Slova, která léčí

    radost pláč a poznávání to všechno je dozrávání   pády vzlety hloupé ptaní nerozum je dozrávání   vztahy hádky setkávání umocňují tvoje zrání   do nebeské brány vstoupíš jako dítě malý pokud naučil ses mít rád můžeš dál jsi zralý

    svatí zvedli těžkou mlhu když jsem cestou ke hřbitovu do vesnice vjížděla slunce zazářilo z výšky a poslalo anděla   anděl křehkost ukazoval v květech listech kostele a potom se rošťák schoval v bílých krajkách neděle   rukou kreslím jemně křížek na hrob kde se modlívám svatí žehnají mi z výšek potichu se usmívám   a když do města se vracím cestou zpívám radostí která sílu nepoztrácí je pevná dík křehkosti

  v tichém lese zlato leží  a nikdo je nesbírá podzim chopil se otěží déšť poklady otvírá rudá žlutá oranžová všechny barvy na světě než příroda listy schová míchá na své paletě dříve než ze stromu spadne poslední barevný list chodit přírodou je snadné rozmanitost barev číst   uklidni se nadechni se najdi vlastní kořeny projevuj se vybarvi se pro radost jsi stvořený uklidni se nadechni se uvnitř máš své zlato projevuj se vybarvi se život stojí za to

zručný malíř paletu připravuje  barvy míchá čáp se chystá k odletu oblohou která je tichá listí poslechlo hlas stromu velmi lehce padá  k zemi každý hledá cestu domů tu jedinou mezi všemi nebem táhnou hejna husí  noc a den se poměřují nebeskými peřejemi mračna tmou těhotná plují náhle křehkost žití svého tak zřetelně vidíme ach kolik užitečného odhaluješ  podzime   

  Český sen aneb Proč musím zachovat pravidelnou nedělní chvilku poezie   žár léta se zvolna ztrácel ve snu navštívil mě Skácel “jak víš, jmenuji se Jan prozatím přicházím sám   jsem vyslanec české řeči na její kus přicházím český jazyk nic nepředčí však síla mu dochází   přivedu Ti tucet svědků dosvědčí plejádu vmetků podivných anglických zmetků které Češi užívají aniž jejich význam znají   btw je mimochodem home office je práce z domu tvl když zvou Tě volem shopping když nakoupí k tomu   booking je když objednají cool je když se dobře mají nakupují jenom keš termín peníz nenajdeš   utíkají na mítingy věčně si míchají drinky když jim vyjdou badžety do boxu daj bagety   dress code je pro ně fajn převlek když jim boss dá happy feedback challange to je high výzva málokdo se v tom však vyzná   když jsou fail, tak selhávají angry face na facebook dají v officu vša...

  uprostřed všech lidí bude jen jediná malou ji vidím jak život jí začíná   do školy poprvé střih svaté přijímání doba kdy říká ne na každé ptaní   a pak je oporou pomáhá v neštěstí vždy k ní jdu s důvěrou v čase mé bolesti   v očích má hvězdný třpyt spolu se smějeme v dobách když je nám líp kafíčko meleme   nic jí říct nemusím vždyť ona všechno ví pohledem jediným vím že mi rozumí   až půjde k oltáři bude jen jediná oči jí zazáří život jí začíná   na ni se usměji vírou povzbuzena přichází s nadějí dnes dcera a zítra žena ženich   až půjde k oltáři nervózní bude s napětím ve tváři hledá ji všude   bil se až do krve pro její pousmání a nyní poprvé sladké očekávání   vyhlíží s radostí u vchodu bílý šat závoje křehkosti kytice ze zahrad   až ruku podá mu v pokorné důvěře pak nad klenbou chrámu nebe se otevře ...

