Slova, která léčí

Z původní rodiny mám přetrvávající zátěž, kterou nehodlám řešit, co živa budu. Jmenuje se Třikrát a dost! Třikrát a dost! znamená, že pokud o něco požádám třikrát, počtvrté se neopakuji. Buď se to udělá nebo se já zařídím jinak, počtvrté níkdy neprosím. Netuším, proč se mi tato zátěž, která je v podstatě výhodou (záleží na úhlu pohledu), pojí s nošením sekaného dříví do sklepa. Vždy, když se octnu v situaci Třikrát a dost!, vidím se jako malá zhruba desetiletá dívenka, která nese proutěný hluboký koš plný nasekaného dříví, střídá se se svým bratrem Jindřichem, míjíme se v chodbičce s úzkými schody, nalevo je chlívek pro prasátko a nad chlívkem příbytek pro slepice, které z něj ráno vylézají po dřevěném žebříku s opatlanými a uslzenými šprušlemi a po stejných šprušlích lezou večer, když je zaháníme s tmou zpátky do kurníku. Napravo je králíkárna a za zády jsou schody, vedoucí domů kolem vysoké skříně s botami. Před skříní je vydlážděný prostor ve tvaru čtverce, kde se v mém mládí často ...

Je to v cajku? Směs empatie a představivosti mě dostává do neřešitelných situací. Snažím se být empatická. Bohužel má představivost je bujná, barevná a plná detailů, což mě ohrožuje v kruhu mých příbuzných, především hypochondrů Existuje reálné nebezpečí, že pokud bych neodešla v určitých horkých okamžicích včas a velmi rychle, mohla jsem být mnohokrát usvědčena z neomalenosti a neuctivosti, avšak jak se pojistit proti přirozené reakci mé skotačivé fantazie, netuším.   Posuďte sami tento nedávný a zcela nevinný příběh: Plná radosti z adventu vstupuji do kuchyně, kde sedí za prostřeným stolem můj příbuzný. Truchlivě na mě pohlédne a se zbytkem tvarohu v koutku úst se ptá, kolik je let mým dětem a kolik mám vnuků. S úsměvem jej informuji a ze zájmu skutečně nepředstíraného se táži, jak se mu daří. Suše mě informuje o rakovině, chemoterapiích, hadičkách, prostatě, nádorech a letní cestě na Madeiru, kterou, jak konstatuje při pohledu na mé chatrné svršky, bych si já nemohla dovoli...

  S vděčností dopravnímu podniku V líné prázdninové neděli jsme s dcerou a jejím synečkem Toníčkem vyšly do kostela v centru města. Obvykle zůstáváme v naší čtvrti a jdeme pěšky, ovšem díky rostoucím zoubkům vnoučka, dusnu v povětří a vyschlé meteoroložce, strašící předpověďmi o svírajícím horku (ve skutečnosti jsme jednoduše zaspaly) bylo nutné trmácet se do jiného chrámu trolejbusem. Cesta tam byla poklidná. Vyděšená stařenka s rouškou na obličeji větší než její záda seděla hned vedle místa pro kočárky spolu s opuchlým opilcem, jinak byl trolejbus téměř prázdný. V kostele začal Toníček vyvádět. Nelíbilo se mu cinkání, neoslovil jej pan farář, ačkoliv se snažil, došly mu keksíky a lopatku na písek, kterou mu dcera nabídla uprostřed mše, ukousnul. Vzala jsem jej před chrám a snažila se nevnímat prodejce časopisu Metro a agresivního žebráka, který potutelně mumlal pod čepicí své kletby na nepřející křesťany.   S Toníčkem jsme pochod...

  Z krabičky paneláku, ve které bydlím, vycházím brzy. V kapse mám krabičku mobilu, v hranatém batůžku krabičku tabletu, krabičku kapesníků. Nesu si krabičkovou dietu, díky které, jak doufám, časem nabudu pružného tvaru a po mém skonu mě narovnají do krabičky. V krabičce peněženky mám několik karet tvaru obdélníků, peníze dávno nenosím, jsou nechutně oválné, špinavé a chrastí. Krabička, která je mi nejbližší, je můj mobilní telefon. Mohu s ním dělat cokoliv. Stal se mým nepostradatelným přítelem.  Do práce jezdím hranatým trolejbusem. Stejně jako každý, kdo tu se mnou sedí s tváří ozářenou obrazovkou telefonu, jsem pohlcen posíláním zpráv, e-mailů, příspěvků na sociální sítě. Tuhle jsem na chvíli zvedl hlavu, když kolem projíždělo houkající policejní auto a jen díky tomu postřehl, že vedle mě sedí bývalá spolužačka ze základní školy. Roztržitě jsem přejel prsty po jejím obličeji, jak jsem byl v jednom kole, zarazil jsem se však o nos a pak omylem šťouchnul do jejího očního důl...

  Chvilka nedělního úsměvu Lurdy v Brně Mám život plný radosti a zázraků. Jsem registrovaná jako potenciální pacient v brněnských Lurdech; patřím totiž spádově do ordinace s vtipnou sestrou a osobitou lékařkou. Po příchodu do čekárny ze dveří ordinace přichází sestra podobná skřítkovi Rákosníčkovi, takže se pohledem na ni rázem ocitám v časech dětství. Rozhlíží se kolem, srdečně zdraví příchozí pacienty se soucitným úsměvem a trousí přískokem od zdi ke zdi po židličkách časopis Metro. V této chvíli ještě nikdo z čekajících netuší, že tady lze s úspěchem zakládat táborové ohně, opékat špekáčky a zpívat trudnomyslné písně typu “Děvčátko, vím, že přijde loučení”. Už tady, v čekárně, dochází bez vody, jeskyně, zpěvů a modliteb ke spontánnímu uzdravování.  Mnohokrát se stalo, že během dlouhých hodin jsem pochopila, že mi nic není. Bolesti, které mě do čekárny přivedly, odcházejí, horečka ustupuje, záda se napřimují a já po pěti, šesti hodinách odcházím bez dalších ceremonií do kavá...

  Plamínek nad Labem hejna havranů Karel Hynek se směje řady bělostných parkanů nebe se modře chvěje chodník staletím ošlapaný celým náměstím leskne se věž v tvaru kalicha nad námi nádherný výhled přinese město marcipán našlehaný tisícem barev zdobený vzduch tak uměním nadýchaný pro křehké duše laděný jarmarky sochy rozšafnost domů galerie gotický hrad zákusky skvělá káva k tomu kavárna s okny do zahrad loď která v přístavu kotví dole v přízemní kajutě nabízí výhled voda šumí kolébá bílé labutě pod Radobýlem hustě sněží cesta je mokrem blátivá zima se drží svých otěží pokaždé to tak chodívá však tam nahoře čeká jaro rok co rok bitvu vyhrává v maličké chvilce se to stalo mraky mizí jas nastává už vidím Labe Milešovku támhle vzadu je hora Říp řeky se snoubí na soutoku tichá výčitka Terezín… při výletu na Mostnou horu v nádheře parků okolních vily lemují cestou dolů z jejich podloubí slyším smích v srdci se rozhořívá svíce další z mých krásných vzpomínek na báječ...