Fotky

 

S vděčností dopravnímu podniku

V líné prázdninové neděli jsme s dcerou a jejím synečkem Toníčkem vyšly do kostela v centru města. Obvykle zůstáváme v naší čtvrti a jdeme pěšky, ovšem díky rostoucím zoubkům vnoučka, dusnu v povětří a vyschlé meteoroložce, strašící předpověďmi o svírajícím horku (ve skutečnosti jsme jednoduše zaspaly) bylo nutné trmácet se do jiného chrámu trolejbusem.

Cesta tam byla poklidná. Vyděšená stařenka s rouškou na obličeji větší než její záda seděla hned vedle místa pro kočárky spolu s opuchlým opilcem, jinak byl trolejbus téměř prázdný.

V kostele začal Toníček vyvádět. Nelíbilo se mu cinkání, neoslovil jej pan farář, ačkoliv se snažil, došly mu keksíky a lopatku na písek, kterou mu dcera nabídla uprostřed mše, ukousnul. Vzala jsem jej před chrám a snažila se nevnímat prodejce časopisu Metro a agresivního žebráka, který potutelně mumlal pod čepicí své kletby na nepřející křesťany.  S Toníčkem jsme pochodili  náměstí, vyhnuli se nedopalkům od cigaret, chvíli poseděli na lavičce a pak se vrátili do chrámu. Kožené a trpící tváře věřících se nehnuly ani o milimetr a já se snažila houževnatě nemyslet na to, jakým způsobem by tato skrumáž trpících zástupů mohla či dokonce měla oslovit nevěřící, kteří v bibli čtou o radostné zvěsti evangelia a chtějí ji zažít v reálném světě.

Mše skončila, pan farář kostnatým prstem udělal Toníčkovi křížek a my se vydali na vyhlášenou zmrzlinu. Toníček nebyl spokojenější a tak se dcera roztržitě pocákala od hlavy až k patě tekoucím obsahem kornoutu, který vlastně nechtěla, páč roztomilá slečna s řasy až nad obočí spletla příchuť. U kašny si  šaty Týnka dlouho čistila a hořce klnula, že právě tohle jí může způsobit žaludeční vředy a ona přitom toužila pouze a jen po nedělní pohodě.  Jak jí ale dosáhnout, když se Toníček zmítá, řve, hází hračky z kočárku a zbaštil všechno, co mu připravila? Moji radu o sluchátkách na uši během vycházek nechtěla přijmout a vzala ji jako další z mnoha výplodů rozpustilé matky, která evidentně netuší, oč tu kráčí.

Měla jsem to vědět hned. Vždyť jsme obě měly této noci prorocké sny. Kristýnčin si již nepamatuji, ale můj, když to vezmu jen zhruba, obsahoval povedené výkaly na školní chodbě, učitele ve vysoké funkci nalévajícího podivný truňk na začátku přípravného týdne a školu podobnou chaloupce strýčka Toma se svahem a rozložitou houpačkou plnou prachových peřin, určenou pro houpání kantorů během pracovní doby. Takové sny nejsou každý den a mělo mě to varovat a změnit plán nebo přibrat víc jídla na cesty, knížku se zvuky a delfína, který roztomile mlátí ploutvemi, když se natočí klíčkem.   

Jsme však ženy udatné a hned tak něco nás nepoloží, proto jsme optimisticky na zastávce trolejbusu při cestě zpět Toníčkovi ukazovaly holoubka, ačkoliv běžně tuto havěť můj zeť střílí a všichni je svorně nesnášíme, ale co si počít, když trolejbus jede až za osm minut a jiný opeřenec na dohled není?

Na zastávce byla skupina lidí, trolejbus přijel, otevřel dveře a všichni nastoupili. K nám nejblíže se posadila pěstěná dáma v růžovém kostýmu, která okamžitě, jak trolejbus škytnul, zavřel dveře a vydal se na cestu, započala dlouhý hovor, který nešlo přeslechnout. Dáma seděla blízko a byla důrazná a tuze hlasitá.

