Jeřabiny

krajinou šly těžké stíny

spatřila jsem jeřabiny

divoké a nespoutané

strom je lehce nahnutý

co bylo

a co se stane

ví od první minuty

z dětství poznám jejich plody

oranžové trpkostí

mraky plné těžké vody

vítr šimral s lehkostí

jako malá šplhala jsem 

po ztepilé jeřabině

korále pak navlékala

z plodů

sesbíraných v klíně

jak otázky spouštěla jsem

na nit která tenká byla

korálkové jeřabiny

v malé dlani jsem je skryla

a teď když jsem stará paní

stojím zas před jeřabinou

znám odpověď na svá ptaní?

mraky smějí se

jak plynou

k tomu stromu ruce zvedám

chci vědět od jeřabiny

odpovědi

které hledám

aspoň z jedné poloviny

že je domov velkým darem

a přátelství milostí

láska že neskončí zmarem

sobectví je krutostí

že dítě vždy správně vidí

co nechápe dospělý 

dobro že se mluvit stydí

talent bývá nesmělý

že z nebe jak déšt se lije

marnotratně požehnání

pro každého který žije

v duze plné slitování

samota že je jen dívka

čekající na pozvání

točící se jako cívka

při tanci na Boží dlani

příslib dobra v každém dechu 

a že Bůh je tolik jiný

pro pochybností útěchu 

šeptaly mi jeřabiny

radostně těm mrakům mávám

s vděčností

že dýchat smím

korále si na krk dávám

pod stromem se zatočím