Dětská encyklopedie laskavosti
Andělé jsou všude. Lítají kolem nás a kdo chce, uvidí je. Anděl je tou starou babičkou, která se na tebe usměje, když ji pustíš sednout v tramvaji.
Já jsem se setkala s posledním andělem nedávno. Sedím si takhle v ponuré soudní kanceláři, vtom se otevřely dveře a vešel anděl. Měl veselé modré oči, hulákal na plné pecky písničky a přinesl do zaprděné místnosti čerstvý vzduch – spoustu vzduchu. A dalšího anděla mám stálého – je to můj soused, který má úžasně modré oči, já mu vždycky dám vzorek toho, co jsem upekla a on mi na oplátku zavařuje okurky. V rodině mám tolik andělů, že by se nevešli na tři stránky.
Je hrozně prima, že mám anděly takhle po ruce.
Zjistila jsem však, že mnohem lepší než je vyhledávat je okoukat andělovu pracovní náplň a sám se andělem stát, protože jde o větší zážitek.
Takže, jestli někoho zajímá zevrubný popis anděla střední kategorrie, tady je:
Anděl se brzy ráno usměje, ať prší nebo ne.
Nemyslí na to, co si vezme na sebe, ale co vezme ssebou, aby někomu cestou udělal radost.
Na každého, koho potká, se usměje nebo se aspoň pěkně koukne.
Anděl nikdy nezačíná větu zájmenem „já“. Zdá se, že toto slovo ve svém slovníku vůbec nemá zařazeno.
Nikoho nekritizuje.
Má rád děti.
Zbožňuje hudební nástroje, často a rád zpívá, jedno, jak.
Rád pracuje a nesnáší stojaté vody.
Často a rád jí, ale nejvíc mu chutná, když někoho ke stolu přizve.
Nikdy nepřizná, že je andělem. Dělá, jako že nic a když mu budete tvrdit, že jste jej poznali, všechno popře.
Zkuste se stát aspoň někdy andělem. Když bude andělů dost, nebude prostor pro nudu a smutek.
Andělem se nikdo nenarodí. Může se jím stát. Čím více bude andělů, tím méně bude polámaných květin.
Babičky
Pravé prázdniny jsou, když se ráno probudíš a voní kakao a bzučí oknem celý strom, protože právě květe a hostí na svých květech celý včelí úl. To nejlepší ráno je s talířem, který je lemovaný modrými kytičkami a na něm jsou koláče, které mají uprostřed povidla a vevnitř tvaroh a jsou namaštěné na okrajích. Nejhezčí na dětství je, když se otevřou dveře a do nich vchází babička a ptá se s úsměvem, jak jsi se dnes vyspal.
Moje babička měla na sobě kostkované šaty a tmavomodrý svetr se zlatými koflíky. Na hlavě měla vždycky šátek a v očích tisíc čertů. Jedla pomalu a trošku usrkávala kafe. Z úplně bílých řídkých vladů si pletla takový malý tenký copánek. Jestli někdy zestárnu, chtěla bych tak taky vypadat. A snad budu moci upéct hodně koláčů. Jestli budu mít vnoučata, můžou se spolehnout na to, že kakao bude vždycky po ruce.
Babičky jsou pro děti velký dar.
Ačkoliv chodí špatně, radí dobře. Ale to poznáš, až budeš dospělý.
Cesty
První cesta lesem.
Slunce pableskuje mezi smrkovými větvemi,
vzduch voní jehličím a v horkém letním dni bzučí včely. Vrtíš se v kočárku, slyšíš zvuky přírody
a přijímáš sluneční žár.
Poprvé do školky.
Zvláštní chvíle! Máš strach a smutek. Ani na okamžik se nechceš
pustit máminy ruky, která tě svírá. Potřebuješ
nejvíc odvahy za svůj dosavadní krátký život.
Utíkáš do školy. Doháníš kamaráda, jde stejným směrem.
Aktovka a učebnice voní novotou. Chvěješ se nedočkavostí a očekáváním.
Běžíš zablácenou ulicí v prudkém dešti a studeném
mrazivém větru.
Přemítáš, kdy budeš konečně pod střechou a napiješ
se horkého čaje.
Poznáváš důležitost domova s oknem, ve kterém se svítí; někdo
na tebe čeká.
Tvá cesta z domova.
Doma. Vše známé, milé a tvoje.
S lehkostí zpřetrháš kořeny, abys je posléze
znovu od začátku a s námahou objevoval. Cenu domova poznáš, až domov ztratíš.
Cesta do kostela, kterou kráčíš jako ženich. Máš plné dlaně
štěstí a jistotu, že spolu všechno dokážete.
Vystavíte vlastní svět, klopotné cesty se spoustou
slepých uliček.
Cesta do porodnice a zpět. Odvážíš své děťátko. Jihneš. Držíš
malý vrnící uzlíček a víš: Od této chvíle se půl tvé duše bude trvale toulat
mimo tvoje tělo.
Cesta, na které máš nohy ztěžklé smutkem. Nic
tě neutěší, avšak čas bude každodenně jemně překrývat bolest závojem zapomenutí;
loučíš se s tím, kdo odešel. Teď potřebuješ
oporu, kterou poskytuje Bůh.
