Lajko, Lajko

 

O čem nemá Lajka ani páru

 

Půvabná kolegyně za podpory celého pedagogického sboru chtěla před jarními prázdninami zpříjemnit dětem suchopárnou výuku „kosmickým programem“, avizovaným jako úžasný zážitek, kdy vesmír přijde za námi do školy a děti budou moci sledovat dění tam, kam lidské oko nedohlédne.

Obvykle jsem k takovým věcem od začátku skeptická, ale s tímto návrhem jsem souhlasila vřele, protože to znamená, že nebudu muset děti šikovat do dvojic a trmácet se na Kraví horu, aby něco podobného viděly; navíc taškařice zabere celou vyučovací hodinu, což každý učitel, je-li při smyslech, kvituje s vděčností.

Ve vytyčený den jsem se svojí oblíbenou kolegyní, která kromě šarmu oplývá také sarkastickým britským humorem, spojila svoji trošku dětí s její troškou, (třídy byly prořídlé díky právě řádící chřipkové epidemii) a vydaly jsme se do tělocvičny.

Protože obě tělocvičny musely být pro tento účel vyprázdněny a nikdo nesměl celý den cvičit, chápete snad můj údiv, když jsem vstoupila do menších ze dvou a uviděla krčící se nafukovací půlkruh v rohu, kolem něhož pochodoval zpocený mužík s píšťalkou na krku a opětovnými pokyny, jako když se zasekne deska, povykoval na přicházející děti: „Zařaď se! Zařaď se! Zařaď se! Zařaď se! Zařaď se! Zařaď se! Zařaď se!“ a „Postav se! Postav se! Postav se! Postav se! Postav se! Postav se! Postav se!“. „Zuj si boty! Zuj si boty!. Zuj si boty!. Zuj si boty!“ „Sundej si mikinu a polož na lavici! Sundej si mikinu a polož na lavici! Sundej si mikinu a polož na lavici!“  a přitom nepříjemně pískal na píšťalku, která se mu houpala na krku.

Obě dvě víme, co děti dokážou a že to s nimi často není jednoduché, proto jsme pokorně pozdravily a podvolily se všemu, co se bude dít. Vždyť jsme už několikátá třída, není divu, že je únava patrná. S ulehčením jsem přijala skutečnost, že se do stanu nevejdu, má zvídavá kolegyně ráda přijala nabídku, že s dětmi do té boudy vleze a bude je usměrňovat.

Ze stanu bylo slyšet povídání o úspěších lidstva při objevování vesmíru (předpokládám, že šlo o promítání krátkého animovaného filmu). Po skončení se vesmírný mužík rozhodl vyzkoušet paní učitelku; naštěstí moje kolegyně je znalá a odpověděla dobře na všechny otázky, týkající se prvního zvířete, prvního člověka i prvního Čecha ve vesmíru.  

Byla pochválená, zda dostala bonbon, netuším, bála jsem se zeptat.

Aby děti své znalosti upevnily, za malou chvíli se ze stanu se ozývaly výkřiky: Lajka!!! Gagarin!!! Remek!!! Lajka!  Gagarin!!! Remek!!

Lajka!  Gagarin!!! Remek!!

Lajka!  Gagarin!!! Remek!!

Pak začlo jít do tuhého. Muž vyšel ze stanu a řekl mi, že také já musím pomáhat při tom, jak budou děti opouštět stan; mám úkol. Vědoma si své důležitosti postavila jsem se rovně a přikazovala podle pokynů onoho vesmírného tuláka : „Obuj si papučky! Neber si mikinu! Papučky ano! Mikinu ne! Postav se do řady! Do řady! Papučky ano! Mikinu ne! Postav se do řady! Do řady!“

Proti stanu byly za sebou vyskládány míče různých velikostí a barev, některé byly planety, jeden míč byl Slunce a ano, byl tam i prstenec kolem jedné z planet; hádejte, která to byla?

Vedle míčů byly dvě krabice s menšími modrozelenými míčky; některé byly žluté.

