Vlasta kpt. 1 část dva

     Profesor v ní vzbuzoval důvěru. Teď se proti ní posadil se a unaveně si ji prohlížel. Co když jí poví něco, co nezvládne? Potřebuje Milana! Potřebuje Milana!! „Potřebuju Milana...“ hlesla bezbarvě Vlasta bez souvislosti a rozplakala se.

    S porozuměním kývl hlavou a přisunul k ní krabici s tahacími papírovými kapesníky. Vstal od stolu, promnul si oči a zadíval se ven. Pak s prudkým trhnutím otevřel obě okna. Koruny stromů v nedalekém parku se kymácely v tichém soustředění. Zvláštní, pomyslela si, stromy rostou, hory stojí.... Život plyne. Nadechla se a rázem, jako by jí čerstvý vzduch poskytl novou sílu, věděla, že teď nebude předstírat a lhát.

    „S chlapcem jsem provedl základní diagnostiku, rád bych vám sdělil, k jakým závěrům jsem dospěl. Mohu se samozřejmě mýlit. K větší jistotě mi pomůže, když se nyní o vašem dítěti pobavíme. Předpokládám, že máte jisté zkušenosti...“odkašlal si profesor. „Zeptám se vás přímo: Přemýšlela jste někdy o tom, že má váš syn jisté ...neobvyklé vlastnosti?“

    Sesula se ještě níž. „Milan...já….ano. Věděli jsme to oba. Zhruba od Ivošových pěti, šesti let. Vlastně od začátku. Víte...nikam jsem s ním nešla, ačkoliv manžel chtěl. Myslela jsem si, že přehání. Je pravda, že Ivošek je...inu, je velmi impulsivní. Když ubližoval třeba...mouchám, říkala jsem si, že je to obyčejná dětská zvídavost, jenže, pak byl agresivní víc a víc. Jako kdyby necítil, že když ubližuje, musí to přece zvířátko bolet“.

    Profesor nebyl překvapený. Vzal čistý list papíru před sebou a pohrával si s tužkou. „Co kupříkladu dělal?Zkuste si vzpomenout, je to důležité.“

    Sklopila hlavu. „No...řezal nohy malým žabičkám, to bylo asi nejhorší. Bila jsem jej. Nedovedla jsem to pochopit. Vymýšlel si příběhy o tom, jak to neudělal on, ale někdo jiný. Byl tak přesvědčivý, že jsem mu na začátku skoro věřila. Jedno léto jsem jej přímo viděla, jak topí právě narozené kotě. Říkala jsem mu, Ivošku, není ti to líto? Díval se mi do očí a tvrdil, že to nebyl on. Lhal, i když jsem jej viděla před sebou a lhát nepřestal, ani když dostal výprask. “ Vlasta se při vzpomínce na Ivošův tvrdý pohled roztřásla zimou. „Milanovi jsem tenkrát ještě nic neřekla, ale on si stejně brzy všiml, že Ivoš lže. Často a dlouho s ním pak mluvíval, Milan byl poctivý a slušný člověk. Chtěli jsme... Pořídili jsme mu pár králíčků a jedno morče, aby se naučil o zvířátka pečovat, mohl je pojmenovat a hrát si s nimi. Stanovili jsme mu řád. Chvilku to bylo lepší, ale...“. „Ale?“ profesor vyčkával. Sebrala všechnu odvahu „Ubližoval a lhal pořád. Vymýšlel si neuvěřitelné historky, znělo to jako fantastické šílenosti. Největší potíže ale začaly na škole. Paní učitelka mi při každé třídní schůzce vypráví povídačky, které si Ivošek vymýšlí. Nemá žádné kamarády, jen když si někoho koupí, tak s ním chvíli je, ale pak... . Ubližuje, nedokáže se s nikým spřátelit. Ale nejhorší…je to teď. Po smrti manžela začal být agresivní ke mě. Vymyslel si, že je někdo jiný. Výjimečný. Poslouchá toho v sobě, který všechno ví, všemu rozumí a jen s ním je prý rád“.

    Vlasta se mohutně vysmrkala a nabrala si další kapesníky. Rukama v klíně žmoulala mokré zbytky, dokud jí profesor nepokynul směrem k odpadkovému koši. Pochopila, vstala a vyhodila je, aniž přerušila tok řeči. Jako kdyby najednou chtěla říct všechno, všechno, co ji dosud dusilo.