Cesty.
Prosluněné, široké, nasáklé smíchem, skropené slzami
radosti i bolesti.
Vzpomínky. První krůčky, první slovo, vůně
lívanců v kuchyni. Okno, zářící tmou. Ticho pod závojem. Tetelení vzduchu v letním
dni.
Cesty. Poseté trápením, rozbité klopýtáním, oplakané
zklamáním, posvěcené láskou a odpuštěním.
Proplétají se, stýkají, ztrácejí v dálce.
Kratší i delší. Nekonečné. Marné.
Všechny tvoří tvůj život a tvé poznání.
Nebuď nedočkavý, jsou-li dlouhé.
Vzchop se, pokud budou těžké.
Přijmi je, ať jsou jakkoliv nesnadné.
Dýchej z plných plic, neohlížej se a nezůstávej
na místě.
Už přece víš, co je důležité a proč a za co bojovat.
Neotálej!
Nedělej hlouposti; nezdržuj se u kalných vod.
Tak jak tak možná zjistíš, že jsi spoustu čistých
radostí nestihnul a neobjevil.
Na konci cesty se ohlédni.
Hle. Zlatá nit tvé laskavosti rozechvívá zem a
otevírá nebe.
Usměj se a vejdi.
Čas
Když chodíš do školy, musíš vždycky přijít včas. Máma tě tahá z postele a nejčastěji po ránu slyšíš „spěchej, vstávej, dělej, není čas, máme málo času – jo, jo, už tak brzy spěcháme. Taky se dá říct, že ve škole se čas příšerně vleče – zato přestávky ubíhají strašně rychle . O prázdninách čas uteče jako voda – je to k vzteku.
Lidé vymysleli čas jako hodiny, minuty a vteřiny, ale stejně se čas měří nejčastěji ode východu do západu slunce.
Děti často slyší říkat dospělé: Počkej, až budeš chodit do školky, ona tě paní učitelka naučí jíst zeleninouvou polívku! Později - až budeš chodit do školy, naučíš se počítat, až budeš velký, můžeš chodit sám ven, až ti bude osmnáct, můžeš si dělat, co chceš.
Čekání na dobu, která přijde, nám kazí radost z dnešního dne. Právě dnešní den je nejlpší tím, že nastal. Dospělí se poznají velmi lehce podle toho, jak pořád spěchají někam, kde už dávno měli být a jak neustále nemají čas povídat si s dětmi, jít s nimi ven, pro samou práci zapomněli mít čas na radost.
Přitom jediné, k čemu dospěchají, bude poznání, že jejich život končí a neměli čas jej prožít.
Člověk vzlétá, aby postihl zvuk.
Nedovede se už ale zastavit, aby postihnul ticho.
Domov
Když mě přepadne smutek a dostanu se do úzkých, záchranou je autopilot v mé hlavě. Spouští bez vyzvání film, trapně obehraný, ale stále působivý.
V něm se vidím ve věku svých zhruba desíti nebo dvanácti let. Sedím na lavici v naší kuchyni, kde všechno voní. V čele stolu má pevné místo tatínek. Kolem je nás asi dvanáct, dospělých, dětí, včetně babičky. Přišel kamarád, sousedka a omylem se zatoulal do kuchyně taky kocour odvedle /”Děcka, vyžeňte toho kocoura!”/.
Kamna sálají, maminka postrkuje po plotně holou rukou hrnec s dobrou mastnou polívkou, která vypálí z těla každou neřest. Hned, jak sním plný talíř, nandávám si bramboráky s povidly. Sypu na ně mletý mák s cukrem. Každý dostal, co potřebuje, všeho je dost.
Směji se, poslouchám a povídám. Co se komu přihodilo, kdy a kdo s kým, proč a proč ne. Koho čeká zkouška, kdo se trápí a jak s tím naložit. Kdo se musí omluvit, co se bude dělat. Pokazilo se něco? Kdo to spraví? Kdo pomůže? Přidej si. Kam půjdeme? Kdo pohlídá včelín? Bude se štípat dříví? Dozrál rybíz? Jez! Půjdeme na sena? Jak bude zítra? Hezky? Má pršet? Nemlaskej!
Buď přece trošku vážná, nehihněj se pořád!
Tvářím se otráveně na rodičovské napomínání, krotím se, abych říkala to, co se sluší a patří. Slyším, jak se rodiče navzájem škádlí, jak jsou vnímaví k nám všem. Jejich pozorným očím nic neujde. Ty oči plné lásky mám stále před sebou.
Tohle všechno si mohu dopřát už jen díky autopilotovi a voňavým vzpomínkám.
Teď bych s mými rodiči, sourozenci a ostatními u stolu sedět nemohla.
Přesto pouhá představa blízkosti, lásky a podpory, která denně tančila kolem našeho obyčejného stolu ve skromné kuchyni a zpevnila napořád mé kroky životem, pokaždé způsobí, že má aktuální nenálada zmizí.
Vím, měla jsem štěstí.
Chápu, že mnoho lidí má tisíc dobrých důvodů trpět žalem, smutkem a depresí a nedá se s tím jen tak lehce kouzlit.
