Blažená lehkost bytí

Má dcera prochází praxí v mateřské školce. Je to nutnost před zakončením prvního ročníku na pedagogické střední škole. Je zhroucená. Každý den má dojem, že není dost připravená. Připravená na co? No přece, musí s dětmi něco dělat. Denně pro ně musí mít program a trávit čas od osmi do dvanácti dopoledne s předtuchou, že každou chvíli se v chodbě může objevit poťouchlá postava trapné zástupkyně z jejich školy a bude dceřiny schopnosti hodnotit. Malý Hyneček s modrýma očima, kterého si dcerka oblíbila a kterého jsem jí připomenula pro její osvěžení, to nezachránil. Dnes kupříkladu strávila hned po procitnutí víc času než obvykle na záchodě, protože si byla jistá, že ředitelce se nebude líbit nic z toho, co udělá. Poradila jsem na ředitelku plivnout dříve, než začne s čímkoliv, aby si odlehčila ve své hrůze. Nechtěla moji radu přijmout. Pověděla, že ředitelka si bude myslet. Rozšafně jsem pravila, abych ji rozptýlila (třásla se hrůzou a zimou), ať jí rovnou zbije za to, že vůbec myslí. Pak Týna upozorňovala na skutečnost, že ředitelka se bude dívat. Na pokyn, aby té podivné osobě vypíchla oči při vstupu do školky, nepřistoupila. Lkala, proč se lépe neučila a není na biskupském gymnáziu. Tam praxi nemají! Podotkla jsem, že povede-li to takto dále, bude za chvíli plakat na středním odborném učilišti, že by ještě ráda čichala ke své smrduté spolužačce Esteře od rána do večera, jen aby byla zpět na pedagogické škole. Celá tato hrůza se točí kolem pohádky o třech kůzlátkách. Tu právě má Týna s dětmi rozebírat a předvádět jako divadlo. Co vlastně koza řekla? Ale přesně? Na internetu to nééni. Moje převyprávění nebere. Co mají ty děti jako dělat? Které z nich bude kůzle? Všichni? Nebo někdo? Pohádku o sviňce, která si četla noviny a celý dvůr ji považoval tím pádem za vzdělankyni, zavrhla, že je příliš složitá; přitom celkem dobře mohla sviňku hrát ředitelka, kdyby jí to dcera vtipně podala. Nakonec se holka málem urazila. Řekla, že v tomto domově se nedá řešit nic, protože já se stále směju. Ale odcházela mnohem klidnější, dokonce zamávala do okna matce nebohé, (smála se neustále, rozumu nemaje). Stále na to spolu narážíme. Když dcera peče, potřebuje přesné dávkování. Je úplně nešťastná z mých pokynů: „Hoď to tam, švihni tam vejce, vraz to všechno do mísy, pak tam šupni olej a nech to na chvíli a pak uvidíš, co by ještě třeba tak a moc o tom nepřemýšlej“. Je sice pravda, že někdy moje buchty vypadají jako zbraně hromadného ničení, ale váhu v kuchyni kvůli tomu používat nebudu. Dcera ji vyžaduje. Onehdy šokovala moji sestru, která je pintlich na všechno a díky tomu umí třeba upéct i kremrole, sdělením, že vůbec neví, jak se na kuchyňské váze váží. Moji teorii dávat všeho sedm štěpet taky nemá ráda a mně to přitom celý život prochází! Do sekané? Sedm štěpet soli. Do omáčky? Sedm štěpet cukru. Do špenátu? Sedm štěpet česneku. Dcera mi to vyčítá. Moje velkorysé pojetí světa jí nesvědčí. Než začne procházet opravdovými životními zkouškami, musím ji nějakým způsobem motivovat, aby se mi nezhroutila, když na ni přijdou skutečné starosti. Proto jsem usilovně přemýšlela, co nejvíce brání lidem v lehkosti bytí. Na prvním místě, mám dojem, je to posvátná hrůza z úředníků a institucí, a tam počítám i školy. Tím trpí mnoho lidí. Vidí někde úřad, uvnitř zeleného blba a hned je jímá pocit, je ničemu nerozumí a jen tento vševědoucí všeuměl je zachrání, protože