Kam s ní?

       Pořád jsem si myslela, že není ještě tak zle. 

       Vezmu-li v úvahu, že mám přízemní byt a nosím brýle, dá se snad omluvit to, že jsem si byla jistá svojí mladostí a půvabem. Avšak navštívila jsem svého neurologa. V místnosti byla velká dvě zrcadla a přímé denní světlo. Užasla jsem. Ta bába, co tam chodí, to jsem já? Krk jako ještěr, povislé tváře a nad tím vším načmárané unavené oči bernardýna, kterému nedali po dlouhé procházce nažrat. Co s tím budu dělat? (Nedá se dělat nic). 

        Když už je to tak, pak je nutné zamyslet se nad svojí vlastní pošetilosti. Například, okamžitě přestat obtěžovat mladé muže. Teta Kateřina tu již byla a nemá smysl v této myšlence pokračovat. Další záležitostí je hloupé čmárání si na obličej již tak dost zpustošený obličej zcela jiný a barevný. Dochází pak k překrytí vrstev a někdy si mohou navzájem konkurovat. V případě zpocení, pláče při tragických okolnostech nebo pláče od smíchu dochází k zajímavým úkazům přímo na kůži, ve které si slzy jdou svojí cestou mezi líčidly a neptají se, kudy mohou, aniž by způsobily bláto v okolí. Je nutné též povznést duchovno, nikoliv však proto, že již nezbývá nic jiného, ale pouze proto, že někdy snad, konečně, by člověk k moudrosti přijít měl. 

        A především, usoudila jsem, je nutné se dobře najíst. Nejprve jsem tedy odstranila nánosy, pak jsem nanesla na stůl roztodivné pokrmy, uvařila si dvě dobré kávy a pustila se do přemítání, jak se vyrovnat se svým stářím. 

       Co se může přihodit? Když člověk vyloučí Alzhaimera, který nás milosrdně od přemýšlení osvobodí navždy, pak musíme počítat s tím, že nás často napadne škrábat hladká hrdla mladým děvčatům a zírat s otevřenými ústy na přitažlivé mladé muže. Pokud ale není člověk rovnou přímý neurotický konzument bulvárních plátků a věrný divák televize Nova, může mít ještě svůj názor zcela objektivní. 

       Proč škrábat hladká hrdla, když naše nehty již nejsou pevné jako dříve a křemík jako doplněk podobně jako spoustu ostatních potravinových doplnků před nedávnem zdražili? Každé hrdlo má svůj čas. Nevím proč, vzpomněla jsem si na oškubanou drůbež. Ať mladá, nebo stará, každá slípka, když je oškubaná, má podivnou takovou pupínkovatou kůži. A zírat na přitažlivé muže snad nevadí? S tím, jak se zhoršuje zrak, může být přitažlivý kdekdo, no ne? A když stárnoucí dáma párkrát polkne hmyz při zírání bezduchém na mladíky, ono jí to nakonec dojde.

         Co ale když žena vypadá opravdu jako zombie? Též má snad právo na život? Kam tedy s ní? Zřejmě není řešení sterilní rouška, která se nasadí ráno a večer odloží na toaletní stolek, přičemž pokoj, kde zombie spí, se zamkne na dva zámky? Musí být nějaké řešení, aby se i zombie mohly potloukat světem a smát se, dokud jim zuby nezničí paradentoza? To všechno je zapotřebí rozvážit, zajíst, zapít dobrým kafem a pak jít odmodlit. A pak, spokojená, oduševnělá, v přítmí se ploužící zombie je pořád příjemnější než exekutor nebo revizor. 

         Moje skvělá kamarádka navrhla ještě lepší řešení:“Ať to řeší, kdo chce, já na to nemám kdy“. Bingo! To je asi jediná možnost, jak se se stářím vyrovnat.