Slova, která léčí

člověk je jak nástroj křehký ze světla a dechu přestože má úděl těžký zná klíč pro útěchu sám sebou se nerozezní někdo na něj musí hrát dirigenta v řadě přední orchestr v němž zní tak rád když však nástroj vyděšený v přítmí strachu stojí pozbyl veškeré své ceny a hudby se bojí

plakal bych však nemám slzy suchý vítr na pasekách vláhu svál přišlo to brzy mnohem dříve než jsem čekal volal bych však hlas jsem ztratil odešel s mízou mých stromů nečekám že by se vrátil vždyť nepozná cestu domů má krajina je tak cizí pustá vyschlá hubená zeleň vláha sytost mizí a půda je bezcenná nejvíc ale líto je mi neposkytnout vlídný stín nejpotřebnějším na zemi nevinným a maličkým

     Nejhorší a nejzákeřnější z mých kostlivců se jmenuje "KDYBYCHTAK". Budí se, podobně jako ostatní mí kostlivci, zhruba v půl čtvrté ráno.       Kdybychtak chrastí svými pochybnými končetinami a věčně zvedá svůj kostnatý ukazovák. Poukazuje na to, co jsem udělala a předpokládá důrazně, že ty věci se tenkrát mohly udělat a vyřešit jinak a je dokonce velmi, velmi pravděpodobné, že lépe.        Druhý v řadě je "ZOMBIE". Předhazuje mi (a má přitom barevný projektor), že mám krk jako ještěrka, pokleslá oční víčka a nalícních kostech kůži, velmi podobnou poškozené žaluzii.       Poslední, o kterém se zmíním, je kostlivec "ZOUFÁK". Zoufák posměšně staví před mé oči  (a svítí přitom baterkou) moje výpisy z bankovního účtu, vyvedené v červené barvě a opatřené na začátku znaménkem mínus. Vyžaduje ode mě jistoty - práce, výdělku, zdraví, střechy nad hlavou.       Jednou najdu dostatečně velký pytel, s...

PROLOG: Seděla jsem pod koněm a koukala na lidi. Hemžili se, jedli zmrzlinu, burgery a pizzu. Já hlad neměla. Odjakživa mne baví sledovat, co lidi dělají a přemýšlet o tom. "Jsi vznešeného rodu, jmenuješ se Ludmila a narodila jsi se na svatého Václava". To mi říká každé narozeniny můj tatínek. Letos mám už desáté. "Je zvědavá jako opice", směje se maminka, když vytahuji všechny příběhy o svatých a čtu si, co dělala Ludmila, Vojtěch, Václav. Jednou bych chtěla žít v té době. V době, kdy se jezdilo v kočárech, nosily se šaty se směšnými honzíky, dámy se ovívaly vějíři a možná bych byla někdy třeba ve skupině praotce Čecha, který přišel na horu Říp a... . V koni něco zarachotilo. Nad jeho levým zadním kopytem se ukázalo oko. Jsem blázen? Lekla jsem se a uskočila. Ale cosi, co bylo silnější než já, mne přimělo, abych se do toho oka podívala. Ono totiž bylo zvláštní. Modrozelené. Podívám se, jestli... Když jsem k němu přistupovala, začalo se oko rozšiřovat a najednou...