Laskavé pohádky
Prolog
Náš svět je nemocný bolestí, nezájmem a zlobou. Hodně lidí ztratilo svůj vnitřní zdroj štěstí, spousta dětí je bez radosti a jejich smutné oči nemají nic, co by v nich rozsvítilo ohýnky. Pro ně píšu své pohodové pohádky a budu ráda, když se jim i rodičům zalíbí.
Jak přišla blecha Cimprlína k rozumu
Blecha Cimprlína každé ráno, sotva se vypelešila ze staré hadry v psí boudě, kam chodila každý den spávat, skákala hned, sotva oči proloupla, ke starému střepu, aby se ujistila, že její bleší krása zůstává stále stejná jako předchozího dne.
A opravdu! Oči stejně jiskřivé, tělíčko lesklé jako vždy a ohebné, nožky pikantně chlupaté. Ještě než si oblékla svoje nejlepší šaty (na každý den jiné), mířila do koutu v boudě přímo na bleší váhu, kde počítala kalorie, které si dnes může dovolit, takže vlastně, kolik slaďoučké krve má dovoleno vypít, aby byla pořád šik.
Domovem a pojízdným autokarem naší Cimprlíny byl dobrácký pes Ben, který se celý boží cen procházel po zahradě, drbal se za uchem, laškoval s kočkami a běhal za slepicemi. Samozřejmě že u Bena nebydlela jen Cimprlína, ale ona si ostatních nájemníků vůbec neměla kdy všimnout, protože měla tolik starostí sama se sebou, se svojí figurou, šatníkem a leštěním tělíčka, že opravdu neměla na nic jiného čas – zvlášť když si uvědomíte, že každá pořádná blecha musí jít včas spát kvůli vráskám. Nejraději měla, když se Ben vydával na procházku, to byl pro Cimprlínu výlet a nejvíc vzrušující bylo, když se Ben kamarádil a očichával s ostatními psy, na kterých byla další hejna bleších kumpánů; někteří naši Cimprlínu okukovali, jiní za ní hned skákali a byli by s ní třeba proskotačili celý život, jenže naše bleška si vybírala jako carevna – tenhle byl trošku při těle, ten zase měl jednu nohu kulhavou, tamten je moc starý a ten zase mladý, prostě, nikdo jí nebyl vhod.
Jednou, při cestě do zahraničí (Ben se tenkrát vydal přes pole do vedlejší vesnice se svým pánem na předlouhou návštěvu), Cimprlína poznala cizího blešáka Ctirada. Měl ohromně svalnaté tělo, oči mu svítily jako kocourovi ve tmě a vůbec byl velmi galantní. A jak ten uměl skákat! Žádné takové to potřeštěné hopsání, jako to dělali místní bleší hejsci, to byly, panečku, skoky mistra! Cimprlína se okamžitě zamilovala a usmyslela si, že Ctirada musí mít. A protože byla umíněná, nerozumná a rozmazlená, seskočila z Bena a zůstala v cizině s tím, že jakmile ji Ctirad uvidí a promluví s ní jediné slovo a proskotačí se s ní třebas jen chvilinku, bude ruka v rukávě.
Ctirad bydlel u fenky Pajdy a pochopitelně měl pro své přednosti spousty nápadnic, takže se nemůžeme divit, že si Cimprlíny ani nepovšimnul, teprve až když mu zastoupila cestu a natřásala se před ním, házela očima a kroutila se jako indická tanečnice. Ale protože Ctiradovi nijak neučarovala (měl totiž podobně jako Cimprlína na mysli jen své vlastní přednosti), řekl jí jen: „Dovolte, abych mohl projít, dámo“ a zmizel v houští Pajdiny srsti. Cimprlína podlehla okamžitému smutku a zároveň trýznivé sebelítosti a to ji tak sebralo, že se skutálela až na zem, ale to neměla dělat! Zapomněla na třetí část blešího desatera opatrnosti, totiž: “Nikdy se v neznámém prostředí nepouštěj srsti svého živitele!!!“ a ocitla se v příšerném nebezpečí. Pajda se totiž v průběhu Cimprlíniných tenat na Ctirada stražených dostala do domu, kde bydlela a protože procházela obývacím pokojem ve chvíli, kdy Cimprlína spadla, naše bleška se octnula na perském koberci zrovna když hospodyně vyjela do boje se špínou se svým zbrusu novým vysavačem vysokých kvalit.
Cimprlíně se při zvuku toho obřího stroje, který se na ni hnal s rozšklebeným ústím hadice a hrozil jí strašlivým vtažením do vlastních útrob, zježily všechny chlupy a zabořila se pevně patami všech svých nohou do hustých vláken koberce, přichytila se, co jen mohla, schovala hlavu mezi ramena a schoulila se asi tak, jako byste se vy, děti, schoulily, kdyby na vás na lesní cestě vyrazil z houští rozlícený medvěd a očekávala to nejhorší, co se vůbec může bleše stát. Ještě jí v tiché hrůze mihlo hlavou, že jí není pomoci, protože se vydala tak hrozně daleko od domova a dost ji zamrzelo, že pro vlastní nafoukanost se dosud neskamarádila s nikým tak, aby ji tam, doma, kdokoliv postrádal. Kdo by se, prosím vás, taky sháněl po bleše, která se stará jen a jen o sebe, vidí jen sebe, mluví jen o sobě a je tedy celkově k ničemu? Takovou blechu nikdo nepostrádá, protože si většinou ani nikdo nevšimne, že někde chybí. Ještě se Cimprlíně zazdálo, že by, pokud by dostala ještě jednu šanci, už odteď dělala všechno jinak, jenže, jak to tak vypadá, nebude mít příležitost.
Najednou, zčistajasna, jako blesk, proťal vzduch prosycený řvaním strašného prachožrouta, výkřik hospodyně: „Jedeš, jedeš ty- běž, odkud jsi přišel a nechej naši Pajdu na pokoji, my pro ni máme jinšího ženicha než takového ometáka!“ a už se hospodyně hnala za pejskem, který jakoby náhodou vběhnul do pokoje otevřenými dveřmi. Cimprlína na nic nečekala, jedním strašným odrazem a skokem se dostala na okenní parapet, další skok na dvoreček a tam-šup rovnou do kožichu Bena, který stál trpělivě jako taxík rovnou pod oknem, jako by věděl, kde je ho teď nejvíc zapotřebí. A pak uháněli. Celou cestu se všichni v Benově kožiše natřásali, ale spěchat bylo nutné, aby se dostali co nejrychleji do bezpečí domova. Cimprlíně nezbylo než se pevně držet a teprve až byli doma, v boudě na staré hadře, uklidnila se a pořádně si oddechla. Napadlo ji sice podívat se do zrcadla, jestli si nepomačkala kostým, nebo jestli nemá každý chlup jiný směr a tělo zaprášené, jenž najednou jí to jaksi začalo být fuk. Pomalu se rozhlédla kolem a najednou uviděla všechny svoje bleší známé jakýmsi novým pohledem. Všimla si třeba, že bleše Hopsavici se narodilo další mimino, že špunt odvedle si odřel lokýtek a tenhle blešák že za poslední dobu nějak sešel – není snad nemocný? – napadlo Cimprlínu – budu se muset někoho přeptat. A tak se stalo, že jak se rozhlížela, začali se bleší známí usmívat, pak někdo řekl: „To je dobře, že jste se neztratila, vážená“ a další zase: „Asi máte po takové cestě hlad a žízeň, viďte, zajděte k nám, máma zrovna vaří“ a „Tati, nemohla by jít teta Cimprlína na návštěvu?“ a najednou Cimprlína poznala, že až teď je skutečně doma a cítí se moc dobře, navzdory tomu, že se ještě ani nevážila a neprohlížela svůj obraz. Bylo jí úplně jedno, jak vypadá a co má na sobě. Začalo jí záležet na tom, že ji někdo mohl třeba i postrádat. A tímto zjištěním se jí rozzářily oči (takže vypadala neuvěřitelně mladistvě), nad vlastní hloupostí, se kterou skákala denně na váhu, se musela rozchechtat (takže jí vylétly koutky úst nahoru, což vypadá velmi šarmantně, pokud k tomu přidáte, že se jí vytvořily ve tvářích ďolíčky takové, že by si jich mohl všimnout i Ctirad). Ale koho by Ctirad zajímal?
Hned dalšího rána vyhodila zrcadlo, váhu, začala se starat o ostatní a byla mnohem šťastnější. Její život se obrátil k lepšímu jen proto, že dobrák Ben si zapomněl u hospodyně v cizině hned pod oknem kost, kterou mu tam předešlý den nechali a on ji měl schovanou na horší časy. Tak vidíte, děti, k čemu jsou ohlodané kosti od oběda dobré. Blecha Cimprlína dostala příležitost být lepší právě tak, jak si v nejhorší chvíli svého blešího života přála.
Výhodou je vědět hned od začátku, že nikdo není ve světě jen kvůli sobě.
Ani blechy, ani lidé.
Jak čokoládová pepermintka ke štěstí přišla
Těžká zaoblená a hodně čokoládová pepermintka ležela v regále obchodního domu v sáčku s nápisem „Pepermintové bonbony“. Jak tam tak byla přesazená přímo z čokoládovny, truchlivě vzpomínala na lepší časy, kdy jezdila po pásech a máčela se v čokoládě a teď musí uzavřená neprodyšně ležet v regálu jako ta nejhloupější ze všech hloupých cukrovinek.
Najednou ucítila, jak ji berou něčí ruce a je vhazována do nákupního košíku, pak s pytlíkem někdo chřastil a nakonec se dostala na světlo, když pytlik roztrhly dětské ručky. Pepermintka byla štěstím celá bez sebe, když ucítila vlahý jarní vzduch a uslyšela, jak děti volají „Já chci taky“ a najednou KŘUP – a bylo po pepermintce, a to je konec téhle svěží pohádky.
O čertici Fridolíně
Leonora Spořádaná žila ve své spokojené domácnosti spokojeným životem. Ovšem, pokládala by jej za spokojenější, nebýt její sousedky čertice Fridolíny. Ach děti, co ta se jen Leonory nazlobila! Byla to taková kopa vrtochů, chvíli jasno, chvíli pláč, tu se rozčílila, tu zase hýkala štěstím – na tom ovšem není nic špatného, vždyť každý z nás má své období, ale Fridolína, panečku, ta si nenechala nic pro sebe! Neustále vycházela ze svého domečku uprostřed rušné ulice a co chvíli vbíhala do domečku Leonory Spořádané, tu pro máslo, tu pro okenu, tuhle jí došel prášek na prádlo, další den zase jar. K tomu přidávala neustále pikantní historky ze svého života, co ten její čert Anciáš zase provedl, co její čertovské holky kde vymamlasily a neustále pokřikovala, výskala, poplakávala, probouzela Leonoru časně ráno, běhala za ní i večer, nedělní oběd se neobešel bez toho, aniž by nezaťukala nebo se nevynořila uprostřed hodování její střapatá hlava za oknem. Leonora celkem snášela všechny Fridolíniny rozmary, ovšem do té doby, než se Fridolína stala marnivou a začala všechny kolem kritizovat – tenhle jí nebyl dobrý, ten zase topí malá koťátka, tahle je matka k ničemu, tahle hodně tancuje, tamta naopak netancuje vůbec, ten zase rád sladké vínečko, tamten pokuřuje přes míru. Zdálo se, že na světě není nic v pořádku a Leonora Spořádaná, která chtěla svůj spořádaný svět stůj co stůj, se rozhodla, že s touhle čerticí všechny svazky zpřetrhá, přeruší, KONEC!!! Telefon vyškubla ze zdi, na dveře napsala !NERUŠIT!, Fridolíně se vyhýbala, jak jen mohla a pila pro uklidnění večer co večer čaj z meduňky lékařské.
