Empatie, smích i zbožnost

Je to v cajku?

Směs empatie a představivosti mě dostává do neřešitelných situací.

Snažím se být empatická.

Bohužel má představivost je bujná, barevná a plná detailů, což mě ohrožuje v kruhu mých příbuzných, především hypochondrů

Existuje reálné nebezpečí, že pokud bych neodešla v určitých horkých okamžicích včas a velmi rychle, mohla jsem být mnohokrát usvědčena z neomalenosti a neuctivosti, avšak jak se pojistit proti přirozené reakci mé skotačivé fantazie, netuším.  

Posuďte sami tento nedávný a zcela nevinný příběh:

Plná radosti z adventu vstupuji do kuchyně, kde sedí za prostřeným stolem můj příbuzný. Truchlivě na mě pohlédne a se zbytkem tvarohu v koutku úst se ptá, kolik je let mým dětem a kolik mám vnuků. S úsměvem jej informuji a ze zájmu skutečně nepředstíraného se táži, jak se mu daří. Suše mě informuje o rakovině, chemoterapiích, hadičkách, prostatě, nádorech a letní cestě na Madeiru, kterou, jak konstatuje při pohledu na mé chatrné svršky, bych si já nemohla dovolit, protože stojí padesát tisíc, ale on tam byl a co myslíte? Druhý den šel, natrhnul si lýtko a když se ráno probudil - nastojte!!! Lýtko jako balon, nemohl chodit a byla to hotová hrůza. Uklidňuji jej, protože evidentně - jak sám říká, rakovinu přežil, vidím, že kalhoty jsou přiléhavé, z čehož lze usoudit, že lýtko je v normě a tím pádem nastává čas se radovat, vždyť budou vánoce, je zdravý a podle zbytku potravy v koutku úst při chuti. 

Příbuzný mi nechce rozumět  ani za mák a informuje mě s vytřeštěnýma očima díky prožité hrůze o  dvou nájemkyních v jeho vile, z nichž jedna, možná, aspoň on to tak nějak vytušil podle jejího vzezření, trpí epilepsií. Je zhnusený z toho, že ona žena může spadnout hlavou dozadu, zapadne jí jazyk a co potom? Neustále ji kvůli prevenci pádů žádá, aby chodila v předklonu a tím udušení eliminovala, ona to ale nebere vůbec vážně. Chci najít šikovné řešení šlamastyky a navrhuji, že může do vzniklé taškařice s úspěchem zapojit nájemkyni druhou, zaplatit jí kurz první pomoci a předat jí velení; má poznámka však způsobuje katastrofu. Je tam přece on, není důvod, aby druhá žena tahala jiné jazyk a za kurz nedá ani korunu, s tím ať nikdo nepočítá! Z jeho pohledu lze vyčíst, jak absolutně nechápu tíhu věci a mluvím jako hloupý Janek. Ach, já trdlo, vždyť jsem zapomněla, že švagr by  si odjakživa nechal pro korunu koleno vrtat, to je pravda, mělo mělo mě to trknout a platbu kurzu vůbec nezmiňovat!   

Přemýšlím horečnatě, jak vše napravit, ale zasahuje mě další tok událostí, které se strhly na Jižní Moravě, kde včera hořelo a švagr zná všechny příšerné podrobnosti. 

Chci být stále pozitivní a ačkoliv má sestra pokyvuje hlavou a na její tváři je vidět soucit s hořícími, pravím, že některé domy - a může to být většina - zcela jistě popelem nelehly a spousta  lidí na Moravě nosí šaty na sobě neohořelé.

Příbuzný nevěřícně kroutí hlavou nad mojí naivitou a vytahuje trumf.

S podporou mé sestry proti mě vztyčuje svůj prstík a tvrdí mi, že jej má už dlouho oteklý a  zanícený.

Bravurně a automaticky reaguji jako u prvňáčků, když jim vypadne zoubek, bolí bříško nebo mají prdíky: “Krev neteče, dej si na to studenou vodu a běž se projít”. U dětí to zabírá vždy, můj příbuzný však třeští oči, dostává se do varu a přibližuje prst před mé oči. Vidím nevinný okrouhlý nehtík, v té chvíli má sestra suše podotkne:

 “Beztak to máš proto, že si ty nehty pořád okusuješ!!!!”

 Vtom se spouští stavidla a já už to nevydržím. Díky filmu, který mi běží v hlavě, v němž chodí hadičky onkologickým ústavem bez pacientů, na schodišti padá na hlavu podivná žena a mlátí do zábradlí zduřelým jazykem, hasiči houkají a zdouvající se lýtko se leskne v hotelové hale na Madeiře, přičemž všemu diriguje odulý prst s okousaným nehtíkem, začínám se smát, chechtat, řehonit a nedokáži přestat. 

Sestra mě obratně vyvléká do chodby, švagr mi chmurně předestírá otázky o tom, zda bych se smála i tehdy, kdyby…..sestra mi spěšně navléká šálu, na hlavu posazuje čepici a já běžím ulicí a směji se až domů. Musím jít pěšky alespoň dvacet minut, abych to zvládla.

Po uklidnění se ale dobře pomodlím za švagra, sestru i sebe, jeden nikdy neví, kdy může hořet a jazyk si čas od času dělá, co si zamane. Nebo ne?

Empatie, smích i zbožnost?

Jsem v cajku?

Netuším. Dlouho jsem  tak nezasmála a život mě navzdory všemu fakt hodně baví.