Slova, která léčí

  otázka skrytá od věků co dává láska člověku je o vánocích obnažena když chudičká a mladá žena dítě položí do jeslí  a jásot hvězdným nebem zní jak proutkem kouzelným kometa mávne svým rozpustilým chvostem jas pokoj  světlo v srdcích máme a každý z nás je hostem ze stolu brát a z číše pít smát se  tančit a hodovat dobro si přát společně být   a za vše vděčně děkovat smí dítě muž stařec i žena každý kdo chodí po světě když láska dřímá obnažena dík Betlému a kometě tu chvíli uchop hvězdy stiskni ze kterých láska přišla k nám navždycky pochop všechno riskni uvědom si věř nejsi sám  

  ptáš se  čím má duše žije? křehkou krásou poezie nelze vidět očima všechno co mě dojímá když se slovo s hudbou vplete do nádhery písničky lehce se mi dýchá v světě žal je náhle maličký a když s důvěrou se vloží v mou dlaň ruka dítěte ucítím žádný tvor Boží nechce být sám na světě báseň tóny láska dětí rodina a přijetí chvíle co mě prohloubí které moje žití světí nejsou nikde ke koupi

  lesem který teskně zvedá tenkých kmenů větve suché spěšně kráčí dívka bledá ozvěny kroků jsou hluché   je to anděl opuštěný v bídě země zanechaný ještě má vzezření ženy mlhovinami je tkaný   klopýtnul a na chodníku zůstal ležet trošku k smíchu více k žalu anděl který hledal ty kteří by chtěli   lásku touhu bytí ticha   nenašel nic smutně vzdychá těžce z hlubin přerývaně tělo vetché uondané   vytahuji ze záňadří svůj zázračný elixír dej Bože at div se stane aby každý anděl žil   ať se ticho stane lékem ať milujem bez nároků člověk člověku člověkem půjčky ať jsou bez úroků   ať je les andělů plný louky vláhou šťavnaté čisté světlem mořské vlny oči krásou dojaté   napil se čekám v napětí vždyť nemám nic jiného smícháno je tři ku pěti láska smír žal do něho   přidáno je trošku štěstí bolest soucit odvaha ...

  Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát i kdybych měla řiť holou tuhle hru nechci hrát

když zemi přikrývá bělostné peří snáší se lehounce z nebeské brány posílen křehkostí každý z nás věří tmy náhle ubývá nejsme tu sami když věnec adventní do kruhu stočený odnikud nikam jak věčný čas  využij svůj život  vždyť je vyměřený a žádný okamžik nepřijde zas když svíce prosvítí tmu strachu s lehkostí vykroč tou závějí najdi svůj cíl oslněn odvahou láskou a křehkostí ať vesmír pocítí že jsi tu byl

  utekl nám zdravý rozum bez pozdravu zmizel nikdo nerozeznal posun a v tom je ta svízel půlky tváří vyděšené z toho že se umírá certifikát vytiskneme než zajdeme do kina školou chodí bledé děti v nosíčkách se šťárají lhostejnost prostředky světí když hňupi zlo páchají rodiny jsou rozhádané každý má svá tvrzení stromy v lese polámané do vody jsme vhozeni ta voda je strachem tmavá  bahnitá a páchnoucí Cháron svými pádly mává a pohled má vědoucí za obzorem země leží s bujnou svěží zelení jsou tam koně bez otěží a lidé tak blažení zvednout paže mocně zabrat nadechnout se nad hladinou společně to půjde snáze obavy náhle pominou vpřed a spolu silně pevně neustoupit stále plout na břeh padnout v klín té země a svobodně  spočinout v ní pak chodit rozum hledat sedí támhle pod višní do hrstí jej vzít a nedat až pomine pěna dní  

když mizí jistoty třese se svět  nacházej svůj klid v hlubinách a pak odpočatý vydej se v let a  nebe ponese  tvůj žal i strach  když mizí jistoty objev svůj počátek každý den nový je v radosti nového skrývá se naděje když mizí jistoty svá křídla rozpřáhni v začátku nového v důvěře nahoty stejně jak pěna dní u břehu pevného vsákne se do něho moře tvé samoty

