Fotky

 Želví pohádka /na zakázku pro kamarádku, jejíž děvčátko nechce chodit do školy/

v jedné báječné malé vesničce žila želvička Pepička

nebyla ani velká, ani malá

kdybyste se jí zeptali, jak se má, pravděpodobně by stáhla víčka přes kukadla a nechtěla nic povídat

byla to taková …inu…Pepička

v želví školce byla celkem spokojená

máma Sára ji tam vždy odvedla, tatínek Konrád ji vyzvedl, Pepička si chvilku pochodila svým tempem, trošku si pohrála, tu a tam pozlobila paní učitelku a než se nadála, dostala krmení a mohla domů. Její kamarádka Rozinka mívala postýlku těsně u ní, takže když nemohly po obědě spát a paní učitelka se nedívala, šuškaly si tajně želví povídačky pod peřinkou.

ani ve světě želv není život jen samá legrace, zábava, pamslky a lajdání. každá želva, i ta nejmenší, jednoho dne doroste. 

Na začátku září zrána- Pepička na to nikdy nezapomene - povídá maminka: Za pár dní půjdeš do školy. Musíme nakoupit všechno, co je třeba, želví papučky, leštidlo na krunýřek, brko a učebnice.

Zpočátku se Pepička těšila. Půjde s Rozinkou, budou si spolu povídat, všechno zjistí a pak se uvidí. Jenže co se nestalo!

Ve školní třídě bylo kromě Pepičky a Rozinky spousta želvích kluků a holek. A Rozinka se, namoutě kutě, nejvíc spřátelila s Puntičkou, želvou odjinud , která byla celá nanicovatá, dokonce ani krunýřek se neleskl, taková jakási ….co na ní Rozinka vidí? Pepička to nechápala. 

První den seděly Pepička s Rozinkou, ale hned druhý den prý Puntička, jestli to Pepičce nevadí, že by se přesadila; a šupy hupy k Puntičce! No tohle!

Od té doby jako kdyby Pepička byla vzduch. 

   

Tak se stalo, že pro naši želvičku začala být škola místo smutné k neunesení.

Ano, samozřejmě první den byl slavnostní. Želvy stály v řadě a želví paní učitelka Murina se usmívala. Jenže to byla Pepička s Rozinkou.

 V prvním týdnu se všichni roztřídili do tříd, napůl želví kluci, želví holky, aby se nikdo nehádal. Učili se chodit společně přes šatny, do jídelny a sedět pěkně v lavicích. To bylo dobré, protože Rozinka s Pepičkou občas milostivě prohodila slovo.

Ale pak to začalo.

za pár dnů už s Pepičkou nemluvil nikdo.  Každý něco říkal, ale ne Pepičce. Každý někoho měl, s někým si hrál, jen Pepička byla osamocená.

 Paní učitela Murina se sice pěkně usmívala, ale netušila, jaké trápení má želvička, která sedí úplně sama v poslední lavici prostřední řady. 

Rozinka s Puntičkou byly pořád spolu, ostatní želví holky se v jednom kuse chlubily nebo chichotaly jako pomatené, želví kluci byli nesnesitelní, protože pořád rámusili, nedalo se to vydržet. 

A pořád, pořád nesnesitelně zvonilo. 

Ve školní jídelně zvadlá zelenina, oschlé kopřivy, hnus.

Pepičce za měsíc připadalo, že škola je místo, kde se ději jenom příšerné věci.  Nebavilo ji klusat v kruhu, neměla si o přestávkách s kým hrát a pohled na Rozinku a Puntičku ji nedal trápil. Už se ani nesnažila za nimi jít a zkusit se přidat do rozhovoru. Přestalo ji bavit zelené rozlišování, na které se předtím těšila,  počítání mravenců u cest ani čtení značek lesa. 

Máma Sára chápala, co její milovaná želvička prožívá (taky šla kdysi dávno poprvé do školy - ehh, jako by to ani nebyla pravda!!/ , ale jak jí pomoci, nevěděla. Ono se toho ve škole děje tolik, co se doma nedá ani při nejlepší vůli vypovědět, že? A navíc, maminky a tatínkové tomu vůbec nerozumějí! Jak by mohli, když v lavicích nesedí, po chodbách nechodí a želví rozum jim na některé věci nestačí. 

Ale pak se stal zázrak. 

Bylo ráno. Vyučování právě začínalo. Puntička a Rozinka, jako obvykle seděly a něco si špitaly, krunýře těsně u sebe. 

Pepička  seděla v lavici úplně sama a tvářila se, že ji zajímá pavouček na okně, aby nemusela plakat.

Když je takhle jeden opuštěný a sám uprostřed rušné třídy, je to náročné i pro želvu, natož pro maličkou, jako byla ta naše. 

Jenže!

Náhle se otevřely dveře a do nich přišla paní učitelka Murina a za ní želví kluk. Kukadla jako břink, drápky pěkně vybroušené, krunýřek naleštěný.

“Milá želví děťátka, přivítejte našeho nového kamaráda Teodorka, který se včera přistěhoval a bude chodit do naší školy. Pojď, Teodorku, vyber si místo, kde se ti bude líbit.

Želví kluk se rozhlédl třídou. Všechny želvy se začaly natřásat a chrastit svými židličkami, aby daly najevo, že u nich je volno. Teodor neváhal ani chvilku a sedl si hned vedle Pepičky. usmál se a řekl? “Ahoj, můžu k tobě?” 

Všechny želví holky zíraly. Takový frajer ve třídě ještě  nebyl, není a jistě nebude! 

Pepičku málem kleplo! Než ten den skončilo vyučování, už byli s Teodorem jako jeden želví krunýřek. Teodora zajímalo právě to, co Pepičku, ukázalo se, že se nastěhovali kousek od nich a stejně jako Pepička zbožňuje jitrocel. Měli si toho tolik co povídat, že jim bylo líto, když museli ze školy domů. Hned první den Teodor Pepičku doprovodil domů a tak to bylo každý den potom, pravidelně a vždycky. Stali se z nich nejlepší kamarádi. 

Od té chvíle se stala pro Pepičku škola kouzelným místem. Holky jí záviděly, to se ví. 

Teodor ale uměl vše tak zařídit, že se kamarádili nakonec se všemi. Puntička a Rozinka náhle prohlédly, Pepičku začaly brát mezi sebe a Teodor, který často říkal, že žádná želva nežije sama pro sebe, spojil všechny ze třídy do jedné rodiny.  Pepička ale byla stále, jak sám říkal, jeho nejlepší kamarád.  

A když potom na chodbě instaloval pan ředitel Truskavec trávomat, kde se dalo na kartu vyzvednout neomezené množství pampelišky, jitrocele a rukoly, štěstí Pepičky bylo úplné.

Jakže to říkal Teodor?  Že žádná želvička není na světě sama pro sebe?

Aha.

Když to platí pro želvy, pro děti to platí dvojnásob. Proto je moc dobře, že jsou želvy i děti ve škole a ve třídách a v lavicích, kde si můžou šuškat, poslouchat učitele,  běhat v kruhu a hlavně, být spolu. 

Protože mít kamarády, to je to hlavní.

A že nejlepší způsob, jak si kamarády získat, je být dobrým kamarádem sám, to ví dnes už i každá želva, že?

Rozumíte, že?

Tak alou do školy a žádné vymlouvání!  Protože tolik želv a dětí v jednom dni na jednom místě prostě nepotkáte.