Strom u Besedního domu

 

dotkla jsem se kůry stromu

tam před domem Besedním

žádný důvod nebyl k tomu 

(snad jen malý v duši splín)

probudil se 

rozzářil se

začal mluvit o překot

myslím

že i uklonil se

pak spustil jak o závod

“hned na úvod

musím říci

nejlepší jsou hudebníci

jako víno léty zrají

občas kol mě postávají

někteří i zakouří si

rychle levnou cigaretu

o přestávce odskočí si

proberou každičkou větu

a mí dobří přátelé

jsou i pořadatelé

jak běhají sem a tady

ä často si neví rady

když koncerty pořádají

ach

co starostí s tím mají

často zírám

(mezi námi)

na róby

co nosí dámy

do partnerů zavěšené

šperky pěkně ozdobené

hudba je zázrak největší

z nebe byla seslaná

nic na světě ji nepředčí

hladí

hřmí

a vyhrává

dobrý Bůh když lidi tvořil

jistě pro nic jiného

než by člověk hudbu složil 

(nešlo by to bez něho)

 

i když lidé jsou smrtelní

hudba bude stále znít

tolik krásy kouzel je v ní

nic ji nesmí porazit”

věnoval mi pousmání

plaše se ptám:

“smím mít přání?”

rozesmál se od kořenů:

“neviděl jsem ještě ženu

která by se nebála

říct nahlas co si přála!”

povzbuzena jeho smíchem

šeptám náhle vzniklým tichem

“až se nachýlí mé dny

chci se ti skrýt do větví…”