Samozřejmě Fridolína si našla po čase jinou známou, kterou začala zahrnovat svým zájmem, když u Leonory nepochodila, ale co se nestalo. Po nějaké době začala být Leonora jakási nejistá. Přistihla se, jak u okna potajmu vyhlíží („šla už Fridolína nakupovat? – Beztak se někde zakecá a vyprodají jí zase rohlíky, jako už tolikrát“). Najednou se jí doma zdálo být trošku moc ticho a nic se nedělo, v televizi taky nic, když nepočítáte hloupé reklamy na sýr Pribina. Ušlechtilé knihy už Leonora přečetla třikrát. Náhle zjistila – namoutě – že jí Fridolína fakt schází. No a tak zapojila telefon, strhla cedulku na dveřích a dveře doširoka otevřela. To víte, milé děti, že Fridolína už za nimi stála. Leonora se na ni mile usmála, poptala se na zdraví a když Fridolína začala překotně vykřikovat o angíně pectoris, bolavé ledvině, hluchém pravém uchu, pokecala se při tom vyprávění kečupem (jedla zrovna hltavě párek v rohlíku), vše bylo zase, jak má být. Fridolína se hnala dovnitř, Leonora ji samozřejmě nabídla kafíčko a pak jako za starých časů jen občas kývla na ten kafemlejnek (Fridolíně stačil k diskusi houpací kůň).
A tak Leonora poznala na vlastní kůži, že přátele nemáme proto, aby byli takoví, jako je chceme mít, ale právě proto, abychom s nimi tvořili mozaiku světa. Fridolína hopsavá Leonoře usedlé dávala trošku vzruchu, který Leonora potřebovala a Leonora usedlá poskytovala Fridollíně vnitřní klid. Tak jako stromy doplňují svoji zelení modř nebe, tak se doplňují lidé rozdílnými vlastnostmi, každý je jiný proto, aby ladil s tím druhým a předával své vlastnosti na místa, kde nejsou a chybí. A náš svět je potom krásně barevný.
Takže – o Leonoru se nebojte. Věřte mi, měla by velmi smutný život, kdyby proti ní seděla nějaká ušlechtilá žirafa a celý den jen moudře pokyvovala hlavou – to by byla velká nuda a Leonoru by nic neobčerstvilo. Stejně tak by nepochodila Fridolína, mít za kamrádku nějakou famfárnici, se kterou by si brzy vjely do vlasů.
Proto nepřetvářejte kamarády! Snažte se je spíš pochopit. Pokud nemají zrovna zlé srdce (a to má málokdo), můžete jim hodně dobrého dát a také oni obohatí vás. A bude přitom dost legrace.
O Tlučhubovi
Tlučhuba Plochoprstý měl od rána samé starosti. Hend ráno jej digitální budík probudil pozdě, takže nestihnul ranní televizní zprávy. Cestou automobilem vytelefonoval svým mobilním telefonem všechny důležité věci, které je nutno dnes vyřídit a nadiktoval úkoly sekretářce Potměšilé. Při příchodu do práce již měl na stole kávu z automatu (zhltnul ji vestoje), proběhnul pěti poradami, vyřídil několik smluv, některé podepsal, jiné ne; sešel se se všemi významnými poradci i nevýznamnými hlupáky (jedni od druhých nebyli téměř k rozeznání). V jednom kuse posílal krátké mobilní zprávy po telefonu, proč to ano a proč ono zase ne a naopak a když zrovna neposílal, odpovídal na nepřetržité telefonní dotazy hloupé i chytřejší.
Odpoledne byl již vyčerpaný, ale musel ještě vyřešit provozní záležitosti a než skončila pracovní doba, jeho palec byl, tak jako každý jiný den, již zcela zdevastovaný neustálým vytlačováním zpráv, posíláním telefonních čísel a jeho hlava připomínala Staroměstské náměstí v parném letním dni uprostřed sezóny pod orlojem. Cestou domů velice spěchal, protože musel být včas na obchodní večeři (ani nevnímal, co jí, důležitější bylo, že vše proběhlo přesně podle plánu a sekretářka Potměšilová zapisovala vše dle diktátu obratem), a pak už jen Tlučhuba vznešený upadl do postele s hlavou jako střep a usnul.
Zdál se mu podivný sen. Ve snu zemřel a stál před nebeskou bránou. Svatý Petr se na něj laskavě podíval a řekl: „Vrať se zprátky, Tlučhubo Plochoprstý, neboť nejsi v pořádku, něco Ti chybí. Vrať se sem, až budeš kompletní“.
Tlučhuba stál, ústa dokořán a věřte, děti, vůbec se mu zpět nechtělo. Z ráje se linuly krásné tóny líbezné hudby, všude bylo milo a příjemně a nikde netikaly hodiny. Zdálo se mu, že právě teď je na místě, které vždy hledal a po kterém velice toužil a tak se zdvořile otázal (před branou ráje začnete být najednou pokorní, i když jste byli na světě třeba pěkní mamlasové) – „Co mám tedy udělat, abych mohl dál? Poraď mi, prosím!!“
Svatý Petr potřásl hlavou a řekl: „Milý Tlučhubo plochoprstý, na své cestě životem, kteoru jsi se prořítil jako uragán, jsi zcela ztratil svoji duši. Tak jsi se hnal za bohatstvím, kariérou, pomyslným štěstím hlupáků, že tvé tělo zapomnělo duši kdesi daleko a teď ti nezbývá nic jiného, než se vrátit a počkat, až tě tvá duše dohoní. Do té doby nemáš u bran ráje co pohledávat!“
S těmi slovy zarachotil svatý Petr klíči a Tlučhuba Plochoprstý se probudil.
Sen byl tak živý a neodbytný, že zponenáhlu (nebylo to samozřejmě hned) se Tlučhuba počal měnit. Nejprve začal dobře dýchat. Uvědomil si, že celou dobu, co se honil za přeludy, vůbec netušil, že má kolem sebe vzduch. Vyhodil mobilní telefon. Přestal chodit do práce. Cestou do města se mu často stávalo, že si jen tak sedl na lavičku v parku a díval se na děti, jak si hrají. Jednou dokonce pouštěl na stráni barevného čínského draka. Lidé v okolí si mysleli, že se načisto zbláznil. Chvíli se mu posmívali, pak jej napomínali, ale když si dál počítal jako pomatený (prodal byt ve městě, odstěhoval se na vesnici, pěstoval zeleninu, koupil si párek mladých králíků a pojmenoval je), přestali si jej všímat.
Dnes má náš hrdina zcela jiný palec – má jej pokrytý mozoly od kácení suchých a nemocných stromů v lese. Nemůže o něm ani říct, že je tlučhubou, protože většinou naslouchá a mluví velice málo. Má neuvěřitelně čisté oči, má je stále dokořán (mp. ldya považte – nemá žádné sny – protože zdravě spí. A vůbec už netouží po ráji.no, když spí, tak ne, to by byl králík).
Sice mu to trošku déle trvalo, ale počkal si na svoji duši v zatáčce, až jej dohoní a opět ji přijmul. Vklouzla do něj zlehýnka jako peříčko. Ráj má náš hrdina kolem sebe každý den. Vůbec se mu nechce zemřít, má přece spoustu práce!
Proč tedy lidem závidět bohatství a úspěch? Vždyť nikdo neví, kde se toulá jejich duše a jestli jí vůbec kdy dají šanci, aby je dohonila.
O kymácivé židli Albrechtici
V malé čekárně stála kymácivá židle Albrechtice. Stála tam už roky. Stejně jako Rumcajs a Manka nad umyvadlem a prázdné krabičky od sunarů a nutrilonů zavěšené od stropu jako ozdobné atrapy byla inventářem ordinace dětské lékařky. Lékařka byla laskavá, sestra ochotná a děti, které přicházely s nemocí, dostávaly ze spodního šuplátka obrázky pro hezký den.
Všechno začalo onoho dne, kdy mrholil mrznoucí deštíček a obloha byla olověná těžkými podzimními mraky. Albrechtice byla hodně mrzutá, protože se jí předevčírem uvolnil šroubek v pravém rohu jejího opěradla a tato nenávratná vada ještě ke kymácivosti, která již byla Albrechtinou dlouholetou vlastností, pro ni byla opravdu velká potíž. Vy to, děti, asi nevíte, ale málokterá židle jde z čekárny na opravu. Taková židle se odstaví nejprve hned vedle, tam, kde je jich jen pár, protože je tam chladněji než v útulné čekárničce. No a pak už je jen otázkou času, kdy se nepohodlná židle vyhodí úplně. Albrechtice nechtěla pryč, bylo jí smutno, teskno a vyhlídky měla pramalé.
Avšak onoho dne, o kterém mluvím, přišla do čekárny maminka Marta a její syn Martínek. Seděli již delší čas – Martínek byl na židli Holšajně hned vedle Albrechtice a Holšajna byla tak nafoukaná, že se na ni nedalo dívat. Byla totiž ještě mladá, pěkně se leskla a její šroubky držely pohromadě. Martínek se na Holšajně vrtěl a nemohl vydržet v klidu. Asi za půl hodiny vešel do přeplněné ordinace tatínek s malým Matějíčkem, který se už dožadoval krmení. Protože nebylo nikde jinde místo, tatínek si sednul hned vedle Holšajny na Albrechtici a jelikož jel rovnou z práce a potřeboval si natáhnout záda, pořádně se opřel. Albrechtice si myslela, že teď právě nastává její poslední hodina. Tatínek byl pořádně rostlý
a opřel se ze všech sil. Albrechtice zanaříkala tak nahlas, že si toho všimli všichni pacienti. Tatínek vyskočil ze židle a protože šel do ordinace rovnou z práce, měl na sobě ještě pracovní oblečení a v kapse nářadí, nelenil tedy, vytáhnul šroubováček a Albrechtici pěkně opravil. Všechny ostatní židle a všechny ostaní maminky zíraly na šikovného tatínka, jak obratně otáčí Albrechtici v rukou a kontroluje všechny ostatní šroubky, když ten jeden, nejvíc uvolněný, utáhnul tak, že bylo jasné, že bude držet roky, a to ještě mnohem těžší váhu, než je tatínkova.
Potom maminka Marta vyšla z ordinace, oblékla Matěje i Martina, tatínek vzal klíče od auta, malého do náručí (nářadí už měl v kapse) a cestou domů si pohvizdoval. V jeho životě bylo utažení šroubečku u opěradla židle bezvýznamnou záležitostí, avšak židle Albrechtice na jeho zásah nikdy nezapomene. Ani ostatní židle na to nezapomenou a možná některá maminka si někdy povzdychne a teskně se zadívá do dálky, když bude chtít připevnit poličku na zeď na nebude nikoho, kdy by jí pomohl.
Jo, jo, děti, tatínci jsou móc důležití.
O skřítkovi Čistotníčkovi
Není to tak dávno, co v rodině malého Kryštůfka (znáte ho dobře, je to ten umolousaný kluk odvedle) bydlel, aniž by to sám chtěl, skřítek Čistotníček. Tenhle skřítek se má nejlíp ve skříních mezi štůčky voňavého čisťoučkého prádla, ale v Kryštůfkově případě musel prostě ven. To bylo tak.
Kryštůfek byl kluk jako každý jiný. Občas se pral a někdy upadl, takže si rozbil koleno nebo loket, taky pusu si nemyl tak často, jak by měl a o zoubcích raději nemluvím, vždyť to znáte – těch čokolád a lízátek je spousta a čistit si zuby je taková otrava. Výjimkou snad bylo jen to, že tenhle chlapeček byl ještě k tomu všemu lenoch, až Bůh brání. A tak se stalo, že když mu maminka řekla“ „Jdi, Kryštůfku, do koupelny, pěkně se umyj a vyčisti si zoubky!!!“ tak zpočátku někdy, a pak stále častěji, se Kryštůfek postavil k vaně nebo umyvadlu a tam si pouštěl vodu jen tak na ruce nebo prostě do nějakého hrnečku a díval se, jak voda přetéká ven anebo jen tak zbůhdarma okouněl a když už uplynul dostatečně dlouhý čas, vyšel z koupelny, převlékl se do pyžama a šel dát mamince dobrou noc. Jeho maminka si toho někdy všimla, že Kryštůfek zrovna nevoní zubní pastou a pokaždé se znovu zeptala, jestli se opravdu myl;v téhlé chvíli, děti, dokázal ten lajdák i lhát! To se ví, že mu z toho dobře nebylo, ale když je někdo líný, musí počítat s tím, že k jednomu hříšku se přidá hned další a obvykle ještě jeden a hned, i když nevíte, jak se to vlastně stalo, jste v tom až po uši.
A pak, když už takový kluk přivykne nekázni a zjistí, jak je jednoduché občas lajdačit, jde to samo.