Přesto.
Může-li pouhá vzpomínka na šťastný domov léčit, není chytré a užitečné věnovat se rodině?
Takže, trpět nebo čarovat?
Co se mě týká; abrakadabra!
Energie
Když se narodí malý človíček, má za potravu jen mléko. Přesto se každý měsíc něčemu naučí. Vzpomínáte?
Lijete do toho uzlíku jen mléko, a on? Brzy se sám otáčí, pak si sedne, začne lézt, chodit, mluvit, používat hrnec, jíst; každý den je plný nových zázraků, u kterých smíte jako rodiče být.
Jak je ale možné, že když je člověk dospělý, sní mnohem víc, ale už se toho tolik nenaučí?
Kdybych nechtěla být dámou za každou cenu, napsala bych rovnou: Jaktože je člověk takový blbec, ačkoliv toho tolik každý den sežere?
Chci však zachovat dekorum, proto takto psát nemůžu; rozumíte? Uhladím to; možná že se něco naučí, ale zcela jistě to neodpovídá těm horám jídla, které spolykal.
Dokonce někteří jen jí a ani jim na rozum nepřijde, že by měli dělat něco navíc!
Kdybychom každý den, v souvislosti s tím, co sníme, zdokonalili nějakou svoji dovednost, to by tedy bylo něco!
Ve čtvrtek se naučíme třebas být trpěliví. V pátek se budeme víc zajímat o lidi kolem sebe.
V sobotu víc pracovat a v neděli užít sváteční čas s rodinou. Na každý den trošku zdravých a nových věcí, které vylepšíme. A pondělí, úterý, středa ještě zbývají, tam je prostor pro fantazii, co ke kterému dni přidáme.
To je ale ohromná věc!
Poslyšte, kdybychom začali třeba ve věku desíti, nejpozději patnácti let, umíte si představit, o kolik byl lepší svět?
Divím se, že na to nikdo ještě nepřišel.
Učíme se, že každé jídlo se přetváří na energii.
Neměla by se využít a někam napřít?
Několikrát denně si upravujeme vlasy.
Což takhle jednou za den opravit svá srdce?
Faldíky
Dnešní doba je naprosto praštěná. Téměř v každé reklamě se vlní vyzáblé trosky a denně se nám nutí představa, že pokud nemáme vysedlé lícní kosti a ramena jako věšák na šaty, nemáme šanci na úspěch v ničem.
Podezíráte-li mě z přehánění, vyzkoušejte to.
Potkáte-li jakoukoliv akorát, hubenou nebo tlustou dívku, vždy, když s ní zapředete hovor na téma diety, tučná je každá, dokonce i ta, co vypadá, že jedla naposled minulý měsíc první úterý a v příští chvíli zemře na podvýživu.
Strava, míra v pase, váha; vděčná témata.
Diety nepomáhají. Čím větší prostor dáváme jídlu v myšlenkách, tím víc se ládujeme.
Zkusme změnit postoj.
Jídlo je dobré. Jíst se musí a je nesmysl týrat se dietami. Řešení je jednoduché; když budeme mít hlad, jezme. Jezme, na co máme chuť a když hlad mít přestaneme, nejezme.
Vtipné je, jak vláčíme tašky s nákupy a pak v důsledku toho svoje těžká těla zase suneme na hřiště a do posiloven, abychom to, co jsme do sebe nastrkali, zase dostali pryč.
Sportujme pro radost z pohybu, ne proto, abychom vzápětí skákali na váhu a hroutili se kvůli posunu rafičky o pět deka.
Vždyť.
Jídlo je pouhou jednou z mnoha možností, jak žít život spokojeně a v klidu. Nevyhrazujme mu větší vážnost, než si zaslouží. Vzpomeňme si, v co se přemění předtím, než naše tělo opustí nebo co se s ním stane, ponecháme-li je někde zapomenuté.
Jsou podstatnější a důležitější věci, ze kterých se dá žít.
Místo pro příběh.
Básník se svojí dívkou míjí denně v centru velkoměsta starou žebračku. Mají s ženou slitování, často ji podpoří drobným penízkem. Jednoho dne básníkovi drobné chybí, vloží tedy staré ženě do rukou náruč nádherných růží, původně určených dívce.
Žebračce se zamží oči dojetím; celý další týden je její místo na rohu prázdné.
Dívka má starost. Nezemřela? Z čeho žije, když nemá almužnu? Neměli by ji hledat? Ohlásit vše policii?
Básník si je jistý; žena žije z růží.
Opravdu. Další týden je žebračka na svém místě, jen hlavu drží zpříma.
Rozumíte?
Plné břicho není to, oč v životě běží.
Galantnost
Kdyby vymizela galantnost, byl by svět jako labuť bez křídel.
Dívky a ženy by nepoznaly svoji cenu; chlapci a muži by nevyužili silnější ramena
a pevné svaly.
Když dívka potká galantního chlapce, nikdy na něj nezapomene.
Vzpomínky starých dam se netočí kolem dosažených úspěchů, ale kolem prchavých chvil vzácného štěstí, kdy zakusily, že jsou chráněné.
