Příspěvky

Žárem ohrožená

  Žárem ohrožená Nedávno jsem dosáhla druhé třicítky a cítím se mladá. Bohužel můj krk, brada, čelo a horní ret tvrdí, že to tak není. Krk je jako ještěr, brada chlupatá, čelo skvrnité a horní ret, když z něj vyškubu úrodu drobných chloupků, vypadá jako popraskaná suchá hlína po vydatném lijáku. Co mám dělat? Nemohu se skrývat, jsem veřejně známou osobou. Po chodníku chodím rovně, aniž bych se pohybovala přískokem od domu k domu s obličejem obráceným ke zdi. Ksicht je odhalený, protože masky takové velikosti se nenosí a můj úctyhodný nos má potíže s dýcháním i když k němu přiložím čistě vypraný hedvábný kapesník. Představa, že si ostříhám svých pět vlasů, mezi kterými prosvítá kůže a získám znovu mladistvý vzhled, je zřejmě lichá, i když jsem se jí chvíli hýčkala. Můj syn mě však povzbudil k tomu, ať si všech svých pár vlasů nechám a když jsem se jej tázala, co si o mém problému myslí, zatímco jsem mu zkroušeně posílala svých několik fotografií s názvem “krutá pravda”, řekl, že kdy...

Lajko, Lajko

  O čem nemá Lajka ani páru   Půvabná kolegyně za podpory celého pedagogického sboru chtěla před jarními prázdninami zpříjemnit dětem suchopárnou výuku „kosmickým programem“, avizovaným jako úžasný zážitek, kdy vesmír přijde za námi do školy a děti budou moci sledovat dění tam, kam lidské oko nedohlédne. Obvykle jsem k takovým věcem od začátku skeptická, ale s tímto návrhem jsem souhlasila vřele, protože to znamená, že nebudu muset děti šikovat do dvojic a trmácet se na Kraví horu, aby něco podobného viděly; navíc taškařice zabere celou vyučovací hodinu, což každý učitel, je-li při smyslech, kvituje s vděčností. Ve vytyčený den jsem se svojí oblíbenou kolegyní, která kromě šarmu oplývá také sarkastickým britským humorem, spojila svoji trošku dětí s její troškou, (třídy byly prořídlé díky právě řádící chřipkové epidemii) a vydaly jsme se do tělocvičny. Protože obě tělocvičny musely být pro tento účel vyprázdněny a nikdo nesměl celý den cvičit, chápete s...

Třikrát a dost!

Z původní rodiny mám přetrvávající zátěž, kterou nehodlám řešit, co živa budu. Jmenuje se Třikrát a dost! Třikrát a dost! znamená, že pokud o něco požádám třikrát, počtvrté se neopakuji. Buď se to udělá nebo se já zařídím jinak, počtvrté níkdy neprosím. Netuším, proč se mi tato zátěž, která je v podstatě výhodou (záleží na úhlu pohledu), pojí s nošením sekaného dříví do sklepa. Vždy, když se octnu v situaci Třikrát a dost!, vidím se jako malá zhruba desetiletá dívenka, která nese proutěný hluboký koš plný nasekaného dříví, střídá se se svým bratrem Jindřichem, míjíme se v chodbičce s úzkými schody, nalevo je chlívek pro prasátko a nad chlívkem příbytek pro slepice, které z něj ráno vylézají po dřevěném žebříku s opatlanými a uslzenými šprušlemi a po stejných šprušlích lezou večer, když je zaháníme s tmou zpátky do kurníku. Napravo je králíkárna a za zády jsou schody, vedoucí domů kolem vysoké skříně s botami. Před skříní je vydlážděný prostor ve tvaru čtverce, kde se v mém mládí často ...

