Slova, která léčí

Ráda chodím včas. Bývám první ve třídě.  Paní učitelka chodí mezi lavicemi, chystá knihy a sešity na stůl, usměje se a řekne: “Dobré ráno, jsi dnes ranní ptáče! Tak jestli chceš, můžeš sundat židle”.   Do školy se těším. Jen se mi v poslední době zdá, že mě  ve třídě nikdo z dětí pořádně nevidí. Všichni mají kamarády, já ne. Pomůžu tady nebo tam, kde právě vidím, že je to potřeba, ale když jde o hru, všichni mají někoho jiného než mě. “To stačí, děkuji, Šárko”, říká paní učitelka a než odejde do kabinetu uvařit si kafíčko, slíbím jí, že povím všem dětem, aby si připravily učebnici z prvouky.  Než zazvoní poprvé, třída je skoro plná, hledám Marušce papučky, které se jí ztratily a než je společně objevíme pod skříňkou, zvoní podruhé. Po zahájení a přivítání říká paní učitelka: “Otevřete si učebnici na straně 82 a začínáme nejprve s názvem….emoce. Co víte, děťátka, o emocích? Co to je vůbec emoce? Jaké máme emoce?” Dívá se na nás laskavýma očima.  Ve třídě zač...

krajinou šly těžké stíny spatřila jsem jeřabiny divoké a nespoutané strom je lehce nahnutý co bylo a co se stane ví od první minuty z dětství poznám jejich plody oranžové trpkostí mraky plné těžké vody vítr šimral s lehkostí jako malá šplhala jsem  po ztepilé jeřabině korále pak navlékala z plodů sesbíraných v klíně jak otázky spouštěla jsem na nit která tenká byla korálkové jeřabiny v malé dlani jsem je skryla a teď když jsem stará paní stojím zas před jeřabinou znám odpověď na svá ptaní? mraky smějí se jak plynou k tomu stromu ruce zvedám chci vědět od jeřabiny odpovědi které hledám aspoň z jedné poloviny že je domov velkým darem a přátelství milostí láska že neskončí zmarem sobectví je krutostí že dítě vždy správně vidí co nechápe dospělý  dobro že se mluvit stydí talent bývá nesmělý že z nebe jak déšt se lije marnotratně požehnání pro každého který žije v duze plné slitování samota že je jen dívka čekající na pozvání točící se jako cívka při tanci na Boží dlani příslib dob...