Kam kráčíš, národe český?

PROLOG: Seděla jsem pod koněm a koukala na lidi. Hemžili se, jedli zmrzlinu, burgery a pizzu. Já hlad neměla. Odjakživa mne baví sledovat, co lidi dělají a přemýšlet o tom. "Jsi vznešeného rodu, jmenuješ se Ludmila a narodila jsi se na svatého Václava". To mi říká každé narozeniny můj tatínek. Letos mám už desáté. "Je zvědavá jako opice", směje se maminka, když vytahuji všechny příběhy o svatých a čtu si, co dělala Ludmila, Vojtěch, Václav. Jednou bych chtěla žít v té době. V době, kdy se jezdilo v kočárech, nosily se šaty se směšnými honzíky, dámy se ovívaly vějíři a možná bych byla někdy třeba ve skupině praotce Čecha, který přišel na horu Říp a... . V koni něco zarachotilo. Nad jeho levým zadním kopytem se ukázalo oko. Jsem blázen? Lekla jsem se a uskočila. Ale cosi, co bylo silnější než já, mne přimělo, abych se do toho oka podívala. Ono totiž bylo zvláštní. Modrozelené. Podívám se, jestli... Když jsem k němu přistupovala, začalo se oko rozšiřovat a najednou mne celou pohltilo. Spolkla mne levá zadní noha koně na Moravském náměstí v Brně a já, Ludmila, která jsem vznešeného rodu, jsem náhle stála na kopci, který nebyl veliký, ale já byla obklopena zástupem zvláštních lidí, kteří vzhlíželi ke starci, držícímu v pravé ruce zahnutou hůl.... "Stůj! Co tu pohledáváš, děvče kromobyčejně pohledné, v této tmavé noci? Vždyť sám pustil jsem se do lesa, bych krajiny způsob této oblédnul a vímť dobře, že všichni, starci, ženy i děti ještě dřímají v snách!" Stála jsem ve tmě. Kolem mne bylo slyšet mnoho zvuků nočních zvířat. Bála jsem se. Nevím, jestli víc těch zvuků nebo podivného starce, který se přede mnou náhled vynořil ze tmy. Jeho vyhublé tváře byly vznešené, držel se zpříma, i když bych mu hádala, no, tak šesesát, nad sedmdesát let. Měl statnou postavu, dlouhé šedivé vlasy a rozcuchané vousy. Jeho nohy vězely ve roztrhaných botách, přes sebe měl přepásané cosi jako pončo nebo prostěradlo, co mívá babička na chalupě. Položil mi velkou dlaň na rameno a pak mne plácnul, jako kdybych byla obtížný hmyz. "Jau! Co mne bijete? Nic jsem neudělala! A nic nehledám, vůbec nevím, kde jsem!" snažila jsem se vypadat statečně, ale srdce mi bušilo. "Aj. Nermuť se tolik, dítě. Však jsem nikoliv ublížiti chtěl. To jen má dlaň příliš přivyklá tvrdé práci". Stařec vypadal náhle mnohem sympatičtěji. Z blízkého stromu se ozval zlověstný výkřik. "Co to bylo?!" Polekaně jsem víc z instinktu než bych chtěla přiskočila k neznámému. "Puštík". "Puštík?" Zasmál se. "V noci les ožívá zvuky mnohými, dítě, snad děd tvůj tě řeči lesů neučil?" "Nemám dědečka" prohlásila jsem klidněji, protože u něj mi bylo najednou nějak líp. "Zemřel dřív, než jsem se narodila". "A z rodu kterého jsi, dítě, že jsem tě ještě ve své skupince nezahlédnul? Jdeš s námi ze země charvatské, není-liž pravdou? Nejsi snad zvěd z obydlí, které povstalo proti nám, aby vyhubilo můj lid a zemi naši i obydlí získalo. " "Charvatské? Nee, jsem z Brna. Do Chorvatska jezdíme na dovolenou". Zarazil se a ulekaně se ohlédnul. "Dítě. Nepatříš snad k oněm usedlíkům, které jsem cestou sem vyhubil, když nám odporu klásti počali? Snad ze země za Tatrami od řeky Visly? Co odpovíš?" "Pane. Já vám nerozumím. Mluvíte divně. Jsem Ludmila. Jsem z Brna. Nevím, jak jsem se tu ocitla. Seděla jsem na Moravského náměstí a najednou jsem se podívala a v noze koně bylo oko..." Stařec se rozesmál. " Zdá se, že se ti v hlavě tvé všechno tmou hvozdů popletlo. Nuž, samotnou tě nechat nemohu v tomto