Představte si, že jednoho večera (Kryštůfek zrovna hrál s Matýskem fotbal a kluci ho mnohokrát povalili na zem a pak si taky jel do obchodu za dvoukorunu koupit lízátko a jel na kole, trošku přehnal rychlost, maličko upad a vyválel se na zemi), když přišel Kryštůfek domů, proběhl obvyklý rituál. Maminka měla zrovna moc práce a tak dnes kontrole mytí nevěnovala pozornost. Náš špindíra šupky hupky do postele, ani ten umazaný nos si pořádně neutřel a hned usnul.
A tu se najednou otevřely dveře od skříně, kam maminka dávala čisté povlečení a po tenkém vlásku se spouští zvláštní postavička – celá v bílém, vysoký špičatý klobouk na hlavě, tváře vymydleně růžové, oči jako modré nebe za letního dne a na bradě dlouhý bílý plnovous – byl to skřítek Čistotníček, který se už na tohle všechno nemohl dívat. V ruce měl rozžatou jasně žlutou lucernu a šel přímo po čichu. Natáhl do nosu, zašklebil se příšerně, a vydal se přímo k postýlce našeho kamaráda. Jasně že musel podniknout pro něj dost dlouhou cestu (uvědomte si, že skřítci – i ti nejvyšší, mají nohy dlouhé jako váš malíček – a to už jsou ve světě skřítků pokládáni za obry) – a zatímco špacíroval, zpíval si tuhle poťouchlou písničku:
„Ach ten smrad, ach ten smrad
Čistotníček nemá rád
pro kluka i pro holčičku
udělej to, Čistotníčku
ať si můžou zítra hrát!“
Trvalo mu dost dlouhbo, než se dostal až ke Kryštůfkově postýlce, a když už tam byl, ještě chvíli lamentoval a špekuloval, jak se vyšplhat až nahoru. Představte si, že musel provést krkolomný výstup po pelesti postele, po peřince (bylo to jako jít velehorami) a když se dostal až ke Kryštůfkovi, vytáhl čistý bílý kapesník, trošku na něj plivnul – znělo to, jako když zapálíte u vánočního stromu prskavku – a začal Kryštůfka pucovat, leštit a pulírovat, jako když maminka provádí vánoční úklid a čistí okna nebo police. Někde musel přitlačit (to bylo tam, jak zaschlo lízátko), jinde jen oprašoval, ale vcelku měl tolik práce, že když skončil a Kryštůfek byl čistý jako andělíček, musel si Čistotníček sednout a dát si svačinku. Každý skřítek sebou nosí pro jistotu za pasem malý bílý plátěný pytlíček, v něm má obvykle trošku oříšků, semínek, malý kousek chleba a jablíčka na žízeň. Po takové práci moc chutná a tak se nedivte, že si Čistotníček pořádně říhnul, - nebo možná udělal jiný neobvyklý zvuk a vtom se to stalo!!! Krystůfek možná díky tomu zvuku nebo možná taky proto, že už bylo skoro ráno, otevřel ty svoje vypulírovaná kukadla a teď překvapením zamrkal, co to vidí. Přímo na jeho hrudníčku sedí jakási podivná postavička celá v bílém, mává pytlíčkem, sype po něm semínka, uklání se a volá:
„Byl tu smrad, byl tu smrad,
to já, hochu, nemám rád!
Jak na tobě bude flíček
přijde zase Čistotníček
zas tě přijdu vydrbat!“
A než Kryštůfek mrknul podruhé a potřetí, fjúúúúú – Čistotníček šup z postýlky dolů
a mazal, jen se plamínek lampičky třepotal. Než zmizel ve skříni, otočil se, pohrozil Kryštůfkovi prstem, zamával a zmizel mezi povlečením.
Od té doby Kryštůfek vždy, než se převlékl do čistého pyžama, voněl mýdlem, zubní pastou a mamince už nelhal.
A Čistotníček? Ten se ve skříni u Kryštůfka už neukázal. Ale až se vám, děti, nebude chtít umývat a čistit zoubky, podívejte se, jestli se u vás ve skříni náhodou něco nehýbe nebo nechrastí; a pak se raději jděte umýt pořádně. Vězte, že každý skřítek, nejen Čistotníček, se musí šetřit, protože ušmudlaných dětí je na světě kopa a skřítků ubývá.
Jak si šel mravenec svou cestou
Mravenec lesní zvaný Puchlík vystrčil hlavu ze svého mravenčího pelíšku a rozhlédl se po lese. Sluníčko pableskovalo mezi stromy, vál svěží letní větřík a ptáci zpívali veselou písničku. Kolem proběhl starší mravenec Lomízek a tlačil před sebou cosi bilého, kulatého, voňavého a velmi pospíchal. Puchlík se protáhnul, zívl a narovnal si tykadýlka. Už celý měsíc takhle vykukuje každý den a čeká na svoji příležitost – a teprve dnes ten čas nastane! Hned po snídani se vydá poprvé sám do světa po pěšince, která je mu zatím neznámá a vede z jejich útulného mraveniště. Všechny cesty tam a zpátky, nahoru, dolů a napříč mraveništěm Puchlík už znal jako své boty, ale teprve dnes je měl na celý den opustit a vydat se támhle tou prostornou lesní cestou, která mravencům připadala asi tak jako nám dálnice, na průzkum, jak to ve světě chodí.
Maminka už stála na zápraží, tatínek se usmíval a všichni ostatní mravenčí kluci čekali na Puchlíkův první krok. Menší mravenčí kluci záviděli, větší už věděli, o co jde, a tak trošku záviděli taky, protože když je něco úplně, ale úplně poprvé, je to doopravdy nejlepší. Zpocený Lomízek ponechal teď drobeček, který před sebou kutálel, v dolince vedle mravenčí cestičky a zvedl, stejně jako všichni ostatní, ruku na pozdrav.
Maminka udělala Puchlíkovi křížek, tatínek mu stisknul ruku a všichni zvolali „Hurá!“ a „Sláva“ a taky „Nazdar!“ a pak už nezbylo nic jiného, než vykročit novým směrem. Zpočátku vypadalo všechno jako obvykle – tedy než Puchlík mraveniště nadobro opustil – ale pak, když už byl na nechráněném prostoru vedle, začal se zvedat silnější vítr a taky se najednou na cestě objevily nevídané překážky, které musel Puchlík zdolávat a řeknu vám, že tři čtyři šišky na cestě – a jste dost unavení, pokud jste mravenec menšího vzrůstu a ještě málo svalnatý.
Než se rozhodlo, že Puchlík je dost velký na samostatný výlet, dostal doma několik rad, kterými se musel celou cestu řídit. Musel jít například na levé krajní straně cesty (to kvůli tomu, aby jej něco nepřejelo), musel mít tykadla pěkně u hlavy přilehlá (to kdyby fouknul silnější vítr, aby jej neotočil jiným směrem, než chtěl Puchlík původně jít), musel taky dbát na sluníčko, aby mu stále hřálo do zad (to kvůli úžehu, na to už doplatilo hodně neukázněných mravenečků), no a samozřejmě musel dávat velký pozor na ptáky, hlavně dravce, obecně na všechna zvířata a – jak říkal tatínek, nejvíc na lidi, protože někteří z nich prý chodí tak, že se vůbec, ale vůbec (jen si to představte!!!) nedívají, kam nebo na co nebo - dokonce - na koho šlápnou. Puchlík se zpočátku snažil všechny rady dodržovat, ale jak si tak vykračoval, byl pořád víc a víc bezstarostný – kdo by se taky strachoval, když je hezky, voní jehličí a můžete si zpívat z plných plic. A tak se stalo, že si Puchlík nevšimnul, že odbočil poněkud z levé krajnice a pak najednou už bylo pozdě. Ocitnul se, než bys řekl švec, mezi dvěma obrovskými šněrovacími botami, ty boty byly nazuté na velikánských chlupatých nohách, nohy vězely v zelených kalhotách, no a ty kalhoty, stejně jako košile, kšandy a klobouk, byly oblečené na čemsi podivném, velkém, hýbalo se to, mělo to obrovské ruce, vousatou bradu, zježené vlasy a přes rameno tlumok. Vedle tohoto stvoření stálo ještě jedno, trošku menší, míň chlupaté a pak ještě další a hulákala ta stvoření jedno přes druhé“ Jééééé, tatíííí, ukaž, to je krááásnej mravenec“ a „kampak asi šel?“ a „půjč mi ho“, „ne, ne, mně ho puč, ne, já jsem starší, já si půjčím první, já jej viděl první“ a tak různě rachotily a chřastily hlásky a pak se rozezněl jakýsi hrom a hromově řekl: „Nehádejte se, děti, položíme mravenečka na zem a pak uvidíme, kam se sám vydá“. Nato se strhnul povyk, až Puchlíkovi málem popraskaly ušní bubínky a už se nemohl dočkat, až se dostane zpět na bezpečnou cestu z té velké bílé ulepené nebezpečně teplé dlaně. Teď sice už na zemi byl a bylo jasné, že mu děti ani tatínek (to jste přece poznaly, děti, že to byli oni), nechtějí ublížit, ale náš hrdina byl teď tak vylekaný, že vůbec, ale vůbec nevěděl, kam se vlastně vydal, proč tam šel a jak se vrátí domů. Byl z toho tak pifpaf, že si přidřepnul na levou krajnici (to si pamatoval ze začátku), a zůstal tak jako přikovaný a ani se nehnul.
Tatínek to celé pochopil, protože znal les a jeho zákony (musíme říct, že měl Puchlík velké štěstí, že potkal právě takového tatínka), vzal opatrně Puchlíka, položil ho do štěrbiny mezi šupinky borovicové šišky a řekl: „Musíme najít mraveniště, kam tenhle malý drobek patří“ a vydal se s dětmi zpátky prosluněnou cestou. Netrvalo mu to tak dlouho jako Puchlíkovi (dětem ostatně taky ne, protože sami víte, co ty se v lese naskotačí a vůbec je nohy nebolí) a už měli všichni mraveniště na dohled.
Postavili Puchlíka ke vchodu a tatínek vytáhnul z tlumoku velkou bílou kostku cukru a děti ji směly na mraveniště rozdrobit. A tak se do mraveniště dostal nejen Puchlík, ale i sladkosti a všichni mravenčí kluci, holky i dospělí ten den mlsali a mlsali a pak šli šťastně spát a ještě dlouho se ze spaní sladce usmívali.
Děti pak došly s tatínkem ještě na kraj lesa, tam k tomu posedu, trošku tam všichni sledovali stopy, trošku se děti hašteřily, pak si zazpívaly a večer si vzpomněly kromě jiného taky na mravence a na to, jak jej vrátily zpět domů. Tahle událost pro ně byla celkem bezvýznamná a všední. Ale představte si, že Puchlík nikdy nezapomněl na to lesní setkání při první samostatné cestě (už když byl dědečkem a choval svoje vnoučata mravenečky, vždycky k jeho nejlepšímu ve vyprávění patřilo, jak jej velká bílá ruka zvedla ze země a jak se děti překřikovaly a jak byl potom zachráněný. Vždycky u toho trošku posmrkával a vypadalo to taky, jako by mu něco napadalo do očí). Samozřejmě že se ještě víc jak tisíckrát Puchlík vydal do světa, to už byl starý mravenčí mazák, dá se říct, že za několik měsíců od téhle příhody přesně věděl, jak se co má a jak to ve světě chodí. Ale opravdu nejdůležitější, co jej v jeho mravenčím životě potkalo, bylo podle jeho názoru setkání při jeho první samostatné cestě. To setkání jej totiž poučilo navždy. A víte, děti, čím?
Tatínek to možná tušil, děti to asi nevěděly, ale vám to říct musím – ta podaná ruka našemu malinkatému tvorečkovi navždycky změnila život. Puchlík od té doby nikdy neodřekl nikomu pomoc, protože když je vám pomoženo, snažíte se chovat stejně a dobrý čin se znásobí a rozroste a nekonec, děti, když se vydáte poprvé svojí vlastní cestou, je velmi, velmi důležité, koho na té cestě potkáte a jakými jste. A protože dobří lidé se přitahují podobně jako magnetky u vás ve škole na magnetické tabuli, dá se předpokládat, že pokud budete sami dobrými lidmi, potkáte lidi se stejně dobrýma a laskavýma rukama. A potom, stejně jako Puchlík, na ně nezapomenete.