„No, řeknu ti to přesně. My byli v Linci, vrátili jsme se do Brna a já jsem už měla divné tušení, takové nimrání, že se něco děje. Ona mi říkala, že se cítí tak nějak divně, divně i mluvila, víš, tak….já bych to popsala, jako kdyby…..no, však víš. Jenže ona nic, že dobrý, ale já to tušila!!! Pak jsem přijela, bylo to náročný, to víš, nějak mi nevolala, já jsem chtěla….no.  Povídala jsem to Kláře, to víš, ale Hanka, ta jí jí neozvala, Klára je doktor, však víš, co doktoři, ti vždycky…. To Hanka ví. Klára, tak hned všechno….no jasný. Já teda jako že nic a Hanka docela klid, jenže najednou….Za pár dní, no počkej, hned ti to povím…“

(Dcera, konejšící rozmrzelého Toníčka, dává mrknutím najevo že příběh ji vtahuje stejně jako mě).

„No. Bolela ji hlava, vypadalo to, že ani nemůže domluvit, pořád nějaký dokola cosi a pak že jo a zase že ne, já se teda upřímně nasrala a šla jsem za Klárou. Já to celou dobu tušila, že je to divný, já to tak nějak věděla. No a Klára tam pak šla nebo jí volala a to já už nevím a pak Klára…. ona že je to vážný, že Hana musí do nemocnice, tak tam jeli pro ni a ona zamčený, za dveřma slyšeli zvuky, jako že se něco posunuje…..co?? – no, naštěstí položila mobil dobře, takže byl obsazený a taky ty zvuky, tím pádem teda věděli, že je ještě živá“.

(Našla jsem bleskurychle zapomenuté autíčko, dala je Toníčkovi auto do ručičky a začala troubit).

„Vyrazili dveře a viděli, že se plazí, telefon dala do zásuvky dobře, to už jsem ti přece říkala, ale jak ji odvezli, tak byla za pár dnů úplně v pohodě! Klára to nechápala, teď má řeči, no řeknu ti, já to tušila, ale však víš, ti doktoři… “

(Toníček začal hořekovat, tak jsem objížděla s autíčkem držátko kočárku, Toníčkovu nožičku, nejdříve levou, potom pravou, páč jsem nechtěla přijít o to, jak se teta Hana uzdraví bez pomoci lékařů.)

„No je úplně v pořádku, nic jí není, normálně funguje, trošku si odpočala, ale bylo to….no, ani vzpomínat nechci. Cože? No to snad…..Cože mi to říkáš? To myslíš vážně? No poslouchej, Slávku, TY SEŠ TEDA BLBEC! BLBEC! ÚPLNEJ BLBEC!!!! “

(Toníček se vyděsil a začal natahovat, dcera promptně vyštrachala poslední kapsičku a obratně ji otevřela pro synka, aby nerušil, za rohem budeme vystupovat).

„Tak já ti tady vyprávím, o co jde a ty do toho hodíš vidle!!!! To je úplně jako s tím gulášem! Ne! Ne a ne! Nevolej a nic nedělej, jo? Víš ty co?  Víš co, Slávku? Měj se hezky, já končím!!! Končím! Proč končím? No protože jseš blbec! Néééé, Slávku, my si nerozumíme, měj se hezky a ahoj, ahoj. Ne! Nebudu!!! Ne! To je jak s tím gulášem! Ne. To je neuvěřitelný! To se mi snad zdá. Víš ty co? Slávku?!

SLÁVKU! NAZDAR!!! NAZDAR.“

Brunátná paní ukončila hovor právě ve chvíli, kdy jsme daly řidiči dvakrát znamení. Aniž bychom se domluvily, shodly jsme se obě, že tak nějak rozumíme Slávkovi a cítíme k němu náklonnost, která  může vzniknout například k dobře vypečenému kuřátku nebo chcete-li, vegetariánské tortille s dobrým sýrem a salátem.

Pochopitelně Slávek zcela jistě vidle nevlastní, pokud by je však měl a hodil jimi, my dvě bychom jej neplísnily. Mrzí nás, že příběh s gulášem se nedozvíme.

Po příchodu domů Toníček usnul, my se najedly a měly báječnou neděli plnou pohody,  vzájemnosti a humoru.

Tak trošku mě ale napadlo, jestli by o tom všem neměla vědět Klára. Pak jsem ale tuto vzpurnou myšlenku zahnala a šla si lehnout.

 

Dovětek:

 „Děkujeme za to, že využíváte služeb Dopravního podniku města Brna“. 

  „Velmi rádi. Není zač“.