Když chlapec potká dívku svého života, zastaví se čas.
Vyhaslé oči starých mužů se rozsvěcují vzpomínkou na boj, kdy dali vše a nežádali nic. Silou lvů bránili chmýří pampelišek, pouhé pousmání, iluzi snů.
V době rytířů musely dámy zahalit tvář, aby muži mohli tasit zbraně.
Ve světě pevných mužů jsou být ženy křehké; galantnost šustí hedvábím.
Dívám se kolem…..
Kam odešli rytíři; kde jsou vějíře dam?
Podél cest cáry závojů, labutě trousí svá peří…
Hmmm.
Houževnatost.
Houževnatost.
I květák není nic jiného než zelí řádně cepované.
Příležitosti se vynořují a mizí. Štěstí přeje připraveným.
Ten, kdo je houževnatý, je i připravený a svoji šanci nepromarní.
Učili jsme se, že jestliže chceme něčeho dosáhnout, musíme pro cíl neustále vyvíjet snahu k jeho dosažení.
Říkali nám, že být jen tak je sice pohodlné a možná chvíli zábavné, ale lepší je do života vejít a ovlivnit jej.
A to nejde bez houževnatosti.
Podprahově jsme formováni, že když budeme hodně, ale opravdu hodně chtít, dosáhneme skutečně všeho, protože všechny síly světa pomohou.
Uvedené věty, psané před mnoha lety, bych použila znovu.
Nyní, na prahu stáří, bych k nim kvůli vnitřní poctivosti přidala ještě několik poznámek:
Všechny síly se spojí, tvoříme-li v lásce.
Vejít do života a ovlivnit jej má smysl jen se zacílením na dobro pro všechny, jakkoliv je to těžké a dostaneme spoustu ran.
V určité fázi života je nutné se rozhodnout, že nemusím být každý den lepším, než jsem byla včera a nemusím bez přestání víc a víc mít a znamenat.
Je velmi uzdravující čas od času jen být bez čehokoliv dalšího.
V jisté době je potřeba odpouštět a opouštět, přičemž obojí má stejnou důležitost.
Rozeznat ten čas je otázkou štěstí a lehkosti bytí.
Chlubivost
Chřástal chlubivý se rád čepýřil a natřásal, jak mohl. Jednou na něj někdo vychrstnul kbelík plný studené vody a chřástalovi chlubivému sklapl hřebínek.
Kdyby se mu tohle nestalo, asi by se chřástal nezastavil a dál by se zabýval jen sám sebou. Nikdy by se asi nedozvěděl nic nového a niíčemu by ne nepřiučil.
Je lepší mít trošku spadený hřebínek než celý čas vést řeči o sobě, které nejsou nikomu k užitku.
Často se stává, že neslyšíme, co říkají ostatní, protože chceme, aby nás – a jenom nás – poslouchali všichni.
Chřástalů moc a studené vody málo?
Když si budeme více všímat toho, co nám lidé říkají a míň se vychloubat, víc se dozvíme – hlavně o sobě. A děti, co teprve úspora vody!
Iniciativa
Ferda Mravenec, práce všeho druhu, by nestál autorovi pohádkové knížky za jediné písmenko, kdyby neslídil bez přestání kolem mraveniště a nebyl “náhodou” vždy právě tam, kde jej bylo tuze zapotřebí.
Vedle Ferdy Mravence bydlel Brouk Pytlík, který byl zcela jiný; bez něj bychom se možná při čtení tolik nezasmáli.
Vzpomínám si, že na všechno, co Ferda kdy udělal, měl Pytlík připomínky a komentáře; často a rád popisoval a otravoval kdekoho tím, kde všude byl a co tam viděl, aniž se jej ptali.
Ferda byl a Brouk žvanil.
Ferda dokázal, co si umínil, Pytlík promarnil čas, ve kterém něco udělat mohl.
I malé dítě pochopilo na třetí stránce knížky, že Ferda byl chytřejší, neztrácel čas.
Snad bychom si měli tyhle dva připomenout, ačkoliv jsme samosebou z příhod Ferdy Mravence dávno povyrostli.
Vždyť iniciativa je potřeba v každém věku a v každé době.
Být iniciativní je říct ano příležitostem, které nám každý den nabízí.
Být iniciativní znamená být v přítomný čas přítomen.
Být naživu.
To není špatná volba.
Život nikdy neřekne NE tvoru, který se mu dá celý.
Každý mravenec to ví.
Iniciativa
Ferda Mravenec, práce všeho druhu, by nic neznamenal, kdyby neslídil stále kolem mraveniště a nezjistil, co se kde děje a jak moc je ho všude zapotřebí.
Ale vedle Ferdy Mravence bydlel ještě Brouk Pytlík, který byl jiný. Jestli si dobře vzpomínám, na všechno, co Ferda kdy udělal, měl nějaké připomínky a komentáře a stále otravoval s tím, kde všude byl.
Rozdíl mezi Ferdou Mravencem a Broukem Pytlíkem je v iniciativě.
Ferda pracoval a Brouk žvanil.