A pak, jednou, až budete sami chovat na klíně své děti, poznáte, že to, co jste se cestou naučily, je důležitější než cesta sama.¨
Tak dávejte pozor na lesních i jiných cestách a buďte na sebe hodné.
Pohádka o autíčku
Jednou se autíčko porouchalo. Kola se netočila tak, jak píšou v pravidlech silničních provozů, blinkry neblikaly, světla nesvítila. Autíčko bylo vážně nemocné. Občas dokonce kýchalo výfukem a zadrhávala mu převodovka.
Autíčkem jezdil medvídek Patras a samozřejmě mu bylo líto, když se nemohl dostat tam, kam potřeboval. Hned poté, co zjistil, že je to s autíčkem vážné, zavezl je do servisu k paní Lamě – firma „Autoservis u lamy Larisové“. Protože si medvídek už bez svého autíčka, ve kterém denně jezdil za povinnostmi i zábavou, neuměl vůbec představit svůj den, naprosto jej to zlomilo. Když odcházel ze servisu po vlastních nohou, málem neviděl pro slzy na cestu. Skoro ho přejel nákladní automobil zprava a pštros Kódl na něj troubil, pootevřel okénko a zavolal: „Co se tu motáš na vozovce, ty přitroublá horo medvědího sádla?“ a se zanadáváním odjel.
Na medvídkův smutek nebylo léku. Protože dostal od lamy Larisy instrukce, že autíčko si musí pobýt v servisu minimálně týden, zalezl medvídek Patras do svého brlohu. Rozhodl se, že celé dny prospí a propláče, přestože ještě byl na medvědí zimní spánek čas. Jak si tam tak pochrupával a občas ze spaní vzlyknul, probudily ho dětské výkřiky a výskání. Současně s výkřikem se ozval i nářek, který ne a ne ustat. Medvídek se rozrušil. Takový smutek má, a nějací nezbedníci ho nenechají truchlit, to už je ovšem nehoráznost! Chvilku ten randál ignoroval, ale nešlo to, byl příliš hlasitý. Nezbývalo než se vydrchat z teplého pelíšku. Přitisknul kulatý čumáček na studenou okenní tabulku a vyhlédl ven. Hrstka kluků ze sousedství si hrála s autíčkem, krásně červeným, posílali si jej mezi sebou a postrkovali ho, ale kolem jejich semknutého kruhu běhal chlapec s opuchlýma očima a snažil se prostrčit ruku dovnitř a zmocnit se hračky. Volal: „Vraťte mi to autíčko! Toi je moje autíčko! Prosím! Neubližujte mému autíčku!!!“ – ale nikdo jej neposlouchal. Dokonce jej někteří starší neřádi i odstrčili – vidíte – teď zrovna, no to snad ne, chlapec padá!!! Medvídek Patras už na nic nečekal a hnal se ze dveří.
Vlítnul mezi ty kluky, rozkročil se a medvědími tlapami dával rány nalevo napravo, až nezůstal na ulici nikdo jiný než medvídek, kluk s nudlí u nosu a poškrábané červené autíčko, které si teď ten malý skryl do dlaně a přitisknul k hrudníčku.
Trošku se medvěda bál, to je pravda, vždyť měl takové tlapy! Ale srdíčkem cítil, že je tenhle medvědí hrdina na jeho straně, malý ještě trošku popotáhnul a když se ho Patras dobrácky zeptal: “Tak, ukážeš mi to autíčko? Podíváme se, co mu chybí“ – kluk se na něj kouknul náhle zjasněnýma očima a s důvěrou natáhnul dlaň.
Medvídek Patras vzal opatrně autíčko do ruky, obracel ho ze všech stran, podíval se na střechu, na kapotu, kola i na podvozek a zjistil, že kromě několika škrábanců a uvolněného předního kola mu, celkem vzato, nic neschází.
Patras pozval chlapce k sobě domů, uvařil mu teplé kakao, nabídnul sušenky a pustil se do oprav. Nejprve upevnil kolo tak, že je utáhnul přes závit a ještě zajistil. Pak si vzal hedvábný hadřík, autíčko omyl, osušil a natřel ho trošku olejem, aby se pěkně lesklo. Světla ovšem neolejoval, to se nesmí. Než malý chlapec snědl pět sušenek, už bylo všechno tak, jak být má.
Potom se z těch dvou stali nerozluční přátelé. Za pár dnů, když medvěd Patras vyzvedl své auto ze servisu a zaplatil paní Lamě peníze za celkovou údržbu, cestou zpátky přibral na rohu ulice do auta kluka s červeným autíčkem – a od té doby už jezdili spolu často. Byli kamarádi.
Malý chlapec nikdy nezapomněl na medvídka, a medvídek zase nezapomněl na největší dar-přátelství malého chlapce. Občas dokonce svoje autíčko, které už pěkně jezdilo a nezlobilo, tajně, když se nikdo nedíval, pohladil a poděkoval mu za to, že se tenkrát porouchalo. Moc dobře totiž věděl, že kdyby nebylo v servisu, nebyl by on vůbec v té potřebné chvíli na správném místě a nemohl by chlapci pomoci.
A protože to byl medvěd, který už prochodil a projezdil kus světa a vyjedl spousty medu ze včelích úlů, byl taky moudrý a dobře věděl, že je sice prima jezdit v krásném autě a vidět spoustu zajímavostí, ale mnohem, mnohem krásnější je někoho tím autíčkem vézt a o všechno, co na cestě potkáte, se podělit.
Jak Kuba přišel k rozumu (pohádka pro autistu)
Hopskulky Sluníčko, Žabka, Modrásek, Pomeranč, Záříček, Kouzelnice, Poďobanec, Opička, Penguin, Dinouš, Tenisáček a Lampička seděly uhnízděné na dece. Dnes měly sněm. Na pořadu byla vážná věc. Lampička počkala, až se hopskulky zklidní, nejvíce musela čekat na neposedná trojčátka - Pomeranče, Modráska a Žabku, protože tihle se dostali do domu v jednom balení a od té doby, co spolu prožili cestu ke Kubovi společně, dělali společně úplně všechno. Společně taky zlobili a dnes teda hodně, takže Lampička měla co dělat, aby je dala do pořádku. Nakonec se jí to podařilo, protože pohrozila, že je rozsadí, a to zapůsobilo. Jako první promluvila samozřejmě Lampička. Všechny přivítala a poprosila Záříčka, aby uvedl jediný dnešní bod programu.
Záříček, dnes jaksi jinak zářivý, promluvil vážně: Dnes bych chtěl, abychom se smluvili, co s Kubou a Barborkou.
Modrásek se uchechtnul - A co by s nimi mělo být? Barborku už jsem dávno neviděl, všichni přece víme, že Kuba ji od sebe pořád zahání.
No, a to je právě to, řekla Kouzelnice a smutně si povzdechla. Zahání. A to je to, co nás všechny trápí, ty trumbero. No, jen si představ, že by tě Pomeranč zahnal, když si s ním chceš hrát, nebo že by ti Žabka vážně, ale opravdu vážně chtěla ublížit!
- To by nikdy neudělali, jsou to přece moji kamarádi, bránil se Modrásek, dokonce, troufám si říct, mnohem více, než kamarádi. Všichni jsme spolu leželi v jednom balení a byli na sebe tak namačkaní, než nás Kuba rozbalil, že jsme si na sebe tak zvykli a už nám to zůstalo.
No vidíš, vmísila se do hovoru Lampička - a to je právě to. Tak, jak jste Vy byli spolu a kamarádíte se jen proto, že jste byli na sebe namačkaní, tak náš Kuba a Barborka jsou z jedné maminky! Oba byli v jednom bříšku! Mají stejného tatínka! Žijí ve stejném domě - a přesto Kuba nemůže Barborku vystát! To je moc špatná věc, a už se na to nikdo z nás nemůže dívat. Musíme se domluvit - proto vlastně dnes ta schůze je - jak Kubovi vysvětlit, že Barborku musí chránit, bránit a mít ji rád.
Hmmm, to bude těžká věc, vmísila se Opička. Včera jsem například viděla, jak se Kuba na Barborku poškleboval, ale tak, aby tatínek neviděl - ten by mu dal!
No, ano, ano, já to taky viděla, já taky! - přidávaly se další hopskulky.
Je ale zajímavé, že na nás je Kuba hodný, řekl Poďobanec, a na mne taky, pověděl Penguin, hraje si s námi, stará se o nás, dbá, aby nám bylo teplo, čte nám pohádky - a ty jsou!!
Moc krásné jsou pohádky, řekl Tenisáček, jenže - Barborce je nepřečet nikdy.
Hopskulky ztichly. Každá z nich přemýšlela.
Teď už věděly, že mají úkol opravdu těžký. Jak to Kubovi vysvětlit, tak, aby je nepřestal mít rád? Protože - to ví každé malé děcko, a hopskulky samozřejmě taky, že když někdo něco vyčítá nebo vysvětluje, tak se nemusí vždy záměr, i když je dobře myšlený, povést. Někdy se ten človíček, kterému se radí, urazí a už nechce vůbec poslouchat a nechce se kamarádit. A hopskulky by byly načisto bezradné, kdyby je Kuba opustil. A kdo by omýval Lampičku? Ne, ne, to se musí udělat nějak mazaně, ale zároveň tak, aby se Kuba dal přesvědčit a věděl, že to s ním jeho kulatí kamarádi dobře myslí.
Hmmmm, těžká, těžká věc.
Kuba přišel do pokoje a chystal se ke spaní. Najednou od hopskulek slyší strašný rachot a rámus. Kouká jako zjara, a co nevidí: Pomeranč mydlí po hlavě Žabku a Modrásek dělá, že nic nevidí! Kuba rázem skočil mezi hopskulky a roztáhnul soupeře od sebe. "Co to děláte? Nevíte, že si ublížíte? Jak to můžeš, Pomeranči, Žabce dělat? Copak nevidíš, že ji to bolí?!
Pomeranč nedbal ničeho a dál mydlil do Žabky: "Ale já chci, aby ji to bolelo, já jí chci ubližovat, nemám ji rád! Ona mne otravuje! Pořád za mnou dolízá!"
"No a proč by nedolízala? Je to přece Žabka, byli jste spolu v jedné krabici, copak si nepamatuješ, troubo!!! " vykřikl Kuba a málem se rozplakal.
Vtom Lampička moudře rozsvítila a řekla: "No vidíš, Kubo, hopskulky od sebe odtrháváš, ale my všichni jsme bezmocní, když vidíme, jak ubližuješ Barborce a chtěli jsme ti to dávno říct. Ale protože tě máme moc rádi, nevěděli jsme, jak na to, Chtěli jsme ti to ukázat, jak je ošklivé, když někdo někomu ubližuje - a to si představ, že Žabka nemá vůbec srdíčko! Nebolí jí to, když ji Pomeranč šťouchá! Ale Barborka, ta onehdy proplakala skoro půl hodiny, když jsi ji zahnal od sebe!"
"Ale já chci, aby ji to bolelo, já jí chci ubližovat, nemám ji rád! Ona mne otravuje! Pořád za mnou dolízá!" spustil Kuba svoji oblíbenou písničku, když vtom si uvědomil, že opakuje přesně to, co říkal Pomeranč o Žabce. A když se podíval kolem sebe, viděl, že všechny hopskulky jsou smutné a Lampička že úplně pohasla. Najednou mu přišlo líto, že na takovou věc nepřišel sám, vždyť už půjde příští rok do šesté třídy! To už bude velký kluk a může se o Barborku starat jako dobrý bráška, když jí bolelo to srdíčko.
Kuba se zakabonil a šel spát.
Ve snu se mu zdálo, jak jde rozkvetlou loukou a zdálky k němu běží šťastná Barborka. Volá: "Kubo, ty jsi ten nejlepší brácha na celém světě! Jsem tak ráda, že tě mám! Vůbec nevím, co bych si bez tebe počala! " Barborka se směje, sluníčko svítí a hopskulky se radují.
Kuba se probudil a vzpomněl si, že se musí rozhodnout, jaký dnes bude mít den.
Rozhodl se, že bude mít den pěkný, že bude šťastný, vyrazil ze dveří, pozdravil mamku, tátu taky a pohladil Barborku po hlavě.
A hopskulky, Lampička a celý pokoj - vlastně celý dům se usmívali.