 nádherná krajino klenote Vysočiny jak srdce matčino zníš a každý tón je jiný jak ruka otcova pevně mě držíš krajino domova sluncem když hoříš do lesů stíny když v mechy se položí a vůně tvých vřesů zrak dojetím zamlží v té chvíli pokorně v tvém rytmu dýchám jdu tebou pozorně                  a nepospíchám

  křik ptáků mě budí a rosa už se třpytí být v peřinách mě nudí i město plné lidí vybíhám ven jdu do lesů do mechu vděčná klesám do kolen ä bez hlesu své nářky stromům nechám  

  ach nechci mít strach žít v obavách ach kultura prach a v pustinách i v roklinách svou hůlkou mách krach   krach blízkosti lásky důvěry   je adorace nevěry jak přihlouplé jsou závěry jaké směry a rozpěry provázejí Tvé záměry?   ach   a v pustinách i v roklinách svou hůlkou mách strach  

voní upečený chleba láme se noc vprostřed  nářků nic nového není třeba nezbývá čas na přetvářku jednoduché pomáhá  složitost už není co je pevné zůstává ze sna probuzení pod povrchem jistota ticho pod hladinou v hlubině spí dobrota úsudky se minou jiným není třeba klást za vinu vše co se nám nelíbí stačí odhodlat se k činu a neptat se: "co kdyby?" stačí jenom pochlapit se posvítit tmě na zoubky pak pokorně ponořit se do ticha a do hloubky   

  nečekaná deprese zdá se že mnou otřese zdá se že úniku není vše dobré ve zlé se mění systém školství politika covid válka zdražení trápí mě bolesti břicha k tomu špatné trávení řeči dokola se vedou věci co se neřeší lidé jak zlí být dovedou svět který mě netěší vše utone v jedné chvíli do moře když vhodím sítě v okamžiku co je milý ve kterém ulovím dítě silou odvážného skutku malou ruku pevně stisknu nedám žádnou šanci smutku pro to maličké vše risknu náhle je vše v pohodě život dobrým zdá se být dík sítím dětem vodě sebe mohu zachránit když se topíš v moři smutku věř mi důvěrně to znám pomůže Ti od zármutku vědomí nejsi v tom sám rozhlédni se kolem sebe nabídni sílu svých paží usměje se celé nebe na každého kdo se snaží celý vesmír napře síly když se dobří lidé spojí maličkým by ublížili tam kde se dospělí bojí

  probuď mě  Pane spím a jsem sám probuď mě  Pane chci k výšinám ach úzkost Pane ach úzkost žal probuď mě Pane chci k výšinám zvedni mě Pane ze špíny dní podrž mě Pane brzy se dní vyslyš mě Pane už nechci spát vše co se stane dám Tobě rád probud mě Pane spím a jsem sám jen s Tebou Pane chci k výšinám s velikou touhou na mě jsi shléd jsem částí pouhou Ty jsi můj svět jak často Pane spím v smutku dní podrž mě Pane brzy se dní  v přítomně době září Tvůj kříž Ty mě  já Tobě věřím vždyť víš  

  Vždy, když přijdu domů po náročném dni a chci se po nezbytném umytí rukou upokojit, první krok, který udělám, je, že rozepnu na zádech neúprosné zapínání a obratným sejmutím jednoho, potom druhého ramínka sundám podprsenku. Ach, ta úleva! Prsy padnou tam, kam se jim zachce a já kupodivu okamžitě ztratím padesát bodů svého IQ, stane se ze mě jednoduchá stařenka, šourající se pokoji. Vyhýbám se pohledu do zrcadla, abych nemusela zpozorovat, že mé prsy dosahují zdárně místa, kde by měl být pas, časem již zarostlý do přehledného bloku tuků. Myslela jsem si donedávna, že to dělám jen já. Já, prostá žena z vesnice, která nepotřebuje být v samotě svého domova oslnivá ani inteligentní prostě jen proto, že žiji sama, nemusím nikoho okouzlit ani nikomu připadat přitažlivá. Jenže - ouha, zjistila jsem nedávno, že i mé kamarádky a kolegyně, požívající neutuchající obdiv svých protějšků a těšící se výrazně mladšímu věku, dělají totéž! Přijdou domů a šup - sundají podprdu. Jak je úlevné zjisti...