Ferda dokázal udělat všechno, co si umínil, kdežto Pytlík prožvanil čas, ve kterém něco udělat mohl.
I malé dítě pochopilo na třetí stránce knížky, že Ferda byl chytřejší, neztrácel čas. Nikdo z nás jistě netoužil být Broukem Pytlíkem. Škoda, že časem, jak jsme vyrostli, jsme na naše dva kamarády trošku pozapomněli.
Být iniciativní je říct ano příležitostem, které nám každý den nabízí. Být iniciativní znamená být v přítomný čas přítomen. Být naživu. To není špatná volba.
Jednoduchost.
Kolem nás je spousta věcí, které jsme nahromadili, ačkoliv nemají žádný význam.
Obklopili jsme se mobily, televizemi, videy, bazény, spoustou potravin a technických vymožeností.
Vyjadřujeme se složitě pomocí e-mailů, esmsek, namluvíme toho víc než dost a co do sebe naládujeme a naplácáme na sebe; co prázdné slámy namlátíme!
Vysoko v horách se zrcadlí tiché jezero. Nad hladinou krouží dravec a občas se pohne lehký větřík. Hory stojí ve své tiché nekonečnosti a jednoduše jsou. Mají svůj význam. I les, vodopád, vítr, zvířata, vše je k něčemu. Odněkud někam směřuje. Věci na tomto světě i tvorové, všechno to stvoření boží, dobře ví, odkud kam a jak má jít.
Jediný člověk, obdařený rozumem, se zapletl do řady hloupostí, které si navlékl na sebe, pořídil pro sebe, nahromadil kolem sebe a zapomněl na jednoduchost.
Možná, že malý výlet do hor by občas prospěl každému.
Snad bychom se naučili, že automatická pračka a mobil nám u jezera vysoko v horách nejsou třeba.
Že zcela vystačí jednoduchost, ve které je krása.
Možná jsme příliš zatíženi harampádím a naděláme spoustu rámusu, ve kterém se sami sobě ztrácíme.
Tam nahoře vysoko v horách bychom zjistili, že květina, když se rozvíjí, nenadělá žádný hluk.
Krása
Dnešní požadavky na vnější krásu jsou přehnané a věnuje se jí víc pozornosti, než si zaslouží. Je pěkné, když si pěstujeme svoji krásu. Je příjemné se podívat na pěkného člověka. Někdy to stojí dost námahy a různé firmy vydělávají spoustu peněz na lidské marnivosti. Je směšné, jak si některé slavné osobnosti nechávají plastikovat obličeje tak, že pak vypadají jako struhadlo na zeleninu. Je velká úleva nechat to být a dovolit si zestárnout.
Avšak je ještě jeden druh krásy, která je přetrvávající a nic ji neovlivní. Dokonce nesouvisí ani s vrákami a seschlou kůží. Stojí za to ji pěstovat. Jde o vnitřní krásu – pokud ji někdo má, může líčidla hodit do koše. Skutečně žádná firma na světě vám nerozzáří oči tak, jako krásná duše.
Vnitřní krása se pěstuje tak, že se staráme více o ostatní než o sebe, pomáháje jiným a rozsvěcujeme ohníčky v očích těm, kteří je potřebují. Nestojí příliš peněz,vyžaduje hodně námahy, avšak světlo, které z nás bude vycházet, zářit nepřestane.
Lenost
Málokterá pohádka mě nadzvedává ze židle jako ta o líném Honzovi.
Od počátku mám soucit s jeho maminkou, která mu vařila, obstarávala jej, otáčela na peci docela jistě jeho tlusté tělo (když se nehýbal?/ a pak, když jej donutili z pece slézt a podařilo se mu vybojovat princeznu, byl za hrdinu, ačkoliv nejvíce zásluh měl na jeho úspěchu někdo jiný.
Podivuji se doteď, že jej, trumberu, princezna vůbec chtěla a sama jsem si do pohádky dosadila, že obě ženy měly spolu velmi vzácný vztah, aby se věci aspoň trošku vyrovnaly a společně hned po veselce Honzu rozhýbaly rychle, nepozorovaně a s talentem, jak to jen milující ženy dovedou.
Podobně jako stojící voda brzy zahnívá, tak člověk, který leží, není brzy k světu.
Zato horská řeka, která skáče přes kameny celý čas, je čistá, rychlá a každý se z ní rád napije.
Člověk je k pohybu a usilování stvořený, proto má ruce, schopné pracovat a nohy, které umí běhat.
Má všechno, co je třeba, aby byl bdělý, pozorný a nepromarnil jedinou vteřinu vzácného života, který mu byl dán.
Proto je pohyb důležitý a lenost k ničemu.
Je mnohem lepší chytře skotačit životem než líně sledovat z pece, jak se svět točí.
Jste-li v pohybu, můžete si začít i s vrchností bez pomoci maminek.
To zní jako plán.
Odpuštění.
Každý z nás někdy něco provedl, dobře si pamatujeme ten strach, který nás držel sevřené jako v kleštích, a co teprve, až se na to přišlo! Znáte tu dobu, kdy čekáte na odpuštění a zapomenutí, spousta dětí se bojí přiznat. Vždycky je to obrovská úleva, když je to za námi a vše zlé je pryč.