Náš svět je nemocný bolestí, nezájmem a zlobou. Hodně lidí ztratilo svůj vnitřní zdroj štěstí, spousta dětí je bez radosti a jejich smutné oči nemají nic, co by v nich rozsvítilo ohýnky. Pro ně píšu své pohodové pohádky a budu ráda, když se jim i rodičům zalíbí.
Jak přišla blecha Cimprlína k rozumu
Blecha Cimprlína každé ráno, sotva se vypelešila ze staré hadry v psí boudě, kam chodila každý den spávat, skákala hned, sotva oči proloupla, ke starému střepu, aby se ujistila, že její bleší krása zůstává stále stejná jako předchozího dne.
A opravdu! Oči stejně jiskřivé, tělíčko lesklé jako vždy a ohebné, nožky pikantně chlupaté. Ještě než si oblékla svoje nejlepší šaty (na každý den jiné), mířila do koutu v boudě přímo na bleší váhu, kde počítala kalorie, které si dnes může dovolit, takže vlastně, kolik slaďoučké krve má dovoleno vypít, aby byla pořád šik.
Domovem a pojízdným autokarem naší Cimprlíny byl dobrácký pes Ben, který se celý boží cen procházel po zahradě, drbal se za uchem, laškoval s kočkami a běhal za slepicemi. Samozřejmě že u Bena nebydlela jen Cimprlína, ale ona si ostatních nájemníků vůbec neměla kdy všimnout, protože měla tolik starostí sama se sebou, se svojí figurou, šatníkem a leštěním tělíčka, že opravdu neměla na nic jiného čas – zvlášť když si uvědomíte, že každá pořádná blecha musí jít včas spát kvůli vráskám. Nejraději měla, když se Ben vydával na procházku, to byl pro Cimprlínu výlet a nejvíc vzrušující bylo, když se Ben kamarádil a očichával s ostatními psy, na kterých byla další hejna bleších kumpánů; někteří naši Cimprlínu okukovali, jiní za ní hned skákali a byli by s ní třeba proskotačili celý život, jenže naše bleška si vybírala jako carevna – tenhle byl trošku při těle, ten zase měl jednu nohu kulhavou, tamten je moc starý a ten zase mladý, prostě, nikdo jí nebyl vhod.
Jednou, při cestě do zahraničí (Ben se tenkrát vydal přes pole do vedlejší vesnice se svým pánem na předlouhou návštěvu), Cimprlína poznala cizího blešáka Ctirada. Měl ohromně svalnaté tělo, oči mu svítily jako kocourovi ve tmě a vůbec byl velmi galantní. A jak ten uměl skákat! Žádné takové to potřeštěné hopsání, jako to dělali místní bleší hejsci, to byly, panečku, skoky mistra! Cimprlína se okamžitě zamilovala a usmyslela si, že Ctirada musí mít. A protože byla umíněná, nerozumná a rozmazlená, seskočila z Bena a zůstala v cizině s tím, že jakmile ji Ctirad uvidí a promluví s ní jediné slovo a proskotačí se s ní třebas jen chvilinku, bude ruka v rukávě.
Ctirad bydlel u fenky Pajdy a pochopitelně měl pro své přednosti spousty nápadnic, takže se nemůžeme divit, že si Cimprlíny ani nepovšimnul, teprve až když mu zastoupila cestu a natřásala se před ním, házela očima a kroutila se jako indická tanečnice. Ale protože Ctiradovi nijak neučarovala (měl totiž podobně jako Cimprlína na mysli jen své vlastní přednosti), řekl jí jen: „Dovolte, abych mohl projít, dámo“ a zmizel v houští Pajdiny srsti. Cimprlína podlehla okamžitému smutku a zároveň trýznivé sebelítosti a to ji tak sebralo, že se skutálela až na zem, ale to neměla dělat! Zapomněla na třetí část blešího desatera opatrnosti, totiž: “Nikdy se v neznámém prostředí nepouštěj srsti svého živitele!!!“ a ocitla se v příšerném nebezpečí. Pajda se totiž v průběhu Cimprlíniných tenat na Ctirada stražených dostala do domu, kde bydlela a protože procházela obývacím pokojem ve chvíli, kdy Cimprlína spadla, naše bleška se octnula na perském koberci zrovna když hospodyně vyjela do boje se špínou se svým zbrusu novým vysavačem vysokých kvalit.
Cimprlíně se při zvuku toho obřího stroje, který se na ni hnal s rozšklebeným ústím hadice a hrozil jí strašlivým vtažením do vlastních útrob, zježily všechny chlupy a zabořila se pevně patami všech svých nohou do hustých vláken koberce, přichytila se, co jen mohla, schovala hlavu mezi ramena a schoulila se asi tak, jako byste se vy, děti, schoulily, kdyby na vás na lesní cestě vyrazil z houští rozlícený medvěd a očekávala to nejhorší, co se vůbec může bleše stát. Ještě jí v tiché hrůze mihlo hlavou, že jí není pomoci, protože se vydala tak hrozně daleko od domova a dost ji zamrzelo, že pro vlastní nafoukanost se dosud neskamarádila s nikým tak, aby ji tam, doma, kdokoliv postrádal. Kdo by se, prosím vás, taky sháněl po bleše, která se stará jen a jen o sebe, vidí jen sebe, mluví jen o sobě a je tedy celkově k ničemu? Takovou blechu nikdo nepostrádá, protože si většinou ani nikdo nevšimne, že někde chybí. Ještě se Cimprlíně zazdálo, že by, pokud by dostala ještě jednu šanci, už odteď dělala všechno jinak, jenže, jak to tak vypadá, nebude mít příležitost.
Najednou, zčistajasna, jako blesk, proťal vzduch prosycený řvaním strašného prachožrouta, výkřik hospodyně: „Jedeš, jedeš ty- běž, odkud jsi přišel a nechej naši Pajdu na pokoji, my pro ni máme jinšího ženicha než takového ometáka!“ a už se hospodyně hnala za pejskem, který jakoby náhodou vběhnul do pokoje otevřenými dveřmi. Cimprlína na nic nečekala, jedním strašným odrazem a skokem se dostala na okenní parapet, další skok na dvoreček a tam-šup rovnou do kožichu Bena, který stál trpělivě jako taxík rovnou pod oknem, jako by věděl, kde je ho teď nejvíc zapotřebí. A pak uháněli. Celou cestu se všichni v Benově kožiše natřásali, ale spěchat bylo nutné, aby se dostali co nejrychleji do bezpečí domova. Cimprlíně nezbylo než se pevně držet a teprve až byli doma, v boudě na staré hadře, uklidnila se a pořádně si oddechla. Napadlo ji sice podívat se do zrcadla, jestli si nepomačkala kostým, nebo jestli nemá každý chlup jiný směr a tělo zaprášené, jenž najednou jí to jaksi začalo být fuk. Pomalu se rozhlédla kolem a najednou uviděla všechny svoje bleší známé jakýmsi novým pohledem. Všimla si třeba, že bleše Hopsavici se narodilo další mimino, že špunt odvedle si odřel lokýtek a tenhle blešák že za poslední dobu nějak sešel – není snad nemocný? – napadlo Cimprlínu – budu se muset někoho přeptat. A tak se stalo, že jak se rozhlížela, začali se bleší známí usmívat, pak někdo řekl: „To je dobře, že jste se neztratila, vážená“ a další zase: „Asi máte po takové cestě hlad a žízeň, viďte, zajděte k nám, máma zrovna vaří“ a „Tati, nemohla by jít teta Cimprlína na návštěvu?“ a najednou Cimprlína poznala, že až teď je skutečně doma a cítí se moc dobře, navzdory tomu, že se ještě ani nevážila a neprohlížela svůj obraz. Bylo jí úplně jedno, jak vypadá a co má na sobě. Začalo jí záležet na tom, že ji někdo mohl třeba i postrádat. A tímto zjištěním se jí rozzářily oči (takže vypadala neuvěřitelně mladistvě), nad vlastní hloupostí, se kterou skákala denně na váhu, se musela rozchechtat (takže jí vylétly koutky úst nahoru, což vypadá velmi šarmantně, pokud k tomu přidáte, že se jí vytvořily ve tvářích ďolíčky takové, že by si jich mohl všimnout i Ctirad). Ale koho by Ctirad zajímal?
Hned dalšího rána vyhodila zrcadlo, váhu, začala se starat o ostatní a byla mnohem šťastnější. Její život se obrátil k lepšímu jen proto, že dobrák Ben si zapomněl u hospodyně v cizině hned pod oknem kost, kterou mu tam předešlý den nechali a on ji měl schovanou na horší časy. Tak vidíte, děti, k čemu jsou ohlodané kosti od oběda dobré. Blecha Cimprlína dostala příležitost být lepší právě tak, jak si v nejhorší chvíli svého blešího života přála.
Výhodou je vědět hned od začátku, že nikdo není ve světě jen kvůli sobě.
Ani blechy, ani lidé.
Jak čokoládová pepermintka ke štěstí přišla
Těžká zaoblená a hodně čokoládová pepermintka ležela v regále obchodního domu v sáčku s nápisem „Pepermintové bonbony“. Jak tam tak byla přesazená přímo z čokoládovny, truchlivě vzpomínala na lepší časy, kdy jezdila po pásech a máčela se v čokoládě a teď musí uzavřená neprodyšně ležet v regálu jako ta nejhloupější ze všech hloupých cukrovinek.
Najednou ucítila, jak ji berou něčí ruce a je vhazována do nákupního košíku, pak s pytlíkem někdo chřastil a nakonec se dostala na světlo, když pytlik roztrhly dětské ručky. Pepermintka byla štěstím celá bez sebe, když ucítila vlahý jarní vzduch a uslyšela, jak děti volají „Já chci taky“ a najednou KŘUP – a bylo po pepermintce, a to je konec téhle svěží pohádky.
O čertici Fridolíně
Leonora Spořádaná žila ve své spokojené domácnosti spokojeným životem. Ovšem, pokládala by jej za spokojenější, nebýt její sousedky čertice Fridolíny. Ach děti, co ta se jen Leonory nazlobila! Byla to taková kopa vrtochů, chvíli jasno, chvíli pláč, tu se rozčílila, tu zase hýkala štěstím – na tom ovšem není nic špatného, vždyť každý z nás má své období, ale Fridolína, panečku, ta si nenechala nic pro sebe! Neustále vycházela ze svého domečku uprostřed rušné ulice a co chvíli vbíhala do domečku Leonory Spořádané, tu pro máslo, tu pro okenu, tuhle jí došel prášek na prádlo, další den zase jar. K tomu přidávala neustále pikantní historky ze svého života, co ten její čert Anciáš zase provedl, co její čertovské holky kde vymamlasily a neustále pokřikovala, výskala, poplakávala, probouzela Leonoru časně ráno, běhala za ní i večer, nedělní oběd se neobešel bez toho, aniž by nezaťukala nebo se nevynořila uprostřed hodování její střapatá hlava za oknem. Leonora celkem snášela všechny Fridolíniny rozmary, ovšem do té doby, než se Fridolína stala marnivou a začala všechny kolem kritizovat – tenhle jí nebyl dobrý, ten zase topí malá koťátka, tahle je matka k ničemu, tahle hodně tancuje, tamta naopak netancuje vůbec, ten zase rád sladké vínečko, tamten pokuřuje přes míru. Zdálo se, že na světě není nic v pořádku a Leonora Spořádaná, která chtěla svůj spořádaný svět stůj co stůj, se rozhodla, že s touhle čerticí všechny svazky zpřetrhá, přeruší, KONEC!!! Telefon vyškubla ze zdi, na dveře napsala !NERUŠIT!, Fridolíně se vyhýbala, jak jen mohla a pila pro uklidnění večer co večer čaj z meduňky lékařské.
