Můj svět

Ráda chodím včas. Bývám první ve třídě. 

Paní učitelka chodí mezi lavicemi, chystá knihy a sešity na stůl, usměje se a řekne: “Dobré ráno, jsi dnes ranní ptáče! Tak jestli chceš, můžeš sundat židle”.  

Do školy se těším. Jen se mi v poslední době zdá, že mě  ve třídě nikdo z dětí pořádně nevidí. Všichni mají kamarády, já ne. Pomůžu tady nebo tam, kde právě vidím, že je to potřeba, ale když jde o hru, všichni mají někoho jiného než mě.

“To stačí, děkuji, Šárko”, říká paní učitelka a než odejde do kabinetu uvařit si kafíčko, slíbím jí, že povím všem dětem, aby si připravily učebnici z prvouky. 

Než zazvoní poprvé, třída je skoro plná, hledám Marušce papučky, které se jí ztratily a než je společně objevíme pod skříňkou, zvoní podruhé.

Po zahájení a přivítání říká paní učitelka: “Otevřete si učebnici na straně 82 a začínáme nejprve s názvem….emoce. Co víte, děťátka, o emocích? Co to je vůbec emoce? Jaké máme emoce?” Dívá se na nás laskavýma očima. 

Ve třídě začíná šum, to mám nejraději. Je to lepší, než když píšeme diktát a je úplně ticho.

Nejvíc se mi líbí, když si takhle povídáme a může říct kdo co potřebuje. “Chce někdo říct, čeho se bojí?” vybízí nás znovu paní učitelka.

Samosebou chtějí téměř všichni. Já mám hrozný strach o moji babičku, která kouří, bojím se, že umře. Martínek má starost o pejska, Natka se bojí  o rodiče, Eliška o morčátko a pak se dostává ke slovu Ben: “Já se bojím parlamentu. Vždycky, když je v televizi premiér nebo parlament, utíkám za maminkou a schovám se jí pod sukni, takový mám strach”. 

Paní učitelka se zarazí. Je vidět, že přemýšlí, mne si čelo a pak pomaličku říká:

            “Bene. Tvůj tatínek je báječný, vždyť každé pondělí vyprávíš o tom, co tě naučil a kde všude jste spolu byli, učí tě rybařit, vyřezávat ze dřeva a taky bojová umění! Maminku máš skvělou, hezky se o vás stará a ještě k tomu máš malou sestřičku, která se každý den naučí něco nového a ty jí v tom pomáháš! Na tebe je celý parlament krátký, protože, milý Bene, a to nikdy nezapomínej, tvůj svět je v pořádku! Na to mysli a toho se drž. A tu hloupou televizi vypni nebo běž do jiného pokoje, ano?”

Vidím, že Benovi se ulevilo.

      Loudám se ze školy, přicházím domů. Ve dřezu je špinavé nádobí a ségra sedí v koutě na tabletu. Babička je v pokoji, kouká na seriál  a křičí: “Co ve škole? Udělej úkoly! Dej se do toho hned! Šárko!!! No tak! Slyšíš?!”. 

     “Babi?” jdu do dveří a ptám se potichounku. “Je náš svět v pořádku?“ 

        “Cože? Co tam kuňkáš? Svět? V pořádku? kde jsi to vzala? Je to pěknej bordel, to  vás učí  ve škole, takovýhle blbiny?” diví se babička a mačká nedopalek cigarety do popelníku. 

        “Hele, vyřeš si to s mamkou, já na tyhle pitomosti nemám čas. Dohlídni na Hedu, ať je na zítřek připravená a má úkoly. Neruš. Za chvíli to končí. Mazej do kuchyně a dělej, co dělat máš.”

         Heda hraje zase tu blbou hru, ve které se pohupuje panáček sem a tam a něco chytá. Pohádám se s ní, než udělá úkol, skoro bych jí vrazila pár facek, tak, jak to dělá babička, když má, jak říká “nervy na pochodu”.   Pak tahám úkolníček a dělám svůj úkol, ale vůbec tomu nerozumím. Babička rozrazí dveře: “Letím. Ahoj”. Cestou mi vtiskne pusu do vlasů, Hedě pohrozí prstem a je pryč.

      Maminka přichází pozdě. To už je Heda dávno uspaná, mám to na starost. Bulí, když si má čistit zuby, má plno kazů, protože se věčně láduje čokoládou.

   Máma je vždycky hodně unavená. Tátova přítelkyně Mirka nikdy tak unavená nebývá.  Možná proto, že ji vidím jen o víkendech, když tam občas se ségrou můžeme být.

    Maminka ke mně  přisedá na postýlku. Hladí mě po vlasech. “Mami?” Špitnu už z polospánku. “Je náš svět v pořádku?”

    Máma neslyší. Dívá se na mě, ale jaksi skrz. Takhle je to každý den. Ptá se: “Co škola? Máš úkoly? Šárko, snaž se, ať z tebe něco kloudného vyroste. Slibuješ?”. Slova už slyším jakoby zdálky, jak se propadám do snů, ale stejně jako každý večer zase všechno slíbím.

     Než usnu úplně, vzpomenu si na paní učitelku, jak potom, co si Ben sednul zpátky do lavice, povídala, že se snaží, aby její svět byl také v pořádku. Tvrdila, že když se každý budeme snažit udržovat svůj malý kousek světa v pořádku a když na tom budeme trvat, nic nás neporazí.

    Ještě než mě obestřou jemné závoje snění, vím jasně: Jsem Šárka a je mi pouhých jedenáct. Potřebuji svůj svět v pořádku. Ale sama to nedokážu. Vypadá to tedy, že mě může porazit skoro všechno. 

    Komu to ale mám říct, když doma nikdo neposlouchá? A můžu vůbec splnit mámino přání, aby ze mě něco kloudného vyrostlo, když žiji ve světě, kde není pořádek? 

      Dá se v takovém světě vůbec růst?