Málokdo ale ví, že mnohem horší než pocit viny je naše neschopnost odpustit to, co provedl někdo právě nám.
Když se někdo trvale zlobí, je spravedlivě rozhořčený a zapšklý, zežloutne a zešpičatí mu brada! Jeho vnitřní orgány se otráví samou žlučí.
Ten, kdo upřímně odpustí a velkoryse zapomene, se brzy začne znovu smát a celý roztaje. A nebe a celý vesmír se usmívá s ním.
Hm, to stojí za to.
Odpuštění
O odpuštění jsem už slyšela a načetla tolik velkolepých slov a frází, že se mi toto téma zdá vyprázdněné a mediálně profláknuté.
Jen považte:
Vnitřní dítě. Moje trauma. Holotropní dýchání. Rush. Acces bars. Miluj svůj život. Odpustila jsem. Přítomný okamžik. Minulé životy. Život po životě. Život v životě. Život před životem. Život. Milovat nestačí. Léčivé odpuštění. Radikální odpuštění. Uzdrav sebe i svět. Den, kdy jsem se naučil žít. Kraniální masáže. Zbav se starých křivd odpuštěním! Poznej své duchovní zvíře. Plav s dellfíny! Buď ve tmě! Choď po žhavém uhlí! Ponoř se do ledové vody! Žij lehce! Síla pro život. Sleduj čmeláka! Přežila jsem.
V mé “Dětské encyklopedii laskavosti” je psáno:
Když se někdo trvale zlobí, je spravedlivě rozhořčený a zapšklý, zežloutne a zešpičatí mu brada! Jeho vnitřní orgány se otráví samou žlučí.
Ten, kdo upřímně odpustí a velkoryse zapomene, se brzy začne znovu smát a celý roztaje. A nebe a celý vesmír se usmívá s ním.
Hm, to stojí za to
Tak nějak si myslím si, že to stačí, ne?
Probuzení
Nejlepší probuzení je, když se můžeš přitulit ještě z posledního snu k mámě nebo tátovi a otevřít oči, ale pak máš čas se znovu zavrtat do teplé peřiny, je prostor na mazlení a dokonce můžeš až do oběda chodit v pyžamu.
Probudit se o prázdninách, když do oken svítí slunce, je prima.
Probudit se můžeš do sluníčka nebo do mračen, nálada však nemusí záviset od počasí. Když si dobře zapamatuješ dny zalité sluncem a vzpomínku v sobě uzamkneš na tři zámky, stačí kdykoliv otočit třikrát klíč a dovolit vnitřnímu světlu, aby se ukázalo.
Chce to jen cvik. Čím více vnitřního sluníčka, tím lepší náladu budeš mít bez ohledu na počasí.
Probuďme počátky
Jak jde čas, ohýbáme hřbety a řešíme starosti světa, zapomínáme na počátky.
Zlatý rám, který mělo naše ďěťátko, když jsme je jako rodiče chovali na klíně a broukali mu písničky, je zašlý. Máme doma holomka, který odmlouvá, kouří a mluví neslušně.
Kantoři už nevědí, že všechny děti byly prvňáčky s očima navrch hlavy, plní těšení a očekávání všeho nového. Přeběhlo pár let; třídy jsou plné nevychovaných a hlučných darebáků.
V roli partnerů nevíme nic o okouzlení, při němž jsme nemohli jíst a spát, na dobu, kdy se nám třásla kolena při pouhém pomyšlení, že bychom se mohli se svým miláčkem setkat. Teď s námi bydlí člověk, o kterém už mnoho let nevíme téměř nic, cpeme se horem dolem, spíme jako špalci a kolena vržou jen díky artroze.
Zapomněli jsme na čistý vzduch, hebkost vody, ticho lesa, vůni trávy. V prašných ulicích kupujeme patoky, na uších máme sluchátka; trávu známe jen z reklam na sekačku Mountfield.
Probuďme počátky. Pamatujme si první úsměvy a slova našich dětí, nadšení žáků, lásku partnerů a vášeň života kolem. Vraťme se k počátkům.
Broukejme písničky. Rozhlížejme se s nadšením. Hrejme si, diskutujme, smějme se, tančeme. Dýchejme. Žijme. Běhejme trávou.
Rozpomeňme se.
Bez vnitřní záře, bez zlata počátků, bez každodenních nových rozhodnutí pro světlo a čistotu v nás hrozí, že přijdou temné dny, do kterých se nám nebude chtít vstát.
Radost
Už když se ráno probudíte, máte důvod celý den se radovat. Jste vzhůru, celí a máte hlad.
Je radost mít čisté pyžamo a svoji postel, oblíct se do školního oblečení a jít, mít kamarády.
Celý život je protkaný tolika radostmi, že jsme je zapomněli poznávat a bereme je jako samozřejmost.
Možná bychom měli víc zpívat a tancovat.
Na radost nezapomínejme. Kdybychom místo zlobení tancovali, vycvičíme si svaly.
Kdybychom místo nadávání zpívali, měli bychom perfektní hlasivky.
Ale co je ze zlobení a nadávání – kromě výprasku a potíží?
