Slova, která léčí

  zastav se a věnuj chvíli chvále kuřecího z Billy chtíc začít duchovně růst zahájit toužila půst v cestě ale stála Billa a v ní řízky kuřecí nad mražákem chvilku snila pak začla být nad věcí šupy dupy do košíku  trošku brambor přidala vyhnula se jenom mlíku  (tím by všechno zvorala) nákup rychle po příchodu vyložila do lednice napustila čistou vodu v touze býti poustevnice jedna věc úmysl dobrý druhá věc je duše blízká než se nadá někdo zvoní s číší vína líp se stýská růst duchovní věc je jedna druhá řízek do křupava jídlo často zvedá ze dna když je chutné marná sláva tak pozvala svoje milé pěkně všechny pohostila odešli a přišla chvíle kdy se hrůzou orosila ach já nádoba tak hříšná chtěla jsem duchovně růst nemohu na to být pyšná řízky víno co můj půst? co si počít jak to změnit odkud kam a směřovat? skoro začínala jančit.. vtom uslyší: “ mám Tě rád! víc jsou tvoji kamarádi nežli cesta duchovní šťastná buď, byli tu rádi krm je furt a neblbni” a tak hříšné maso z billy c...

odvaha shrbila ramena překryla víčka závojem šedi má roztřesená kolena v nádražní hospodě sama sedí čeká na vlak do stanice kde není nic k těšení na zvon zvoní klekánice kostelník spad z lešení v dlaních drží drobné mince poslední ze svého jmění ano kdysi měla více pche to dávno pravda není hala se už vyprázdnila odešla i pokladní jenom odvaha tam zbyla v té hospodě nádražní byly doby krásné chvíle kdy tančila ulicemi dnes se to zdá pošetilé zavládnul strach v celé zemi vyhnali ji zapudili popřeli všechno co umí trvalo to jenom chvíli dnes jí nikdo nerozumí jestli odjede navěky do stanice s klekánicí vlakem který nebrzdí zmizí všichni kostelníci zdravý rozum pod čepicí …krajinou tichý zvon zní   

našli jej zkřehlého v ledu zvetšelého proroka dřív platil za neposedu co zří Bohu do oka a co vidí lidem řekne před zlem často varuje málokdy se v něčem sekne když má radost tancuje dlouho nebylo jej vidět utloukli jej zprávami lidé přestali se stydět zhlouplí pitominami nikdo z nich jej nepostrádal facebook, google postačil kdo by se s ním pořád hádal nebo si s ním zatančil náhle divná doba přišla  vyhnala je do lesů plní strachu, roušek, mýdla obav, hrůz a svých běsů schopných jít a “dát si mašli” utrápených, zhroucených vyšli ven a tam jej našli  vypadá jak jeden z nich dřepí tiše nic neříká v tváři jaksi šedivý levé oko divně tiká ztloustnul a je lenivý kolem tiše našlapují nevědí jak začít řeč jakoby nic okolkují úsměv vypdá jak křeč první z nich se osměluje a táže se proroka “řekni, co pro nás svět kuje co se stane do roka? kolik teček ještě čeká? kolikrát se zavřeme pojedeme do daleka nebo zítra zemřeme? naše děti? a co staří? kolik roušek mají mít? proč se nám tak málo...

svíce zhasíná vosk tiše stéká  doma to vanilkou voní  krajina usíná je klidná řeka včera je vloni… anděl střásá pápěří zvony zní  ciferník tiká   láska stojí u dveří na Tvé straně je klika