Jsem kantorka svobodného ducha a tím pádem absolutně bez autority, takže zpocené děti, vylézající ze stanu, všechno pletly. Některé si dávaly papučky na ramena a nohy strkaly do rukávu mikin. Nedá se mluvit ani o tom, že bych je dokázala sešikovat do řady. Děti stály v hloučcích, některé sedaly na zem, jiné stály úplně hloupě u lavice, pár dětí opakovalo trudnomyslně slovo „Lajka“.

Gagarinův propagátor v mezičase, kdy jsem měla napřít veškerý svůj pedagogický um a ukázat, co dovedu, zinkasoval nemalou částku za svůj výkon u mé báječné kolegyně a hned poté, co shrnul peníze do kasičky, pochopil, že, co se mého úkolu týče, jsem marná.

Vzal do pravice pěnového hada, který se obvykle používá v krytých bazénech při výuce plavání miminek nebo při nadnášení seniorů po mozkové mrtvici a přiblížil se k prvnímu neposedovi; uhodil jej hadem a žádal po něm, aby řekl všem, že to nebolí. Nebolelo. Jal se tedy mrskat děti a pískat svojí píšťalkou, aby je dostal na příslušné pozice. S obavou jsem sledovala svého zvukoplachého žáka, ale naštěstí zvládnul vše s grácií; dokonce i pokyny „ Do řady!!! Ke zdi! Ke zdi! Do řady!!! Ke zdi! Ke zdi“ nikoho nevyděsily, i když by to mohlo při troše fantazie znamenat, že se bude střílet. Ne. Nestřílelo se. Děti se seřadily a pak měly jmenovat, jak se která planeta jmenuje.

Jsou to děťátka šikovná, všechno zvládla.

Pak nadešla chvíle pro nás majstrštyk; já a kolegyně jsme měly určit dvojice, protože vesmírný muž řekl, že „děti nezná“.

Pro mě nadešla horká chvilka, protože jedno z dětí zůstalo liché a kosmický muž pověděl, že právě já musím být druhý ve dvojici. Horečně jsem přemýšlela,  jak se z toho vyzout, ale nebylo zbytí. Kolegyně už svůj úkol splnila,  navíc, já jsem při svém úkolu selhala a nikdo jiný tam nebyl.

Tak se stalo, že jsem byla buď Slunce a kolem mě obíhal žák jako Země nebo jsme se vyměňovali.

Hérdek! Nedávno mi bylo šedesát. Nechci být Slunce ani Země, nechci pochodovat pomalu ani obíhat rychle, nechci poslouchat píšťalku a už vůbec nechci být svědkem toho, jak někdo s předními zuby překříženými přes sebe, že by mohl pískal jen díky jim, kdyby se trošku snažil, tluče žáky pěnovým hadem, i když to vůbec, ale prý fakt vůbec nebolí.

Neomlouvá ani to, že na mě si zpocený Remek s pěnovým hadem netroufnul.

Naštěstí za malý okamžik mého vesmírného obíhání zazvonilo a já, protože jsem měla suplovat za nemocnou kolegyni, ráda naši aktivizovanou skupinku opustila; co se stalo s hochem, který smutně stál s prázdnýma rukama a nevěděl vůbec která bije, netuším, zaslechla jsem jen, že vesmírný muž tvrdil, že někde musí být planeta, protože on je měl pro všechny, ale opravdu úplně pro všechny děti!!!

Je možné, že by někdo ten pitomý modrozelený míček vzal? Pokud ano, proč? To je dnes mládež!!!

S hukotem v hlavě Lajka!  Gagarin!!! Remek!! jsem odpochodovala suplovat do páté třídy, která je o dvě patra výš, takže jsem se mohla docela dlouhou dobu chechtat, aniž by si toho někdo všimnul. Jednak jsem už tak stará, že jsem pro kolemjdoucí všední a nezajímavá a kdyby přece jen, veselá učitelka je příkladem toho, jak šťastné a motivující je naše školství.  Nebo ne?

Lajko, Lajko. Kdybys jenom tušila….