Člověk je jediný tvor, který se zapomíná radovat ze života, i když má k radosti nejvíc důvodů.
Sebeúcta
Dětská verze
Sebeúcta
Nikdo na světě není stejný. Když si to domyslíte do důsledků, je to úžasná věc. Každý vlas, který máte, je jen váš. Nikdo takový nemá. I vaše oči, zuby, řasy, všechno je jedinečné. Kdyby si to každý z nás uvědomil pořádně, myslím, že bychom chodili od rána do večera jako ve snách ze samého úžasu. Můžeme si vykračovat, funguje nám trávení, můžeme dýchat.
Protože je ale člověk nepoučitelný, někdy se chová jako osel, chce se podobat třeba Markovi nebo Karolíně jen proto, že mají nové džíny nebo mobil, modré oči a hnědé vlasy.
Je to stejná pošetilost, jako kdyby si moře řeklo, že se chce být jako mlíko.
Děti, když se narodí, jsou plné lásky k sobě samým. Žádné miminko určitě nepůjde vyměňovat svoji plenku Huggies za plenku Pampers jen proto, že ji má kamarád. Nenapadlo by je prohlížet se v zrcadle, jestli odpovídá všeobecně přijatým názorům.
Malé dítě ví, že je tak jedinečné, že jsou na ně všechny normy krátké.
Zapamatujte si svoji jedinečnost. Vzpomeňte si vždycky na moře a mlíko, když budete chtít vypadat jako někdo jiný. Mějte se rádi, protože nikdo takový, jako jste vy, po tomto světě nechodí.
Dodatek pro dospělé
Dnes, po mnoha letech, kdy jsem psala pro své maličké děti tuto “Dětskou encyklopedii laskavosti”, mohu přidat k tématu sebeúcty něco osobního navíc.
Jsem u vytržení, když si prohlížím svého čtyřměsíčního vnoučka.
Už nyní je chasníček hotový. Je jen maličký, ale má všechno. Do posledního prstíku na noze s nehtíčkem jako korálek, je na něm všechno dokonalé.
Je jedinečný. Nikdo takový se nenarodí!
Každý z nás takovým byl a co je nejlepší, stále je.
S láskou vzpomínám na to, jak má maminka nesouhlasila s válkami, často říkala: Každá maminka, když chová na klíně svého chlapečka, si přeje, aby nikdy, nikdy nešel bojovat se zbraní v ruce”.
Vidím svého vnoučka v náručí mé dcery. Vidím, s jakou láskou jej chová, objímá, vypráví mu,co se děje a bude dít; a on, namoutě, všemu rozumí! Je to tak nádherné!
Rozumíte? Láska, sebeúcta, radost.
Rodiče mají jediný úkol, vychovat své děti a naučit je sebeúctě.
Jak radostný by byl svět, viďte?
Každý den je šance jej tvořit. Pomalu, znovu, zase. Dnes to nevyšlo? Nevadí, zítra je nový den. Zkusme jinak, líp.
V úctě k sobě a druhým.
S úctou se pojí láska, která je jednou silou, která položí zlo na lopatky.
Vždycky.
Skutečně.
Pěkné svátky!
S úctou k Vám i sobě, Vaše li
Nedělní porce laskavosti
Štěstí
Když si hrajete na písku, můžete se občas pohádat.
Dětem, jako jste vy, to ale nevydrží dlouho, viďte?
Tušíte totiž, že čím méně se budete hádat, tím víc času vám zbyde na radost.
Z tohoto jednoduchého poznání vyplývá zkušenost důležitá pro další život.
Stále přicházejí a budou neustále přicházet situace, kdy je nutné se rozhodnout pro sobectví nebo sdílení.
Nikdo by neměl marnit čas lpěním na kyblících a bábovkách, které nemají smysl bez kamaráda, který si s námi bude hrát.
Je lépe volit kamarády místo bábovek, dělení místo lpění.
Štěstí je výsledkem správné volby.
Když budeme volit špatně, můžeme rýt jamky v písku sami.
A to je smutná nuda, kterou by si žádné děcko dobrovolně nevybralo.
Trápení
Dětská verze
Na rychlodráze je nejlepší, jak se vlní.
Jednou jsi nahoře a jednou dole.
Je báječné dostat se nahoru a vědět, že nahoře jsi za cenu pobytu dole.
Když to jeden ví, potom chvilku dole snáze snese!
Stejně tak je to s trápením.
Trápení vždycky bude na světě, stejně jako každá mince má dvě strany.
Nikdo se trápení nevyhne a nikam se před ním nezavře.
Protože všechno v životě má svůj účel, tak i trápení, třebaže velké, má svůj význam.
Naučí nás chápat jiné.
Ukáže nám kamarády, kteří nám opravdu zůstanou blízko i v nejtěžších chvílích života; zajímavé je, že většinou jsou to lidé, o kterých bychom to nikdy neřekli.
Za cenu trápení se rodí nové zkušenosti, nové dny a nový život.
Nemůžeme proplouvat životem jen jako racech chechtavý, je v pořádku ochutnat i jeho druhou stranu.
Jen když poznáme rub, můžeme ocenit líc.