    „Možná...možná je to divné. Ale já se bojím. Bojím se svého vlastního syna. Mám strach s ním být doma sama. Je to strašné. Cítím, že to nevydržím. Má sílu, kterou bych nečekala. A...Milan je pryč. Potřebuji Milana.“

    Vlasta se začala znovu neovladatelně třást zoufalými vzlyky. „Teď...je zlý. Nedávno mě zfackoval. Přišel ke mně a bil mě hlava nehlava. Byla jsem tak šokovaná, že jsem se nedokázala bránit. Pak se rozbrečel a tvrdil, že mu to říká ten, kdo v něm mluví. A víte proč? Prý mu řekl, že moc bulím. A že když mi jednu vrazí, přestanu. Myslím, že je blázen buď on, nebo já, nebo jsem blázni oba. Já….potřebuji Milana.“

    Napila se vody, která stála v průhledné sklenici na malém stolku vedle vázy s umělými narcisy. Pak v nastalém tichu podobně jako odsouzenec, čekající na ortel, sklopila hlavu a naslouchala profesorově výkladu. Věděla, že i pro něj je to velmi těžké, byl citlivý. Vytušila intuitivně, že s Ivošem je to mnohem horší, než se teď dozvídá, mluví s ní opatrně, v rukavičkách, to je znát.

    Jako zdálky slyšela popisovat příznaky, kterými se psychopatická hysterie projevuje. Poslouchala o tom, že jde o těžkou psychickou poruchu, která je neléčitelná. Když jí příznaky a Ivošovo chování zapadlo jako puzzle do obrazu, její vnitřní sebedůvěra a zbytek naděje se sesypaly jako domeček z karet. „Je velmi těžké takového člověka přimět k tomu, aby vyhledal odbornou pomoc“, pokračoval ten neúprosný člověk proti ní, jako kdyby neviděl, že se jí rozkládá celý život, že Vlasta nemůže dýchat, že právě zemřela. „Nikdy si totiž nepřizná, že ji potřebuje“.

    Náhle dostala vztek. Na toho dědka proti sobě. Na ty blbý, přiblblý obrázky kolem včetně chcíplých žlutých kytek v hnusné váze. Na sestru, která kdovíco jejímu Ivoškovi navykládá. „Jak to můžete vědět? Viděl jste jej dnes prvně! Pár minut! Co mi to tady povídáte? Nikdo z mé ani z Milanovy strany nikdy nemocný nebyl! A už vůbec ne magor! Víte co, doktore? O svém dítěti se budu rozhodovat sama! Je to ještě kluk! Děcko! Jsem blbá nána, že jsem vám vůbec něco říkala. Sám jste psychopat i s tou vaší megerou, co je na chodbě s mým klukem! Zapomeňte na to. Ani já ani Ivoš žádnou pomoc nepotřebujeme. Vystačíme si sami. Sbohem“. Vymrštila se takovou rychlostí, až se židle, na které seděla, převrátila. Strhla z věšáku svrchník, přehodila si přes rameno kabelku a utekla z místnosti.

    Ivoš seděl na prázdné chodbě s lhostejným výrazem. Matka, která se právě rozhodla jej spasit, vyběhla ze dveří, upravila si vlasy, přehodila přes sebe kabát, pevně sevřela jeho ruku ve své a se strnulým výrazem opustila nemocnici tak zběsile, že Ivoš musel vedle ní téměř utíkat, aby jí stačil.

    „Založte kartu, Irmo“, unaveně vydechl profesor, když se sestra objevila na prahu ordinace s otazníkem v očích. „Na toho chlapce. Diagnoza psychopatická hysterie. Těžko říct, zda jej tady vůbec kdy uvidíme, ale vést jej musíme. Děkuji vám. A pak už můžete jít. Dnes víc pacientů nepřijmu, jsem unavený“.

    Počkal, až sestra naklepala údaje na mechanickém stroji a přehnula tvrdý papír. Pozoroval, jak pečlivě založila kartu pod příslušné písmenko, vzala si klíče a s pozdravem odešla do sesterské šatny.

    Irma chápala, že na starého pána toho dnes bylo moc. Přesluhuje. Už by mohl užívat zasloužený odpočinek. Jenže odborníku, jako je on, je málo. A bláznů tolik! Ovšem, tyhle případy, jako ten poslední chlapec, jsou nejhorší, protože beznadějné. Takoví se do ambulance dostanou jen, pokud jim kvůli pořádnému průšvihu léčbu nařídí soud. Všichni vědí, kolik jich běhá beztrestně po světě. A tenhle hošíček...zachvěla se.

    No. Dnes si rozhodně půjdu zaběhat. Přijdu na jiné myšlenky. Když sundala sesterský oblek, rozpustila vlasy a vhodila do kabelky klíče, rozhodla se nikoho z psychopatů ve zbytku dnešního dne neřešit. Vzduch, les, ticho. To zní jako plán. Nastartovala a odjela z ruchu města do okrajové části, kde kromě svého domku měla pečlivě vyznačené trasy pro běhání.

    Profesor si sundal bílý plášť a nalil zbytek kávy z konvice do otlučeného hrnku, který dostal před lety od svého nejstaršího syna k vánocům. Vytočil kvapně číslo a když se na druhé straně ozval vyrovnaný Ivanův hlas, vyhrkl radostně: „Ivane, tady je táta. Jak se ti daří? Řekni mi, jak se máš…..ano, zajímá mě úplně všechno. Samozřejmě, mám čas…povídej…“ a pak se s úlevou rozesmál.