Samozřejmě Fridolína si našla po čase jinou známou, kterou začala zahrnovat svým zájmem, když u Leonory nepochodila, ale co se nestalo. Po nějaké době začala být Leonora jakási nejistá. Přistihla se, jak u okna potajmu vyhlíží („šla už Fridolína nakupovat? – Beztak se někde zakecá a vyprodají jí zase rohlíky, jako už tolikrát“). Najednou se jí doma zdálo být trošku moc ticho a nic se nedělo, v televizi taky nic, když nepočítáte hloupé reklamy na sýr Pribina. Ušlechtilé knihy už Leonora přečetla třikrát. Náhle zjistila – namoutě – že jí Fridolína fakt schází. No a tak zapojila telefon, strhla cedulku na dveřích a dveře doširoka otevřela. To víte, milé děti, že Fridolína už za nimi stála. Leonora se na ni mile usmála, poptala se na zdraví a když Fridolína začala překotně vykřikovat o angíně pectoris, bolavé ledvině, hluchém pravém uchu, pokecala se při tom vyprávění kečupem (jedla zrovna hltavě párek v rohlíku), vše bylo zase, jak má být. Fridolína se hnala dovnitř, Leonora ji samozřejmě nabídla kafíčko a pak jako za starých časů jen občas kývla na ten kafemlejnek (Fridolíně stačil k diskusi houpací kůň).
A tak Leonora poznala na vlastní kůži, že přátele nemáme proto, aby byli takoví, jako je chceme mít, ale právě proto, abychom s nimi tvořili mozaiku světa. Fridolína hopsavá Leonoře usedlé dávala trošku vzruchu, který Leonora potřebovala a Leonora usedlá poskytovala Fridollíně vnitřní klid. Tak jako stromy doplňují svoji zelení modř nebe, tak se doplňují lidé rozdílnými vlastnostmi, každý je jiný proto, aby ladil s tím druhým a předával své vlastnosti na místa, kde nejsou a chybí. A náš svět je potom krásně barevný.
Takže – o Leonoru se nebojte. Věřte mi, měla by velmi smutný život, kdyby proti ní seděla nějaká ušlechtilá žirafa a celý den jen moudře pokyvovala hlavou – to by byla velká nuda a Leonoru by nic neobčerstvilo. Stejně tak by nepochodila Fridolína, mít za kamrádku nějakou famfárnici, se kterou by si brzy vjely do vlasů.
Proto nepřetvářejte kamarády! Snažte se je spíš pochopit. Pokud nemají zrovna zlé srdce (a to má málokdo), můžete jim hodně dobrého dát a také oni obohatí vás. A bude přitom dost legrace.
O Tlučhubovi
Tlučhuba Plochoprstý měl od rána samé starosti. Hend ráno jej digitální budík probudil pozdě, takže nestihnul ranní televizní zprávy. Cestou automobilem vytelefonoval svým mobilním telefonem všechny důležité věci, které je nutno dnes vyřídit a nadiktoval úkoly sekretářce Potměšilé. Při příchodu do práce již měl na stole kávu z automatu (zhltnul ji vestoje), proběhnul pěti poradami, vyřídil několik smluv, některé podepsal, jiné ne; sešel se se všemi významnými poradci i nevýznamnými hlupáky (jedni od druhých nebyli téměř k rozeznání). V jednom kuse posílal krátké mobilní zprávy po telefonu, proč to ano a proč ono zase ne a naopak a když zrovna neposílal, odpovídal na nepřetržité telefonní dotazy hloupé i chytřejší.
Odpoledne byl již vyčerpaný, ale musel ještě vyřešit provozní záležitosti a než skončila pracovní doba, jeho palec byl, tak jako každý jiný den, již zcela zdevastovaný neustálým vytlačováním zpráv, posíláním telefonních čísel a jeho hlava připomínala Staroměstské náměstí v parném letním dni uprostřed sezóny pod orlojem. Cestou domů velice spěchal, protože musel být včas na obchodní večeři (ani nevnímal, co jí, důležitější bylo, že vše proběhlo přesně podle plánu a sekretářka Potměšilová zapisovala vše dle diktátu obratem), a pak už jen Tlučhuba vznešený upadl do postele s hlavou jako střep a usnul.
Zdál se mu podivný sen. Ve snu zemřel a stál před nebeskou bránou. Svatý Petr se na něj laskavě podíval a řekl: „Vrať se zprátky, Tlučhubo Plochoprstý, neboť nejsi v pořádku, něco Ti chybí. Vrať se sem, až budeš kompletní“.
Tlučhuba stál, ústa dokořán a věřte, děti, vůbec se mu zpět nechtělo. Z ráje se linuly krásné tóny líbezné hudby, všude bylo milo a příjemně a nikde netikaly hodiny. Zdálo se mu, že právě teď je na místě, které vždy hledal a po kterém velice toužil a tak se zdvořile otázal (před branou ráje začnete být najednou pokorní, i když jste byli na světě třeba pěkní mamlasové) – „Co mám tedy udělat, abych mohl dál? Poraď mi, prosím!!“
Svatý Petr potřásl hlavou a řekl: „Milý Tlučhubo plochoprstý, na své cestě životem, kteoru jsi se prořítil jako uragán, jsi zcela ztratil svoji duši. Tak jsi se hnal za bohatstvím, kariérou, pomyslným štěstím hlupáků, že tvé tělo zapomnělo duši kdesi daleko a teď ti nezbývá nic jiného, než se vrátit a počkat, až tě tvá duše dohoní. Do té doby nemáš u bran ráje co pohledávat!“
S těmi slovy zarachotil svatý Petr klíči a Tlučhuba Plochoprstý se probudil.
Sen byl tak živý a neodbytný, že zponenáhlu (nebylo to samozřejmě hned) se Tlučhuba počal měnit. Nejprve začal dobře dýchat. Uvědomil si, že celou dobu, co se honil za přeludy, vůbec netušil, že má kolem sebe vzduch. Vyhodil mobilní telefon. Přestal chodit do práce. Cestou do města se mu často stávalo, že si jen tak sedl na lavičku v parku a díval se na děti, jak si hrají. Jednou dokonce pouštěl na stráni barevného čínského draka. Lidé v okolí si mysleli, že se načisto zbláznil. Chvíli se mu posmívali, pak jej napomínali, ale když si dál počítal jako pomatený (prodal byt ve městě, odstěhoval se na vesnici, pěstoval zeleninu, koupil si párek mladých králíků a pojmenoval je), přestali si jej všímat.
Dnes má náš hrdina zcela jiný palec – má jej pokrytý mozoly od kácení suchých a nemocných stromů v lese. Nemůže o něm ani říct, že je tlučhubou, protože většinou naslouchá a mluví velice málo. Má neuvěřitelně čisté oči, má je stále dokořán (mp. ldya považte – nemá žádné sny – protože zdravě spí. A vůbec už netouží po ráji.no, když spí, tak ne, to by byl králík).
Sice mu to trošku déle trvalo, ale počkal si na svoji duši v zatáčce, až jej dohoní a opět ji přijmul. Vklouzla do něj zlehýnka jako peříčko. Ráj má náš hrdina kolem sebe každý den. Vůbec se mu nechce zemřít, má přece spoustu práce!
Proč tedy lidem závidět bohatství a úspěch? Vždyť nikdo neví, kde se toulá jejich duše a jestli jí vůbec kdy dají šanci, aby je dohonila.
O kymácivé židli Albrechtici
V malé čekárně stála kymácivá židle Albrechtice. Stála tam už roky. Stejně jako Rumcajs a Manka nad umyvadlem a prázdné krabičky od sunarů a nutrilonů zavěšené od stropu jako ozdobné atrapy byla inventářem ordinace dětské lékařky. Lékařka byla laskavá, sestra ochotná a děti, které přicházely s nemocí, dostávaly ze spodního šuplátka obrázky pro hezký den.
Všechno začalo onoho dne, kdy mrholil mrznoucí deštíček a obloha byla olověná těžkými podzimními mraky. Albrechtice byla hodně mrzutá, protože se jí předevčírem uvolnil šroubek v pravém rohu jejího opěradla a tato nenávratná vada ještě ke kymácivosti, která již byla Albrechtinou dlouholetou vlastností, pro ni byla opravdu velká potíž. Vy to, děti, asi nevíte, ale málokterá židle jde z čekárny na opravu. Taková židle se odstaví nejprve hned vedle, tam, kde je jich jen pár, protože je tam chladněji než v útulné čekárničce. No a pak už je jen otázkou času, kdy se nepohodlná židle vyhodí úplně. Albrechtice nechtěla pryč, bylo jí smutno, teskno a vyhlídky měla pramalé.
Avšak onoho dne, o kterém mluvím, přišla do čekárny maminka Marta a její syn Martínek. Seděli již delší čas – Martínek byl na židli Holšajně hned vedle Albrechtice a Holšajna byla tak nafoukaná, že se na ni nedalo dívat. Byla totiž ještě mladá, pěkně se leskla a její šroubky držely pohromadě. Martínek se na Holšajně vrtěl a nemohl vydržet v klidu. Asi za půl hodiny vešel do přeplněné ordinace tatínek s malým Matějíčkem, který se už dožadoval krmení. Protože nebylo nikde jinde místo, tatínek si sednul hned vedle Holšajny na Albrechtici a jelikož jel rovnou z práce a potřeboval si natáhnout záda, pořádně se opřel. Albrechtice si myslela, že teď právě nastává její poslední hodina. Tatínek byl pořádně rostlý
a opřel se ze všech sil. Albrechtice zanaříkala tak nahlas, že si toho všimli všichni pacienti. Tatínek vyskočil ze židle a protože šel do ordinace rovnou z práce, měl na sobě ještě pracovní oblečení a v kapse nářadí, nelenil tedy, vytáhnul šroubováček a Albrechtici pěkně opravil. Všechny ostatní židle a všechny ostaní maminky zíraly na šikovného tatínka, jak obratně otáčí Albrechtici v rukou a kontroluje všechny ostatní šroubky, když ten jeden, nejvíc uvolněný, utáhnul tak, že bylo jasné, že bude držet roky, a to ještě mnohem těžší váhu, než je tatínkova.
Potom maminka Marta vyšla z ordinace, oblékla Matěje i Martina, tatínek vzal klíče od auta, malého do náručí (nářadí už měl v kapse) a cestou domů si pohvizdoval. V jeho životě bylo utažení šroubečku u opěradla židle bezvýznamnou záležitostí, avšak židle Albrechtice na jeho zásah nikdy nezapomene. Ani ostatní židle na to nezapomenou a možná některá maminka si někdy povzdychne a teskně se zadívá do dálky, když bude chtít připevnit poličku na zeď na nebude nikoho, kdy by jí pomohl.
Jo, jo, děti, tatínci jsou móc důležití.
O skřítkovi Čistotníčkovi
Není to tak dávno, co v rodině malého Kryštůfka (znáte ho dobře, je to ten umolousaný kluk odvedle) bydlel, aniž by to sám chtěl, skřítek Čistotníček. Tenhle skřítek se má nejlíp ve skříních mezi štůčky voňavého čisťoučkého prádla, ale v Kryštůfkově případě musel prostě ven. To bylo tak.
Kryštůfek byl kluk jako každý jiný. Občas se pral a někdy upadl, takže si rozbil koleno nebo loket, taky pusu si nemyl tak často, jak by měl a o zoubcích raději nemluvím, vždyť to znáte – těch čokolád a lízátek je spousta a čistit si zuby je taková otrava. Výjimkou snad bylo jen to, že tenhle chlapeček byl ještě k tomu všemu lenoch, až Bůh brání. A tak se stalo, že když mu maminka řekla“ „Jdi, Kryštůfku, do koupelny, pěkně se umyj a vyčisti si zoubky!!!“ tak zpočátku někdy, a pak stále častěji, se Kryštůfek postavil k vaně nebo umyvadlu a tam si pouštěl vodu jen tak na ruce nebo prostě do nějakého hrnečku a díval se, jak voda přetéká ven anebo jen tak zbůhdarma okouněl a když už uplynul dostatečně dlouhý čas, vyšel z koupelny, převlékl se do pyžama a šel dát mamince dobrou noc. Jeho maminka si toho někdy všimla, že Kryštůfek zrovna nevoní zubní pastou a pokaždé se znovu zeptala, jestli se opravdu myl;v téhlé chvíli, děti, dokázal ten lajdák i lhát! To se ví, že mu z toho dobře nebylo, ale když je někdo líný, musí počítat s tím, že k jednomu hříšku se přidá hned další a obvykle ještě jeden a hned, i když nevíte, jak se to vlastně stalo, jste v tom až po uši.
A pak, když už takový kluk přivykne nekázni a zjistí, jak je jednoduché občas lajdačit, jde to samo.
