Tak já ten skon ještě odložím!

Jsem holka jako z cukru; jen posešívaná jako Frankenstain. Na břiše třikrát zaplátovaná, vzadu na páteři dvakrát. Dívenka jak cumel. Už před pětadvaceti lety mi prorokovali, že mohu zemřít další den, nebo za rok, případně snad po padesátce. Mám po padesátce už pár let. Každý den je pro mě dar, takže chodím světem jako boží vůl. Je to velká výhoda. Máloco mě zkruší a občas naprdnu svoji kamarádku, když mi líčí některé problémy a já se jim nahlas směju. Vím, je to trapné, ale nic s tím nenadělám.

Jenže! Přestala mi fungovat střeva. Poznala jsem to tak, že nic z toho, co jsem nahoře do sebe natlačila, nešlo vytlačit dole. Zákon akce a reakce přestal fungovat. Vzpomněla jsem si na proslulého chirurga, který tenkrát stál nad mojí postelí, kde jsem již oblečená ležela v tzv. „andělovi“, připravena jít na operační sál, kde mi vezmou pravděpodobně další část orgánů, i když všech maličkostí, které mi odebrali, mi bylo líto a po poslední operaci jsem toužebně na chodbách volala „Vraťte mi mé střevo!“ - ale nikdo se neozýval. Onen zachmuřený muže mi věštil brzkou smrt už tenkrát. Proto jsem si řekla: „Je to tady. Nedá se nic dělat. Díky Bohu za všechno, za lásky, víno, hory, děti, smažený sýr, kolegyně, písničky v MusicLab a humor, se kterým se mohu položit do rakve s vědomím, že mí přátelé již vědí, co si na sebe obléknout na můj funus (jde o klobouky a květované košile a šaty, kdyby někdo zapomenul) a při které písničce tančit (Girls wanna have fun se Cyndií Lauper).

Vyhodila jsem z komody seprané a děrované kalhotky. Odnesla do sběru šaty, které jsem nenosila víc jak půl roku. Zašla jsem na ústřední hřbitov a tázala se, zda si mohu pronajmout hrob na malém hřbitůvku, který jsem sama sobě určila jako rozkošný. (Pronajímají jen urnové, nechám to náhodě). Napsala jsem dětem pokyny, kde je bankovní karta, jaké má heslo, že je mám ráda a kde jsou drobné. Přátelům, kterým jsem ještě nestihla něco říct, jsem napsala na linkovaný papír, vyštrachaný ze starého bloku, co jsem povědět chtěla a byla jsem spokojená, že díky linkám nepíšu nakřivo jako obvykle na tabuli ve třídě (trpím spoustou podivností).

Zašla jsem do lesa a podivovala se nad tím, že listí je jinak zelené než předtím. Tráva jiná a lidé? Každý absolutní miláček! Na všechny jsem se zářivě usmívala a s každým, kdo se namanul, si povídala.

S představou, že bych ještě mohla být možná babičkou a rozmazlovat vnoučata (představu mi vnukla dcera a tvářila se přitom nesmlouvavě, protože s mojí smrtí nebyla úplně v cajku a vyžádala ode mě slib, že se nechám ihned vyšetřit), jsem napsala svému známému, který mě kdysi, jak si pyšně myslím, měl rád (ale mohu se plést) a nyní je věhlasným profesorem, zabývající se mimo jiné také gastroenterologií, což je složitý výraz pro jednoduché pojmy jako střeva, žaludek a všechno kolem.

Ležérně jsem mu popsala část svých potíží, načež on ihned pověřil lékaře, lékař sestru, sestra napsala žádanku, lékař vyšetří, sestra se postará, já jen přijdu a bude to.

Na chodbě pracoviště, kde jsem kdysi pracovala a neuvěřitelně mě rozčilovaly protekční postarší dámy se rtěnkami namalovanými na předních zubech, které pevně seděly na studených židličkách s vysunutými bradičkami, jsem teď seděla já. Nenalíčila jsem se a snažila se vypadat přátelsky, ovšem musím říct, že se o mě všechno vědělo. V zádech jsem cítila pohledy, když jsem dostala ihned žádanku i kontrastní látku bez čekání. Vyzunkla jsem to do dna a když pro mě přišel laborant a řekl, že mám jít za ním a rozhodně nesmím příštích deset minut na záchod, stalo se to, s čím jsem do nemocnice přišla jako s problémem. Všechno, co jsem do sebe v předešlé dlouhé době dostala shora, spontánně a velmi rychle odešlo a potřísnilo mi světlé džíny tak rychle a dokonale, že jsem nestačila doběhnout na toaletu. Stojím na chodbě, smrdutá a mokrá, říkám si, to je situace, to je situace, co budu dělat? Co budu dělat?!? Když vtom mi vnitřní hlas řekl: “No vidíš, a máš po potížích. Tak dlouho sis stěžovala, že to máš naloženo v plné parádě“. Začala jsem se smát.

Statečně jsem se vystlala papírovými ubrousky, zabalila se do bundy, třásla se na vyšetřovacím stole výpočetního tomografu, ačkoliv mi do žíly dávali cosi, co mě mělo zahřát. Soucitná sestra mě poté vede k lékaři kvůli popisu snímků do přízemí a já s ní rozmlouvám. Poprvé jsem vděčná za sociální vzdálenost a roušky na našich obličejích. Sestřička vypráví o svém synovi, esoterice, vnímání jiných světů a když lékař otevře a vyzve mě, abych se posadila, spiklenecky na mě mrkne a špitne: „Vtip, co?“. V té chvíli se musím začít chechtat podruhé .

Lékař vychází a sděluje ve vzdálenosti dvou metrů, že nic podstatného v mém břiše nenalezl, já s úlevou otevírám dveře a když vyjdu nahoru po schodech, vidím informační tabuli „Oblečení po zemřelých“. Potřetí dostávám záchvat smíchu a když přijdu domů, umyju se, převléknu a použiji svůj oblíbený parfém, rozhoduji se, že svůj skon ještě maličko odložím.

Ale!

Už nikdy nevrátím do komody seprané ani děravé prádlo. Vyhodím vše, co nebudu nosit delší čas, na lidi se budu usmívat a trávu s listy nepřestanu obdivovat. Dětem všechno povím hned a přátele vyhledám rovnou.

Protože, kdo mi zaručí, že se zítra probudím?

Řekla bych, že jde o dobrý návod na život bez ohledu na stav vnitřností a rychlost stolice.