Třikrát a dost!

Z původní rodiny mám přetrvávající zátěž, kterou nehodlám řešit, co živa budu.

Jmenuje se Třikrát a dost!

Třikrát a dost! znamená, že pokud o něco požádám třikrát, počtvrté se neopakuji. Buď se to udělá nebo se já zařídím jinak, počtvrté níkdy neprosím.

Netuším, proč se mi tato zátěž, která je v podstatě výhodou (záleží na úhlu pohledu), pojí s nošením sekaného dříví do sklepa. Vždy, když se octnu v situaci Třikrát a dost!, vidím se jako malá zhruba desetiletá dívenka, která nese proutěný hluboký koš plný nasekaného dříví, střídá se se svým bratrem Jindřichem, míjíme se v chodbičce s úzkými schody, nalevo je chlívek pro prasátko a nad chlívkem příbytek pro slepice, které z něj ráno vylézají po dřevěném žebříku s opatlanými a uslzenými šprušlemi a po stejných šprušlích lezou večer, když je zaháníme s tmou zpátky do kurníku. Napravo je králíkárna a za zády jsou schody, vedoucí domů kolem vysoké skříně s botami. Před skříní je vydlážděný prostor ve tvaru čtverce, kde se v mém mládí často spařovaly slepice před oškubáním a zápach mokrého peří společně mi ještě teď i po padesáti letech čpí neodbytně při vzpomínce v chřípí mého vznešeného nosu.

Dříví jsem rovnala nejlíp. Tatínek to říkal. Jindřich nosil, já rovnala, občas jsem se proběhla, když byl pomalý. Jindřich, dříví, tatínek, domov, to vše mi vybudovalo sebedůvěru a rychlost v úsudku i pomoci. Doma se něco řeklo jednou a už to bylo!

Nečekalo se, prostě se to udělalo.

Ráno se vstalo, běželo, udělalo, pracovalo, hned to bylo.

Rovnala jsem dříví nejlíp, běhala jsem nejrychleji, když bylo něco potřeba, tatínek, bratři, kdokoliv šel a udělal to natenšup. Tatínek zavelel: “Řekl jsem…” a neexistovalo nic, co by mělo být problémem. Jako po drátku, jednou a dost.  

Velké potíže nastaly, když jsem se vdala. Můj muž, městský typ, před každým úkonem poklesával v kolenou, pil kávu, mudroval, kouřil cigaretu, mudroval, připravoval se, pak TO udělal, většinou dlouze okomentoval, že to není tak jednoduché, jak se zdá, dlouho mluvil, pak se to většinou nepovedlo, šel si zakouřit a pak si dal druhé kafe.

Z velké lásky jsem vařila kávu, většinou si všechno udělala po čase sama a když už jsem to neutáhla, nedokázala nebo neuměla, řekla si. Jednou….nic.   Podruhé…..nic.   Potřetí….a dost!

Pak už přání odešlo k Neumětelům, nebo jsem to zapomněla nebo jsem se rozvedla.

Pokud jsem mohla, dělala jsem všechno sama. Holka z dědiny si umí poradit!

Teď už nejsem na vesnici, v městském bytě tolik práce není, přesto je občas něco třeba.  

Můj mastrštyk je například dřevěný stolek, který jsem si sama sešroubovala. Jsem pyšná na dřevěné záchodové prkénko, které jsem si sama vyměřila, zakoupila, sestrojila a funguje. Ano, občas padá víko, ale ani v přírodě není vše dokonalé, nebuďte tak pintlich!

S muži to neumím. Všichni mě buď opustili, nebo já opustila je. Nic jim nezazlívám, život není jednoduchý, zvlášť ne se mnou a lidé se často milují v nestejných okamžicích.

Třikrát a dost! 

Poslední kamarád, který se mi vloudil do života, byl velmi šikovný. Dříve, než se zamiloval a zmizel napořád, řekl mi, že srdci se nedá poručit (věřila jsem mu; půl roku si mě ochočoval a s mým srdcem to také nebylo jednoduché). Tedy, než se po půl roce zamiloval, bohužel ne do mě, vše, co jsem potřebovala opravit, udělal hned. Podivoval se bez přestání mému nářadí a šokoval jej sprej WD 40, nikdy prý nepotkal ženu, která by měla WD 40! 

Teď, když jsem v nouzi, většinou prosím syna. Je zaneprázdněný. Má toho hodně. Je šikovný. Milující. Pomáhající.

Přesto použitou matraci, o jejímž odvozu spolu mluvíme v jinotajích druhý měsíc, jsem včera rozřezala a odnesla po kouscích do sklepa, takže když mi volal, že ji příští týden slíbil dát kolegovi v nouzi, trapně jsem mlčela.

Jak popsat stručně sklep, dřevo, spařované slepice a Jindřicha na schodech?

Pochopí syn moji zátěž i skotačivost?

Vaří další žena mému bývalému muži kávu před činem i po činu?

Má kalupinka mého kamaráda WD 40?

Přestane záchodové víko padat?

Přivykne si mé srdce tomuto všemu?

To všechno jsou otázky, nad kterými zůstává rozum stát.

Ach.

Jak vděčím rodině, dříví, tatínkovi, sklepu, Jindřichovi, tomu všemu, co mi dalo pocit opravdové výjímečnosti!

Oprávnění říct Třikrát a dost!

Vědomí, že za to stojím!

I bez WD 40 je nutné pro mě hned jít a vykonat cokoliv.

Někdo za to platí psychologům pořádný ranec.

Já mám Třikrát a dost!

Myslím, že je to požehnání, bez ohledu na kolegu mého syna, který si matraci bohužel musí koupit.