pralese, neb nebezpečným pro tak malé dítě jest. Pojďmež společně a později jistě vše se vyjasní. Putuji sem již několikátý den se svými bratřími, vojvody a zbrojními muži. S dětmi, ženami a prostým lidem. Hledáme zemi, kterou budeme moci obývati, neboť...." Náhle ztišil hlas, protože za námi se ozvaly kroky..."Tiše. Nechť nikdo neslyší můj plán, nýbrž jen uši, které hodné hlasu mého jsou". Přitáhl mne k sobě a skryli jsme se v šeru. Myslela jsem, že jsem v hrozném snu. Stojím uprostřed lesa, který by fakt klidně mohl být pralesem. Kolem je spousta divných zvuků. Stařec vypadá a mluví jako magor. Drží mne u sebe, divné je, že se vůbec nebojím. Snad se brzo probudím. Co pořád mele o těch, kteří obývati budou, odporu počali klásti a jiných nesmyslech? Zítra se tomu u snídaně zasměju", řekla jsem si odhodlaně, zatímco kroky odezněly, ale dobře mi nebylo. Stařec více nepromluvil. Posunkem naznačil, abych šla za ním a přiložil si před ústa ukazováček. Tomu rozumím. Mám být zticha, ani nedutat a následovat jej. No, vlastně mi nic jiného ani nezbylo. Šla jsem za podivným mužem, ostřice mi několikrát poranila kůži na nohou, bodláky mi působily oděrky, několikrát jsem upadla. Do háje. Musím dávat pozor, kam šlapu. Několikrát jsem málem upadla do zmoly. Tady asi nikdo o les nepečuje. Lesem začalo prosvítat světlo a viděla jsem bažiny, v nich různé druhy vodních ptáků, které jsem v životě neviděla. Přesto se mi toto místo nějakým zvláštním způsobem zamlouvalo. Bylo to docela jiné, než když vystoupím z tramvaje a jdu na náměstí. Bylo to...dobrodružné. Na chodníku můžu jít a nemusím dávat pozor. Tady musel být každý krok velmi opatrný. Po chvíli začalo svítat. Červánky, které se vyhoupnuly nad obzor, byly... nádherné. Vystupovali jsme výš a výš a současně s tím, jak jsme postupovali mi, vycházelo a postupovalo výš i slunce. Najednou jsme stáli na návrší a můj průvodce dojatě přehlížel krajinu, která se pod námi rozprostírala. "Hle. Toť zem, kterou hledáme. Zem, po které touží náš lid. Řeky stříbřité, krajina způsobná, toť místo, jež hledáme". Najednou jsem ustrnula. Ten způsob...oblečení, výstup...a to, co staroch říká, juuuu....to vypadá, zdá se mi o praotci Čechovi? Hořečnatě jsem vzpomínala, co nám úča povídala o starých pověstech českých. No, to by byl nářez! Patrik by určitě koukal, kdyby věděl, co se mi zdá! Zítra to musím říct, ale napřed... Odvážně jsem napřáhla ruku před sebe: "Já..." (trošku jsem se zakoktala)..."já...jmenuji se Ludmila....a vy?" "Mojí vinou jest, že jsem se dosud nepředstavil, dítě, ač mrav náš káže dříve dětem představit se, budiž však. Jsem Čech a vedu svůj lid z země charvatské, bychom kraj, kde klidno pro náš život bylo by, našli". Je to pravda! Jsem s praotcem Čechem! Nezbláznila jsem se? Krajina už byla zalita sluncem. Svítalo. Můj společník byl vidět mnohem zřetelněji než v lesní tmě. Byl sympaťák. No, myslím, že bát se nemusím. Nikde v dějepisu se nepsalo, že by vraždil děti nebo je pronásledoval. Postaral se o to, abychom byli Češi... Usmál se na mne, jako kdyby četl moje myšlenky a řekl: "Nu, dítě, nastal čas vrátit se zpátky". Zoufale jsem přemýšlela: "Mám mu říct, kdo jsem a odkud? Má to smysl? Vypadá to, že jsem ve snu. Ve snu se přece nemluví, ale já mluvím. On mluví a vypadá to, že mi rozumí. Takový sen jsem ještě nikdy neměla. Co když to není sen...co když..." Blbost. Ještě nějakou chvilku počkám. Myslím, že s ním mi nic nehrozí. Uvídím, jak se bude situace vyvíjet a snad...snad se brzy probudím.