Slova, která léčí

Z původní rodiny mám přetrvávající zátěž, kterou nehodlám řešit, co živa budu. Jmenuje se Třikrát a dost! Třikrát a dost! znamená, že pokud o něco požádám třikrát, počtvrté se neopakuji. Buď se to udělá nebo se já zařídím jinak, počtvrté níkdy neprosím. Netuším, proč se mi tato zátěž, která je v podstatě výhodou (záleží na úhlu pohledu), pojí s nošením sekaného dříví do sklepa. Vždy, když se octnu v situaci Třikrát a dost!, vidím se jako malá zhruba desetiletá dívenka, která nese proutěný hluboký koš plný nasekaného dříví, střídá se se svým bratrem Jindřichem, míjíme se v chodbičce s úzkými schody, nalevo je chlívek pro prasátko a nad chlívkem příbytek pro slepice, které z něj ráno vylézají po dřevěném žebříku s opatlanými a uslzenými šprušlemi a po stejných šprušlích lezou večer, když je zaháníme s tmou zpátky do kurníku. Napravo je králíkárna a za zády jsou schody, vedoucí domů kolem vysoké skříně s botami. Před skříní je vydlážděný prostor ve tvaru čtverce, kde se v mém mládí často ...

Je to v cajku? Směs empatie a představivosti mě dostává do neřešitelných situací. Snažím se být empatická. Bohužel má představivost je bujná, barevná a plná detailů, což mě ohrožuje v kruhu mých příbuzných, především hypochondrů Existuje reálné nebezpečí, že pokud bych neodešla v určitých horkých okamžicích včas a velmi rychle, mohla jsem být mnohokrát usvědčena z neomalenosti a neuctivosti, avšak jak se pojistit proti přirozené reakci mé skotačivé fantazie, netuším.   Posuďte sami tento nedávný a zcela nevinný příběh: Plná radosti z adventu vstupuji do kuchyně, kde sedí za prostřeným stolem můj příbuzný. Truchlivě na mě pohlédne a se zbytkem tvarohu v koutku úst se ptá, kolik je let mým dětem a kolik mám vnuků. S úsměvem jej informuji a ze zájmu skutečně nepředstíraného se táži, jak se mu daří. Suše mě informuje o rakovině, chemoterapiích, hadičkách, prostatě, nádorech a letní cestě na Madeiru, kterou, jak konstatuje při pohledu na mé chatrné svršky, bych si já nemohla dovoli...