Největší láska

       Pro děti dýchám. Mnohokrát jim říkám, minimálně jednou denně před spaním, že je mám ráda. Ujišťuju je o své náklonnosti, která si neklade podmínky. Jsou dosud milé. Nezlobí. Nikdo z nich nekouří například marihuanu, neuráží mne hrubými slovy, netahají se po nocích. Je snadné jim říkat pěkná slova. Když se občas hádají, zavřu pevně dveře a jdu si po svých, pokud právě netouží po tom, abych jejich spory rozhodla. Je mi to jedno. Pokud se nezabijí, tak se srovnají. Vím, že to je nutná příprava na život a příští setkání se spoustou blbců, kteří jsou za každým rohem. 

       Pro přátele dýchám. Dávám jim najevo, jak jsou pro mne důležití. Snažím se na ně nezapomínat a udržovat vztahy. Není to těžké. Většina mých přátel má vzdělání, jsou zajištěni, dobře oblečení, příjemného vystupování. Neválí se ve stocích u nádraží ani po mně nežádají bůra, aby to vzápětí střelili za prcka rumu. 

       Pro svoji rodinu dýchám. To bývá někdy těžší. Má širší rodina si často vyžaduje velkou toleranci, ale poučena životem vím, že dokonalý není nikdo a já sama jsem čas od času pro své blízké k nevydržení. Protože rodina je poměrně velká, vždy tam najdu minimálně jednu spřízněnou duši, která mne podrží v mých rozhodnutích, i kdyby všichni ostatní byli jiného názoru. 

       Největší lásku však projevím, až mé děti budou zlé, nenávistné, až mne přátelé zavrhnou a rodina odkopne. Největší lásku má ten, kdo odpustí a obětuje sebe pro jiné. Pro příklad nemusíme dál než na Golgotu. Jak lehké je milovat Krista za to, že On miloval nás. Jak příjemné je chodit pěkně oblečená do chrámu na nedělní mši ve slunných dnech, kdy se všechno daří a okolí se usmívá a přeje vám pokoj. 

      Avšak milovat Krista, který žádá, aby se člověk plazil příkopem, v cárech, žíznil, stál jak poslední chudák na nádraží bez vyhlídky na milosrdenství lidí kolem a oči měl vyschlé od prolitých slz, je těžké velice. Nemám na zádech jeho kříž. Neprobijou mi ruce a nohy hřeby, neprožiju úzkost v Getsemanech a nebudu pít ocet před posledním vydechnutím. I tak ale každá oběť, kterou po Jeho vzoru přinesu, rozšíří nebeský úsměv v geometrické řadě. 

      Vím, každé trápení, které kvůli němu podstoupím, je nesrovnatelné s Jeho trápením. Všechny slzy, které proliju, jsou nanicovatým pramínkem proti moři Jeho hoře. A nikdy nemohu mluvit o velikosti své lásky, protože ve světle Jeho Lásky je všechno ostatní směšné. 

      Stěžovat si na cokoliv v mém malém světě by byl velký hřích. 

      Ale o největší lásku i v nejmenších poměrech je zapotřebí vždy usilovat