novou, kterou jsem musela tentokrát zaplatit. Snad pro nedodržení instrukcí, moji nešikovnost, uhrazenou částku či tuhost stolice musím na tomto místě s politováním konstatovat, že moje hovno propadlo dolů, aniž bych je zadržela.

Od té doby splachuji své zbytky bez instrukcí a nechci se o ně s nikým dělit, byť šlo o malý vzorek.  Doufám tiše, že až k sestře znovu za pět, deset let zajdu, bude vše milosrdně zapomenuto a trapná obálka nebude znovu na tapetě.

Z několika sezení u paní doktorky, která trůní v místnosti bezprostředně za sestrou, pachtící  se za stolem s kartami, vybírám poslední zážitek:

Vcházím do místnosti, plné vitrín s porcelánovými slony, kterou zní tóny vážné hudby z rozhlasové stanice Vltava. Lékařka, která sedí u psacího stroje, stejně mechanického jako je stroj sestry, vypadá pohoršeně, že mě vidí. Může jí být asi stopadesát roků, možná o jeden méně. Krčí nos, ošívá se a mhouří oči do mé zdravotní karty. Má dlouhé nalakované nehty a ťuká netrpělivě do klávesnice moje jméno jedním prstem, trefí se napotřetí u každého písmenka.

To ji evidentně vyvádí z míry, protože, aniž bychom zavedly vstupní konverzaci, kleje nejprve jako zpustlík, vzápětí svolává všechny svaté. Nakonec obrací zrak ke mě a podle výrazu poznávám, že se jí ani za mák nelíbím.  

Stydím se. Proč ji vůbec obtěžuji? Je přece jasné, že má dost starostí sama se sebou.  Přesto, když už jsem se probojovala až sem, seberu všechnu svoji odvahu a táži se, zda si mohu sednout. Mohu. Lékařka zvedá tázavě své tmavé obočí až do úrovně, kde začíná její čelo ustupovat šedinám. Chápu to jako výzvu, abych se svěřila, proč jsem tady. Ačkoliv to v této chvíli už vůbec nevím, rozpomenu se na hodiny strávené v čekárně a lovím z mé chatrné paměti, co mě sem vlastně přivádí. A, už vím. Šeptám přiměřeně zkormouceně, abych dala patřičnou váhu svému neštěstí a tím podpořila důvod, proč tu jsem, že se mi včera ztratil hlas, což je nepříjemné při výuce dětí. Můj dotaz směřuje k tomu, zdali něco v mém krku není špatně. Lékařka opáčí: “Jsem snad mikroskop?” Omlouvám se. Znechuceně mě vyzývá, abych se obnažila a nasazuje si fonendoskop, poslouchá můj hrudník a záda. Sdělí, že neslyší nic, což může znamenat v tomto věku i oznámení vlastní hluchoty bez  souvislosti s fonendoskopem na krku.

Mumlám slova díků a něco o tom, že pak je vše v pořádku, protože se chvíli zdá, že by měla chuť ve vyšetřování pokračovat; vylekaně beru kabát a spěšně odcházím přes místnost, kde sestra lepí kanagonem roztržené karty. S úlevou se s ní loučím a jásavě opouštím plnou čekárnu, ve které se v mezičase vytvořily komunity, sdílící společné zájmy; zahrádkáři, kutilové, hospodyňky a hodinoví manželé. Lidé si vyměňují kontakty, recepty a někteří se objímají, protože v sobě našli náhlé zalíbení.

Scházím po schodech, s úsměvem zašeptám pozdrav sošné prodavačce v kavárně, ukáži prstem na  větrník nadupaný dvoubarevným krémem, který se na mě culí z poličky, platím a mířím s radostí ven.

Doma si vyplachuji nos, kloktám vincentku a plánuji bujaře, že až dosáhnu důchodového věku, což předpokládá více volného osobního času, svážu uzlíček se skrovnou skývou chleba a vydám se do Říma k papeži prosit o blahořečení sestry i lékařky a  následnému vysvěcení ordinace, přičemž se nebráním ani návrhu výstavby kapličky dole v kavárně.   

Věřím, že svého dosáhnu a pokud ne, svěcenou vodu obstarám v kostele a stánek si vypůjčím na veletrzích. 

Tak budu zažívat radost i ve vysokém věku, což mě plní neutuchajícím nadšením.