má nadpřirozené sklony a schopnosti. Není to pravda. I zelení blbové chodí na záchod a tlačí naprosto stejně. Žíly na spáncích jim nabíhají podobně jako nám, obyčejným smrtelníkům. Hodně věcí neví a neumí. Není třeba se bát. Ve všech životních okamžicích lehkosti bytí zrůdně brání představa, že člověk je tu na všechno se svojí odpovědností sám. Musí se lopotit a snažit, seč dovede. A ti ostatní budou myslet, dívat se, smát. Ať myslí! Ať se dívají, když mají oči! A, propána, ať se smějou, dokud ještě mají zuby! S námi to přece nesouvisí! Z takových podivných obav vzchází plné čekárny u psychiatrů. Na židlích tu sedí ti, co věděli naprosto jistě, že musí hodně věcí zvládnout a udělat tak, aby se líbili a zavděčili ostatním. Peníze. Můj svěřenec se smál hrozně nahlas a dlouho, když jsem mu onehdy řekla, že sousedka je tak strašně zlá jen proto, že jí jde o peníze po zemřelém příbuzném. Skákal dva metry do výšky, spínal ruce k sobě v divoké radosti v pravidelných intervalech tak jak to jen autisté dovedou a hýkal: „Pééééenízéééé? Tááákováááá blbost?!!!?“. A všichni víme, jak nás nedostatek kruší, když nastane. Héj, právě nedostatek z nás vykřeše to nejlepší! Sestry salesiánky mi vyprávěly, jak směšné připadá lidem třetího světa, že u nás nejprve utratíme strašně moc peněz za jídlo, a potom strašně moc peněz na to, abychom zhubli. Je to tak. Má kamarádka mnoho let chodí do různých podivných místností, kde jí přeměřují tuky, dávají jí obrovské bobule, aby jí kynuly v žaludku a ona nemusela jíst tolik, utratí za to majlant, přitom se mi zdá, že jí občas jen trošku pohubne levá strana obličeje. Někdy. Přitom je jasné, že ženám nejvíce sluší hlad. Kariéra. Tu nechci. Usilovně se tvářit, že právě blaho firmy mi leží na srdci nejvíce a poskakovat na lodičkách od porady k poradě nemám zapotřebí. Hrozně mi vadí puch z obleků. Z pozitivního výrazu obličeje mívám křeč lícních svalů. Muži to asi mají jiné, ale v obou případech myslím, že pokud člověk nedělá něco, co má význam, marní čas. Bydlení. No. V povídce Karla Čapka je věta, že „tidlencti filozofové by měli bydlet na stromech jak žlůvy“, protože v ostatních polohách člověk myslí přízemně. To má něco do sebe. Protože na stromech se bydlet trvale nedá a každý taky není filozof, je dobře mezi stromy aspoň co nejvíce chodit (a občas na nějaký vylézt). Kam potom člověk složí hlavu navečer, je fuk, důležité je, co v ní má. A co ještě by mělo člověka připravit o radost z bytí? Vím o jediném. Pouze odtržení se od Boha. Pak se na nás navalí všechno, co nejsme a především NEMŮŽEME sami zvládnout. Avšak, odevzdáme-li celý náš svět, všechno, co máme, víme a jsme do Jeho náruče a dáme Jemu k dispozici, smíme životem protančit. To je důvod, proč tuhle úvahu smolím. Abych vám to pověděla. Neřešme své těžkosti jinde. On je vyřeší. Dejme mu vše, co máme. On to rozmnoží. Smutek nepěstujme. On má smysl pro humor; podívejte se kolem sebe na ostatní lidi, to je přece psina! Mějme se rádi. Všichni jsme milováni bez podmínek. Nenechme se o radost z bytí připravit. Život je jak krátká chvíle mezi mrknutím oka. To, co uvídíme, záleží jen na našem úhlu pohledu. A o svůj úhel jsem se ráda podělila. Nejtěžší bude nacpat to do dcery. Doma není nikdo prorokem a sama vím, že v určitém věku jsou rodiče dinosauři, kteří nerozumí ničemu. Budu se však snažit. Minimálně sedmkrát denně. A myslím, že se dost nasměju. To je skvělá vyhlídka.