Zmrtvýchvstání zombie

Hu!

      Jsem v pokročilém věku a vůbec jsem s tím nepočítala. Začala jsem pracovat v mateřské školce, kde působí též jedna taková opravdu stará učitelka, a tuhle na školní zahradě chvíli poté, co mi malý Lukášek s pronikavým a veselým kukučem sdělil, aniž hnul brvou, že mi rozbije brýle, když předtím mne mlátil klacíkem přímo do obličeje a házel na mne jehličí, ačkoliv jsem mu chtěla zrovna bujaře zpívat po waldorfském způsobu „A já se dííííváááám, dííííváááám, jáááák mi Lukášek pooooomááááháááá“, tedy tato milá vrásčitá žena mi podala ruku a řekla, že bychom si mohly tykat, ačkoliv ona je sice mladší, ale to nevadí. 

      Zkoprněla jsem. Ona že je mladší? Klepne mne na místě. Ihned se mi vybavil můj kamarád a to, jak jej obtěžuji svojí přízní a zahrnuji láskou, toho člověka s vizáží hošíka, opoustějícího za měsíc devátou třídu a šokovaně jsem si uvědomila, jak se musel trýznit mojí společností. Žádná křesťanská ctnost není dost opravňující k tomu, aby tímto způsobem žil a trpěl svoje umíněné evangelium; navzdory tomu, jak mu neustále s důvěrou předestírám svá náhlá a překotná duševní rozpoložení a žádám jejich řešení. 

      Odcházela jsem ze školky ulicí a všechny stařeny, které šly proti mně, se mi náhle zdály býti mými spolubojovnicemi v záloze. Chtěla jsem klopýtat a napadat na nohu. Rozhodla jsem se zpitomnět, zlenivět, ztloustnout a to ihned, aby mne přešly všechny skotačivosti. Snědla jsem zbrkle po příchodu domů v trudném rozpoložení pět bílých rohlíků, zbytek salámu vysočina (budu agresivní), nacpala se čokoládou (jen houšť), vyjedla dva kelímky jogurtu, po způsobu idiota jsem se dívala na seriál a poté jak medvěd, který zaléza do brlohu, zalezla jsem tak, jak jsem byla, do postele. 

      Zdál se mi hrůzný klaustrofobický sen, ve kterém jsem se plížila spletitými chodbami, podlézala podivné konstrukce, mnoho dveří jsem musela otevřít a ty dveře byly hodně blízko sebe, skoro na metr, ani některé otevřít nešly a pak, když jsem otevřela poslední, byla před nimi zeď, nahoře malý otvůrek, jako bývá ve dveřích z kůlny otvor pro kočku, ale tento byl umístěn tak, že bylo nemožné dostat se odtud jinak, než že budu škrábat zeď i hlínu a kdoví, jak by to dopadlo, kdybych se neprobudila. Bylo totiž jasné, že když už jsem tolik dveří pootevírala tak těsně za sebou, zpět se nedostanu. Možná více než věkem byl tento sen ovlivněn tím, že se na mne namačkaly obě mé děti a usnuly v těsném objetí, z každé strany jedno. Brzy ráno jsem se posadila na lůžku zchvácená a počítala jazykem, zda mám ještě všechny zuby. 

      Musela jsem něco provést dříve, nežli se zblázním. Tady procházka se psem společně s modlitbou růžence nepomůže, ačkoliv běžně zabírá vždycky. Opustila jsem spěšně děti i domov, nasedla do auta a odjela. 

      Navštívila jsem své přátele a nechala si vařit kávu. Jedla jsem zelí, protože krocan pečený na plechu mi připomínal pštrosa. Prohrála jsem s několika dětmi v pexesu, což je naprosto normální, vyhrála jsem za svůj život jen dvakrát, když byl můj pětiletý soupeř hodně nemocný. Řešila jsem hlouposti. Pak jsem navštívila jiného svého kamaráda, který chodil zahradou a obejmul mne. Další kamarádka vypadala nádherně, avšak řekla, že její přítel ji poslal mezi dvě půlky (rozuměj: poslal ji do pr…e), a ona se rozhodla, že tam tedy ještě pár dnů zůstane. Nabádala jsem ji, at vyjde ven, že je tam jistě tma, ale pak mi došlo, že tam může být teplo a vzhledem k tomu, že měla šátek na krku kvůli nachlazení, nechala jsem ji při tom. 

      Mí přátelé se nezměnili. Vždy mi to udělá radost. Jejich děti mne zbožňují též, ačkoliv vyhlížím jak několikrát použitý krepový papír. Málokoho v pexesu vyřídí tak lehce jako mne. Řídila jsem dobře a parkovala tak, aniž jsem porazila vtipného nádeníka, který stál blízko mnou vybraného místa. Nejsem na tom ještě zle (a v podstatě nikdy být nemusím). 

      Uvařila jsem. Nakrmila jsem své již vyhladovělé děti. Šla jsem do chrámu. Nikomu nevadilo, že má ruka je stará, když jsem ji napřáhla před sebe a každý mi ji stisknul. To, že Pán Bůh mne má stále rád, jsem cítila stoprocentně i po odchodu z kostela. 

      Konečné rozuzlení mého zmrtvýchvstání, taková malá Bílá sobota, nastala, když jsem otevřela email s poselstvím Matky Terezy.  Zemřela v 87 letech. Pokud bych ji mohla následovat, což bych tedy měla, když je mým vzorem, mohu ještě plných 41 roků pracovat ve slumech, a je nutné začít přímo u nás doma, je to tu horší než v Kalkatě na ulici. Není čas na to mlátit si do hlavy bílé pečivo a ničit si střeva čokoládou. Není kdy řešit blbosti. Mám tolik práce. Nejsou sice ještě velikonoce, avšak své zmrtvýchvstání jsem již zvládla. To není špatné.