Představte si, že jednoho večera (Kryštůfek zrovna hrál s Matýskem fotbal a kluci ho mnohokrát povalili na zem a pak si taky jel do obchodu za dvoukorunu koupit lízátko a jel na kole, trošku přehnal rychlost, maličko upad a vyválel se na zemi), když přišel Kryštůfek domů, proběhl obvyklý rituál. Maminka měla zrovna moc práce a tak dnes kontrole mytí nevěnovala pozornost. Náš špindíra šupky hupky do postele, ani ten umazaný nos si pořádně neutřel a hned usnul.
A tu se najednou otevřely dveře od skříně, kam maminka dávala čisté povlečení a po tenkém vlásku se spouští zvláštní postavička – celá v bílém, vysoký špičatý klobouk na hlavě, tváře vymydleně růžové, oči jako modré nebe za letního dne a na bradě dlouhý bílý plnovous – byl to skřítek Čistotníček, který se už na tohle všechno nemohl dívat. V ruce měl rozžatou jasně žlutou lucernu a šel přímo po čichu. Natáhl do nosu, zašklebil se příšerně, a vydal se přímo k postýlce našeho kamaráda. Jasně že musel podniknout pro něj dost dlouhou cestu (uvědomte si, že skřítci – i ti nejvyšší, mají nohy dlouhé jako váš malíček – a to už jsou ve světě skřítků pokládáni za obry) – a zatímco špacíroval, zpíval si tuhle poťouchlou písničku:
„Ach ten smrad, ach ten smrad
Čistotníček nemá rád
pro kluka i pro holčičku
udělej to, Čistotníčku
ať si můžou zítra hrát!“
Trvalo mu dost dlouhbo, než se dostal až ke Kryštůfkově postýlce, a když už tam byl, ještě chvíli lamentoval a špekuloval, jak se vyšplhat až nahoru. Představte si, že musel provést krkolomný výstup po pelesti postele, po peřince (bylo to jako jít velehorami) a když se dostal až ke Kryštůfkovi, vytáhl čistý bílý kapesník, trošku na něj plivnul – znělo to, jako když zapálíte u vánočního stromu prskavku – a začal Kryštůfka pucovat, leštit a pulírovat, jako když maminka provádí vánoční úklid a čistí okna nebo police. Někde musel přitlačit (to bylo tam, jak zaschlo lízátko), jinde jen oprašoval, ale vcelku měl tolik práce, že když skončil a Kryštůfek byl čistý jako andělíček, musel si Čistotníček sednout a dát si svačinku. Každý skřítek sebou nosí pro jistotu za pasem malý bílý plátěný pytlíček, v něm má obvykle trošku oříšků, semínek, malý kousek chleba a jablíčka na žízeň. Po takové práci moc chutná a tak se nedivte, že si Čistotníček pořádně říhnul, - nebo možná udělal jiný neobvyklý zvuk a vtom se to stalo!!! Krystůfek možná díky tomu zvuku nebo možná taky proto, že už bylo skoro ráno, otevřel ty svoje vypulírovaná kukadla a teď překvapením zamrkal, co to vidí. Přímo na jeho hrudníčku sedí jakási podivná postavička celá v bílém, mává pytlíčkem, sype po něm semínka, uklání se a volá:
„Byl tu smrad, byl tu smrad,
to já, hochu, nemám rád!
Jak na tobě bude flíček
přijde zase Čistotníček
zas tě přijdu vydrbat!“
A než Kryštůfek mrknul podruhé a potřetí, fjúúúúú – Čistotníček šup z postýlky dolů
a mazal, jen se plamínek lampičky třepotal. Než zmizel ve skříni, otočil se, pohrozil Kryštůfkovi prstem, zamával a zmizel mezi povlečením.
Od té doby Kryštůfek vždy, než se převlékl do čistého pyžama, voněl mýdlem, zubní pastou a mamince už nelhal.
A Čistotníček? Ten se ve skříni u Kryštůfka už neukázal. Ale až se vám, děti, nebude chtít umývat a čistit zoubky, podívejte se, jestli se u vás ve skříni náhodou něco nehýbe nebo nechrastí; a pak se raději jděte umýt pořádně. Vězte, že každý skřítek, nejen Čistotníček, se musí šetřit, protože ušmudlaných dětí je na světě kopa a skřítků ubývá.
Jak si šel mravenec svou cestou
Mravenec lesní zvaný Puchlík vystrčil hlavu ze svého mravenčího pelíšku a rozhlédl se po lese. Sluníčko pableskovalo mezi stromy, vál svěží letní větřík a ptáci zpívali veselou písničku. Kolem proběhl starší mravenec Lomízek a tlačil před sebou cosi bilého, kulatého, voňavého a velmi pospíchal. Puchlík se protáhnul, zívl a narovnal si tykadýlka. Už celý měsíc takhle vykukuje každý den a čeká na svoji příležitost – a teprve dnes ten čas nastane! Hned po snídani se vydá poprvé sám do světa po pěšince, která je mu zatím neznámá a vede z jejich útulného mraveniště. Všechny cesty tam a zpátky, nahoru, dolů a napříč mraveništěm Puchlík už znal jako své boty, ale teprve dnes je měl na celý den opustit a vydat se támhle tou prostornou lesní cestou, která mravencům připadala asi tak jako nám dálnice, na průzkum, jak to ve světě chodí.
Maminka už stála na zápraží, tatínek se usmíval a všichni ostatní mravenčí kluci čekali na Puchlíkův první krok. Menší mravenčí kluci záviděli, větší už věděli, o co jde, a tak trošku záviděli taky, protože když je něco úplně, ale úplně poprvé, je to doopravdy nejlepší. Zpocený Lomízek ponechal teď drobeček, který před sebou kutálel, v dolince vedle mravenčí cestičky a zvedl, stejně jako všichni ostatní, ruku na pozdrav.
Maminka udělala Puchlíkovi křížek, tatínek mu stisknul ruku a všichni zvolali „Hurá!“ a „Sláva“ a taky „Nazdar!“ a pak už nezbylo nic jiného, než vykročit novým směrem. Zpočátku vypadalo všechno jako obvykle – tedy než Puchlík mraveniště nadobro opustil – ale pak, když už byl na nechráněném prostoru vedle, začal se zvedat silnější vítr a taky se najednou na cestě objevily nevídané překážky, které musel Puchlík zdolávat a řeknu vám, že tři čtyři šišky na cestě – a jste dost unavení, pokud jste mravenec menšího vzrůstu a ještě málo svalnatý.
Než se rozhodlo, že Puchlík je dost velký na samostatný výlet, dostal doma několik rad, kterými se musel celou cestu řídit. Musel jít například na levé krajní straně cesty (to kvůli tomu, aby jej něco nepřejelo), musel mít tykadla pěkně u hlavy přilehlá (to kdyby fouknul silnější vítr, aby jej neotočil jiným směrem, než chtěl Puchlík původně jít), musel taky dbát na sluníčko, aby mu stále hřálo do zad (to kvůli úžehu, na to už doplatilo hodně neukázněných mravenečků), no a samozřejmě musel dávat velký pozor na ptáky, hlavně dravce, obecně na všechna zvířata a – jak říkal tatínek, nejvíc na lidi, protože někteří z nich prý chodí tak, že se vůbec, ale vůbec (jen si to představte!!!) nedívají, kam nebo na co nebo - dokonce - na koho šlápnou. Puchlík se zpočátku snažil všechny rady dodržovat, ale jak si tak vykračoval, byl pořád víc a víc bezstarostný – kdo by se taky strachoval, když je hezky, voní jehličí a můžete si zpívat z plných plic. A tak se stalo, že si Puchlík nevšimnul, že odbočil poněkud z levé krajnice a pak najednou už bylo pozdě. Ocitnul se, než bys řekl švec, mezi dvěma obrovskými šněrovacími botami, ty boty byly nazuté na velikánských chlupatých nohách, nohy vězely v zelených kalhotách, no a ty kalhoty, stejně jako košile, kšandy a klobouk, byly oblečené na čemsi podivném, velkém, hýbalo se to, mělo to obrovské ruce, vousatou bradu, zježené vlasy a přes rameno tlumok. Vedle tohoto stvoření stálo ještě jedno, trošku menší, míň chlupaté a pak ještě další a hulákala ta stvoření jedno přes druhé“ Jééééé, tatíííí, ukaž, to je krááásnej mravenec“ a „kampak asi šel?“ a „půjč mi ho“, „ne, ne, mně ho puč, ne, já jsem starší, já si půjčím první, já jej viděl první“ a tak různě rachotily a chřastily hlásky a pak se rozezněl jakýsi hrom a hromově řekl: „Nehádejte se, děti, položíme mravenečka na zem a pak uvidíme, kam se sám vydá“. Nato se strhnul povyk, až Puchlíkovi málem popraskaly ušní bubínky a už se nemohl dočkat, až se dostane zpět na bezpečnou cestu z té velké bílé ulepené nebezpečně teplé dlaně. Teď sice už na zemi byl a bylo jasné, že mu děti ani tatínek (to jste přece poznaly, děti, že to byli oni), nechtějí ublížit, ale náš hrdina byl teď tak vylekaný, že vůbec, ale vůbec nevěděl, kam se vlastně vydal, proč tam šel a jak se vrátí domů. Byl z toho tak pifpaf, že si přidřepnul na levou krajnici (to si pamatoval ze začátku), a zůstal tak jako přikovaný a ani se nehnul.
Tatínek to celé pochopil, protože znal les a jeho zákony (musíme říct, že měl Puchlík velké štěstí, že potkal právě takového tatínka), vzal opatrně Puchlíka, položil ho do štěrbiny mezi šupinky borovicové šišky a řekl: „Musíme najít mraveniště, kam tenhle malý drobek patří“ a vydal se s dětmi zpátky prosluněnou cestou. Netrvalo mu to tak dlouho jako Puchlíkovi (dětem ostatně taky ne, protože sami víte, co ty se v lese naskotačí a vůbec je nohy nebolí) a už měli všichni mraveniště na dohled.
Postavili Puchlíka ke vchodu a tatínek vytáhnul z tlumoku velkou bílou kostku cukru a děti ji směly na mraveniště rozdrobit. A tak se do mraveniště dostal nejen Puchlík, ale i sladkosti a všichni mravenčí kluci, holky i dospělí ten den mlsali a mlsali a pak šli šťastně spát a ještě dlouho se ze spaní sladce usmívali.
Děti pak došly s tatínkem ještě na kraj lesa, tam k tomu posedu, trošku tam všichni sledovali stopy, trošku se děti hašteřily, pak si zazpívaly a večer si vzpomněly kromě jiného taky na mravence a na to, jak jej vrátily zpět domů. Tahle událost pro ně byla celkem bezvýznamná a všední. Ale představte si, že Puchlík nikdy nezapomněl na to lesní setkání při první samostatné cestě (už když byl dědečkem a choval svoje vnoučata mravenečky, vždycky k jeho nejlepšímu ve vyprávění patřilo, jak jej velká bílá ruka zvedla ze země a jak se děti překřikovaly a jak byl potom zachráněný. Vždycky u toho trošku posmrkával a vypadalo to taky, jako by mu něco napadalo do očí). Samozřejmě že se ještě víc jak tisíckrát Puchlík vydal do světa, to už byl starý mravenčí mazák, dá se říct, že za několik měsíců od téhle příhody přesně věděl, jak se co má a jak to ve světě chodí. Ale opravdu nejdůležitější, co jej v jeho mravenčím životě potkalo, bylo podle jeho názoru setkání při jeho první samostatné cestě. To setkání jej totiž poučilo navždy. A víte, děti, čím?
Tatínek to možná tušil, děti to asi nevěděly, ale vám to říct musím – ta podaná ruka našemu malinkatému tvorečkovi navždycky změnila život. Puchlík od té doby nikdy neodřekl nikomu pomoc, protože když je vám pomoženo, snažíte se chovat stejně a dobrý čin se znásobí a rozroste a nekonec, děti, když se vydáte poprvé svojí vlastní cestou, je velmi, velmi důležité, koho na té cestě potkáte a jakými jste. A protože dobří lidé se přitahují podobně jako magnetky u vás ve škole na magnetické tabuli, dá se předpokládat, že pokud budete sami dobrými lidmi, potkáte lidi se stejně dobrýma a laskavýma rukama. A potom, stejně jako Puchlík, na ně nezapomenete.