  kdyby všechna světla zhasla  pro výpadek elektřiny  mocní ztratili svá vesla svět by najednou byl jiný deprese by klesla rázem  nebyly by zprávy ptát by se mohl jen blázen zda je soused zdravý lidé chodili by spolu drželi se dlaněmi jedli u jednoho stolu to by byl ráj na zemi! pěšky jít  a volně dýchat zpívat když se setmělo zahřívat se když je zima pěkně tělo na tělo děti mohly by vyzvídat jak se dříve žilo nastal by čas si povídat o všem co kdy bylo žádné krámy očkování virusy a školy řeknu vám že (mezi námi) u srdce mě bolí že pokud nám někdo shůry blackout nezahájí nevybředneme z té můry náš svět bude v háji hleďme národ sedí kouká až mu z nebe vypnou proud vypínač mu z kapsy kouká stačí jenom                    vycvaknout     

  hádala se s instagramem facebooková bublina že není “in” nejde s davem zaostávat začíná našeptává seznam. cz kolik čísel znovu stoupá a že doma tiše vězet není idea tak hloupá přidaly se reklamy a podprahově působí že vše co je před námi řeší nové nádobí moderátor tetovaný ptá se jako zfetovaný jak v absťáku alkoholik na otázky hloupé tolik loket lehce vychýlený pravé oko tiká bokem člověk celý pomýlený internet projíždí skokem klikne sem a klikne tam bez rozumu s myší rejdí ponořený do reklam s intelektem jako šmejdi zatím venku listí zlaté, rudé, hnědé sluncem hojně zalité nebem bílá čára vede mraky větrem nadité přišel rozum do hlavy mdlé přímo z okna s čerstvým vzduchem rozehnal myšlenky černé vyletěly z hlavy uchem telefon hází do kouta počítač je bez wifiny trhá mediální pouta bere triko svetr džíny klíče v kapse volně kráčí krajina je tichá a nádherná je až k pláči jak lehce se dýchá té radosti a volnosti nemůže se nasytit cítí se šťastně svobodně jak krásné je být a žít ...

  rozhodla se na podzim nota s klíčem basovým že mi ještě dají šanci naučit se zahrát k tanci houslový klíč zamknul řádky má dost toho povídání “měla by se vrátit zpátky k teorii místo hraní” “nemá žádnou disciplínu” mručí pedál zpod klavíru “cvičení moc nedává” ozvala se oktáva  stolička je otočená příležitost  promarněná jak se na ní znovu točit co si s tím mám šlaka počít? jedna nota  basový klíč nedají tak velkou práci když zbylá hudební rota zahájila demonstraci sedám pevně židlí točím notu hrají zasněná zápěstí mám uvolněné v správném úhlu kolena  malá  velká  kontra svižně jeden prstík za druhým hledá notu zda přibližně nebo přesně nepovím a jak se tak jediný tón místností sám vznášel rozvibroval se jako zvon cestu k srdci našel zachvělo se ustrnulo nad tou krásou tónu  zjihl klavír přidává vše k zvuku toho zvonu všechny noty černé bílé zněly ve své nádheře najednou je všechno jiné dík srdci a důvěře  když dokáže v jedné chvíli zjihnou...

  ? křehká krása orchidejí  šum ptačího letu kapky rosy co se chvějí jak vzduch v parném létu barvy listí říjnové když štědrý podzim rozhazuje neskrblí si na nové vždyť dopředu nic neplánuje slunce frajer libový co po obloze pyšně kráčí polštářek má nachový a za sebe se neotáčí když obrázek namaluje s velkou láskou malé dítě spontánně ten malý dárek podaruje okamžitě velkorysost křehkost štědrost pokora a pousmání odvaha jít vpřed i hrdost za peníze nejsou k mání proč se tedy smutní světem pinožíme hrbíme nevěnujeme se dětem brbláme a škudlíme?

  zadýchané děvčice se širokou sukní nablýskané střevíce skoč a pak si dupni hoši černé kloboučky ladící s vestami košile snad vyšívané jejich nevěstami muzikanti trubky bubny harmoniky pozouny hochy stárky kverulanty chytráky i blbouny všechny láká proud tak mocný valící se dědinou víno  pivo mošt ovocný polknou pak se přivinou k druhu družce svůj ke svému ve vzájemné svornosti ona ve vlasech má stuhu všechny kolem pohostí a zase rej kolem máje mladí tančí besedou místní příchozí i hosti žasnou jak to dovedou chasa výská děvče letí vysoko až k závrati tradice srdcím tak blízká kéž nám rozum navrátí svůj ke svému k družce k druhu vzájemně se připojme nenechme si špinit duhu a hňupů se nebojme