Empatie, smích i zbožnost

Je to v cajku? Směs empatie a představivosti mě dostává do neřešitelných situací. Snažím se být empatická. Bohužel má představivost je bujná, barevná a plná detailů, což mě ohrožuje v kruhu mých příbuzných, především hypochondrů Existuje reálné nebezpečí, že pokud bych neodešla v určitých horkých okamžicích včas a velmi rychle, mohla jsem být mnohokrát usvědčena z neomalenosti a neuctivosti, avšak jak se pojistit proti přirozené reakci mé skotačivé fantazie, netuším.   Posuďte sami tento nedávný a zcela nevinný příběh: Plná radosti z adventu vstupuji do kuchyně, kde sedí za prostřeným stolem můj příbuzný. Truchlivě na mě pohlédne a se zbytkem tvarohu v koutku úst se ptá, kolik je let mým dětem a kolik mám vnuků. S úsměvem jej informuji a ze zájmu skutečně nepředstíraného se táži, jak se mu daří. Suše mě informuje o rakovině, chemoterapiích, hadičkách, prostatě, nádorech a letní cestě na Madeiru, kterou, jak konstatuje při pohledu na mé chatrné svršky, bych si já nemohla dovoli...
  S vděčností dopravnímu podniku V líné prázdninové neděli jsme s dcerou a jejím synečkem Toníčkem vyšly do kostela v centru města. Obvykle zůstáváme v naší čtvrti a jdeme pěšky, ovšem díky rostoucím zoubkům vnoučka, dusnu v povětří a vyschlé meteoroložce, strašící předpověďmi o svírajícím horku (ve skutečnosti jsme jednoduše zaspaly) bylo nutné trmácet se do jiného chrámu trolejbusem. Cesta tam byla poklidná. Vyděšená stařenka s rouškou na obličeji větší než její záda seděla hned vedle místa pro kočárky spolu s opuchlým opilcem, jinak byl trolejbus téměř prázdný. V kostele začal Toníček vyvádět. Nelíbilo se mu cinkání, neoslovil jej pan farář, ačkoliv se snažil, došly mu keksíky a lopatku na písek, kterou mu dcera nabídla uprostřed mše, ukousnul. Vzala jsem jej před chrám a snažila se nevnímat prodejce časopisu Metro a agresivního žebráka, který potutelně mumlal pod čepicí své kletby na nepřející křesťany.   S Toníčkem jsme pochod...

Nedělní pousmání Co krabičky nevyřeší

  Z krabičky paneláku, ve které bydlím, vycházím brzy. V kapse mám krabičku mobilu, v hranatém batůžku krabičku tabletu, krabičku kapesníků. Nesu si krabičkovou dietu, díky které, jak doufám, časem nabudu pružného tvaru a po mém skonu mě narovnají do krabičky. V krabičce peněženky mám několik karet tvaru obdélníků, peníze dávno nenosím, jsou nechutně oválné, špinavé a chrastí. Krabička, která je mi nejbližší, je můj mobilní telefon. Mohu s ním dělat cokoliv. Stal se mým nepostradatelným přítelem.  Do práce jezdím hranatým trolejbusem. Stejně jako každý, kdo tu se mnou sedí s tváří ozářenou obrazovkou telefonu, jsem pohlcen posíláním zpráv, e-mailů, příspěvků na sociální sítě. Tuhle jsem na chvíli zvedl hlavu, když kolem projíždělo houkající policejní auto a jen díky tomu postřehl, že vedle mě sedí bývalá spolužačka ze základní školy. Roztržitě jsem přejel prsty po jejím obličeji, jak jsem byl v jednom kole, zarazil jsem se však o nos a pak omylem šťouchnul do jejího očního důl...
  Chvilka nedělního úsměvu Lurdy v Brně Mám život plný radosti a zázraků. Jsem registrovaná jako potenciální pacient v brněnských Lurdech; patřím totiž spádově do ordinace s vtipnou sestrou a osobitou lékařkou. Po příchodu do čekárny ze dveří ordinace přichází sestra podobná skřítkovi Rákosníčkovi, takže se pohledem na ni rázem ocitám v časech dětství. Rozhlíží se kolem, srdečně zdraví příchozí pacienty se soucitným úsměvem a trousí přískokem od zdi ke zdi po židličkách časopis Metro. V této chvíli ještě nikdo z čekajících netuší, že tady lze s úspěchem zakládat táborové ohně, opékat špekáčky a zpívat trudnomyslné písně typu “Děvčátko, vím, že přijde loučení”. Už tady, v čekárně, dochází bez vody, jeskyně, zpěvů a modliteb ke spontánnímu uzdravování.  Mnohokrát se stalo, že během dlouhých hodin jsem pochopila, že mi nic není. Bolesti, které mě do čekárny přivedly, odcházejí, horečka ustupuje, záda se napřimují a já po pěti, šesti hodinách odcházím bez dalších ceremonií do kavá...