A pak, jednou, až budete sami chovat na klíně své děti, poznáte, že to, co jste se cestou naučily, je důležitější než cesta sama.¨
Tak dávejte pozor na lesních i jiných cestách a buďte na sebe hodné.
Pohádka o autíčku
Jednou se autíčko porouchalo. Kola se netočila tak, jak píšou v pravidlech silničních provozů, blinkry neblikaly, světla nesvítila. Autíčko bylo vážně nemocné. Občas dokonce kýchalo výfukem a zadrhávala mu převodovka.
Autíčkem jezdil medvídek Patras a samozřejmě mu bylo líto, když se nemohl dostat tam, kam potřeboval. Hned poté, co zjistil, že je to s autíčkem vážné, zavezl je do servisu k paní Lamě – firma „Autoservis u lamy Larisové“. Protože si medvídek už bez svého autíčka, ve kterém denně jezdil za povinnostmi i zábavou, neuměl vůbec představit svůj den, naprosto jej to zlomilo. Když odcházel ze servisu po vlastních nohou, málem neviděl pro slzy na cestu. Skoro ho přejel nákladní automobil zprava a pštros Kódl na něj troubil, pootevřel okénko a zavolal: „Co se tu motáš na vozovce, ty přitroublá horo medvědího sádla?“ a se zanadáváním odjel.
Na medvídkův smutek nebylo léku. Protože dostal od lamy Larisy instrukce, že autíčko si musí pobýt v servisu minimálně týden, zalezl medvídek Patras do svého brlohu. Rozhodl se, že celé dny prospí a propláče, přestože ještě byl na medvědí zimní spánek čas. Jak si tam tak pochrupával a občas ze spaní vzlyknul, probudily ho dětské výkřiky a výskání. Současně s výkřikem se ozval i nářek, který ne a ne ustat. Medvídek se rozrušil. Takový smutek má, a nějací nezbedníci ho nenechají truchlit, to už je ovšem nehoráznost! Chvilku ten randál ignoroval, ale nešlo to, byl příliš hlasitý. Nezbývalo než se vydrchat z teplého pelíšku. Přitisknul kulatý čumáček na studenou okenní tabulku a vyhlédl ven. Hrstka kluků ze sousedství si hrála s autíčkem, krásně červeným, posílali si jej mezi sebou a postrkovali ho, ale kolem jejich semknutého kruhu běhal chlapec s opuchlýma očima a snažil se prostrčit ruku dovnitř a zmocnit se hračky. Volal: „Vraťte mi to autíčko! Toi je moje autíčko! Prosím! Neubližujte mému autíčku!!!“ – ale nikdo jej neposlouchal. Dokonce jej někteří starší neřádi i odstrčili – vidíte – teď zrovna, no to snad ne, chlapec padá!!! Medvídek Patras už na nic nečekal a hnal se ze dveří.
Vlítnul mezi ty kluky, rozkročil se a medvědími tlapami dával rány nalevo napravo, až nezůstal na ulici nikdo jiný než medvídek, kluk s nudlí u nosu a poškrábané červené autíčko, které si teď ten malý skryl do dlaně a přitisknul k hrudníčku.
Trošku se medvěda bál, to je pravda, vždyť měl takové tlapy! Ale srdíčkem cítil, že je tenhle medvědí hrdina na jeho straně, malý ještě trošku popotáhnul a když se ho Patras dobrácky zeptal: “Tak, ukážeš mi to autíčko? Podíváme se, co mu chybí“ – kluk se na něj kouknul náhle zjasněnýma očima a s důvěrou natáhnul dlaň.
Medvídek Patras vzal opatrně autíčko do ruky, obracel ho ze všech stran, podíval se na střechu, na kapotu, kola i na podvozek a zjistil, že kromě několika škrábanců a uvolněného předního kola mu, celkem vzato, nic neschází.
Patras pozval chlapce k sobě domů, uvařil mu teplé kakao, nabídnul sušenky a pustil se do oprav. Nejprve upevnil kolo tak, že je utáhnul přes závit a ještě zajistil. Pak si vzal hedvábný hadřík, autíčko omyl, osušil a natřel ho trošku olejem, aby se pěkně lesklo. Světla ovšem neolejoval, to se nesmí. Než malý chlapec snědl pět sušenek, už bylo všechno tak, jak být má.
Potom se z těch dvou stali nerozluční přátelé. Za pár dnů, když medvěd Patras vyzvedl své auto ze servisu a zaplatil paní Lamě peníze za celkovou údržbu, cestou zpátky přibral na rohu ulice do auta kluka s červeným autíčkem – a od té doby už jezdili spolu často. Byli kamarádi.
Malý chlapec nikdy nezapomněl na medvídka, a medvídek zase nezapomněl na největší dar-přátelství malého chlapce. Občas dokonce svoje autíčko, které už pěkně jezdilo a nezlobilo, tajně, když se nikdo nedíval, pohladil a poděkoval mu za to, že se tenkrát porouchalo. Moc dobře totiž věděl, že kdyby nebylo v servisu, nebyl by on vůbec v té potřebné chvíli na správném místě a nemohl by chlapci pomoci.
A protože to byl medvěd, který už prochodil a projezdil kus světa a vyjedl spousty medu ze včelích úlů, byl taky moudrý a dobře věděl, že je sice prima jezdit v krásném autě a vidět spoustu zajímavostí, ale mnohem, mnohem krásnější je někoho tím autíčkem vézt a o všechno, co na cestě potkáte, se podělit.
Jak Kuba přišel k rozumu (pohádka pro autistu)
Hopskulky Sluníčko, Žabka, Modrásek, Pomeranč, Záříček, Kouzelnice, Poďobanec, Opička, Penguin, Dinouš, Tenisáček a Lampička seděly uhnízděné na dece. Dnes měly sněm. Na pořadu byla vážná věc. Lampička počkala, až se hopskulky zklidní, nejvíce musela čekat na neposedná trojčátka - Pomeranče, Modráska a Žabku, protože tihle se dostali do domu v jednom balení a od té doby, co spolu prožili cestu ke Kubovi společně, dělali společně úplně všechno. Společně taky zlobili a dnes teda hodně, takže Lampička měla co dělat, aby je dala do pořádku. Nakonec se jí to podařilo, protože pohrozila, že je rozsadí, a to zapůsobilo. Jako první promluvila samozřejmě Lampička. Všechny přivítala a poprosila Záříčka, aby uvedl jediný dnešní bod programu.
Záříček, dnes jaksi jinak zářivý, promluvil vážně: Dnes bych chtěl, abychom se smluvili, co s Kubou a Barborkou.
Modrásek se uchechtnul - A co by s nimi mělo být? Barborku už jsem dávno neviděl, všichni přece víme, že Kuba ji od sebe pořád zahání.
No, a to je právě to, řekla Kouzelnice a smutně si povzdechla. Zahání. A to je to, co nás všechny trápí, ty trumbero. No, jen si představ, že by tě Pomeranč zahnal, když si s ním chceš hrát, nebo že by ti Žabka vážně, ale opravdu vážně chtěla ublížit!
- To by nikdy neudělali, jsou to přece moji kamarádi, bránil se Modrásek, dokonce, troufám si říct, mnohem více, než kamarádi. Všichni jsme spolu leželi v jednom balení a byli na sebe tak namačkaní, než nás Kuba rozbalil, že jsme si na sebe tak zvykli a už nám to zůstalo.
No vidíš, vmísila se do hovoru Lampička - a to je právě to. Tak, jak jste Vy byli spolu a kamarádíte se jen proto, že jste byli na sebe namačkaní, tak náš Kuba a Barborka jsou z jedné maminky! Oba byli v jednom bříšku! Mají stejného tatínka! Žijí ve stejném domě - a přesto Kuba nemůže Barborku vystát! To je moc špatná věc, a už se na to nikdo z nás nemůže dívat. Musíme se domluvit - proto vlastně dnes ta schůze je - jak Kubovi vysvětlit, že Barborku musí chránit, bránit a mít ji rád.
Hmmm, to bude těžká věc, vmísila se Opička. Včera jsem například viděla, jak se Kuba na Barborku poškleboval, ale tak, aby tatínek neviděl - ten by mu dal!
No, ano, ano, já to taky viděla, já taky! - přidávaly se další hopskulky.
Je ale zajímavé, že na nás je Kuba hodný, řekl Poďobanec, a na mne taky, pověděl Penguin, hraje si s námi, stará se o nás, dbá, aby nám bylo teplo, čte nám pohádky - a ty jsou!!
Moc krásné jsou pohádky, řekl Tenisáček, jenže - Barborce je nepřečet nikdy.
Hopskulky ztichly. Každá z nich přemýšlela.
Teď už věděly, že mají úkol opravdu těžký. Jak to Kubovi vysvětlit, tak, aby je nepřestal mít rád? Protože - to ví každé malé děcko, a hopskulky samozřejmě taky, že když někdo něco vyčítá nebo vysvětluje, tak se nemusí vždy záměr, i když je dobře myšlený, povést. Někdy se ten človíček, kterému se radí, urazí a už nechce vůbec poslouchat a nechce se kamarádit. A hopskulky by byly načisto bezradné, kdyby je Kuba opustil. A kdo by omýval Lampičku? Ne, ne, to se musí udělat nějak mazaně, ale zároveň tak, aby se Kuba dal přesvědčit a věděl, že to s ním jeho kulatí kamarádi dobře myslí.
Hmmmm, těžká, těžká věc.
Kuba přišel do pokoje a chystal se ke spaní. Najednou od hopskulek slyší strašný rachot a rámus. Kouká jako zjara, a co nevidí: Pomeranč mydlí po hlavě Žabku a Modrásek dělá, že nic nevidí! Kuba rázem skočil mezi hopskulky a roztáhnul soupeře od sebe. "Co to děláte? Nevíte, že si ublížíte? Jak to můžeš, Pomeranči, Žabce dělat? Copak nevidíš, že ji to bolí?!
Pomeranč nedbal ničeho a dál mydlil do Žabky: "Ale já chci, aby ji to bolelo, já jí chci ubližovat, nemám ji rád! Ona mne otravuje! Pořád za mnou dolízá!"
"No a proč by nedolízala? Je to přece Žabka, byli jste spolu v jedné krabici, copak si nepamatuješ, troubo!!! " vykřikl Kuba a málem se rozplakal.
Vtom Lampička moudře rozsvítila a řekla: "No vidíš, Kubo, hopskulky od sebe odtrháváš, ale my všichni jsme bezmocní, když vidíme, jak ubližuješ Barborce a chtěli jsme ti to dávno říct. Ale protože tě máme moc rádi, nevěděli jsme, jak na to, Chtěli jsme ti to ukázat, jak je ošklivé, když někdo někomu ubližuje - a to si představ, že Žabka nemá vůbec srdíčko! Nebolí jí to, když ji Pomeranč šťouchá! Ale Barborka, ta onehdy proplakala skoro půl hodiny, když jsi ji zahnal od sebe!"
"Ale já chci, aby ji to bolelo, já jí chci ubližovat, nemám ji rád! Ona mne otravuje! Pořád za mnou dolízá!" spustil Kuba svoji oblíbenou písničku, když vtom si uvědomil, že opakuje přesně to, co říkal Pomeranč o Žabce. A když se podíval kolem sebe, viděl, že všechny hopskulky jsou smutné a Lampička že úplně pohasla. Najednou mu přišlo líto, že na takovou věc nepřišel sám, vždyť už půjde příští rok do šesté třídy! To už bude velký kluk a může se o Barborku starat jako dobrý bráška, když jí bolelo to srdíčko.
Kuba se zakabonil a šel spát.
Ve snu se mu zdálo, jak jde rozkvetlou loukou a zdálky k němu běží šťastná Barborka. Volá: "Kubo, ty jsi ten nejlepší brácha na celém světě! Jsem tak ráda, že tě mám! Vůbec nevím, co bych si bez tebe počala! " Barborka se směje, sluníčko svítí a hopskulky se radují.
Kuba se probudil a vzpomněl si, že se musí rozhodnout, jaký dnes bude mít den.
Rozhodl se, že bude mít den pěkný, že bude šťastný, vyrazil ze dveří, pozdravil mamku, tátu taky a pohladil Barborku po hlavě.
A hopskulky, Lampička a celý pokoj - vlastně celý dům se usmívali.
Komentáře
Okomentovat