Když jsme chvíli dole, teprve potom dostatečně oceníme rozhled z výšky.
Možná, že právě proto trápení existuje; kvůli rozhledu, který si pak z výšky užijeme, můžeme rázem pochopit svoji titěrnost.
Dodatek pro dospělé:
Teprve když se skloníme k maličkým, pochopíme, jak velké je jejich trápení.
Z naší výšky to nepoznáme s dostatečnou naléhavostí.
Sklánějme se k nim často, zvlášť v této složité době.
Může se snadno stát, že čas od času na velikost svého trápení mohou být děti maličké až příliš.
Uctivost
Dětská verze
Uctivost je vlastnost, která se vytrácí.
V desateru Božích přikázání je čtvrté o tom, že máme ctít otce a matku svou, abychom dlouho žili a dobře nám bylo na zemi.
Když máme někoho v úctě, znamená to, že jsme k němu hodní.
Chovat se uctivě znamená chovat se tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám.
Být uctivý je velká věc.
Když budeme uctiví k ostatním, budou oni uctiví k dalším a pak se ten řetěz zase stočí
k nám.
Každý dobrý čin se k nám vrátí; to je zákon.
Někdo musí s uctivostí začít.
Dejme se do toho, aby nám bylo na světě opravdu dobře.
Dospělým
Když čtu tento text, myslím na to, jak jednoduché tehdy bylo vychovávat vlastní děti k uctivosti, ke které jsem byla sama vedena.
Narodila jsem se do rodiny, kde se o úctě nemluvilo, mohla jsem ji vidět na každém kroku.
Proto jsem mohla pro vlastní děti později taková slova psát a věřit jim.
Přála bych si i dnes, aby se dobré činy vracely, aby to skutečně byl zákon, na který se můžeme spolehnout.
Chtěla bych, aby na světě bylo dobře, zdá se však, že jen být hodný nestačí; moře života, do něhož jsme byli na vratkých loďkách vhozeni, je neklidné, bouřlivé a v posledních časech nečekaně špinavé.
Ze všech stran zní zprávy, které nás šněrují do jednoduchých stejných formiček, ve kterých se máme třást strachy tak dlouho, dokud nezemřeme. Denně jsme masírováni takovými dávkami nesmyslů, že je třeba vynakládat spoustu energie pro zachování aspoň špetky zdravého rozumu.
Zdá se, že je nutné držet pevně kormidlo, uctivě poslat strach ke dnu a odvážně směřovat tam, kde svítí maják.
A děti? Ty musí s námi! Ať mohou pozorovat, jak si v lodi počínáme, aby si věděly rady, až budou stát na přídi.
Nakonec, nikdo nám nesliboval, že život bude “volej” jako na Sázavě, že?
Hybaj ke kormidlům!
Vrásky
Jak život běží, hledá si každá vráska na obličeji své místo.
Tahle vpravo nahoře od rtů je, moje zlaté děťátko, od neustálého smíchu, když tě lechtám. Tahleta kolmá, co ji máš právě na čelíčku, je od usilovného přemýšlení.
Staří lidé mají drobné vrásky dobroty i trápení.
Každý z nás je jako kniha, obličeje máme popsány vráskami událostí, smíchu, vzpomínek, radosti i trápení.
Nikdo nemá rád knihy, které jsou po otevření prázdné. Navíc, z takových knih se nic nedozvíš. Nemají žádný smysl. Každá kniha má význam jen tehdy, když je v ní něco napsáno.
Proč se tedy bojíme vrásek?
Možná je malicherná každá snaha vypadat mladší. Možná je to stejná hloupost, jako kdyby po nějaké době chtěly dobré knihy být prázdné, aby se víc líbily. Možná by byly hezčí, ale k čemu by pak byly dobré?
…….
Poznámka pro dospělé
Dnes je můj obličej plný vrásek. Někdy se leknu!
Protože špatně vidím i s mnoha dioptriemi na nose, většinou se mi daří udržovat si o sobě lichotivou představu; lekám se však pouze při bližší konfrontaci například v kombinaci s dobrým světlem, blízkým zrcadlem a detailním záběrem fotografa.
Přes občasný úlek mám ke svým vráskám stále shora uvedený pozitivní vztah.
Na první dobrou je evidentní, že jsem dobře popsaná; doufám, že pár kapitol ještě přibude, než se má kniha zavře.
Doufám s pokorou, že to nebude slátanina bez smyslu a humoru.
A tak si chodím světem vděčná za každý řádek; před zrcadly a fotografiemi mhouřím oči, v nejhorším sundávám brýle.
Život je prostě báječný!
Žonglování
Koupila jsem si diabolo.
Je to fajn věc. Naučila jsem se s ním žonglovat; tedy, jen trošku.
Takže teď diabolo lítá nahoru a dolů a nejlepší je, když ho vyhodím a pak znovu chytím. Užívám si s ním radost a učím se obratnosti.
Kdybych s ním jen točila, tak asi nikoho neohromím.
Umění je vyhodit diabolo do vzduchu a pak je chytit.
V životě je to stejné. Netočme se jen do kruhu jako káče, měli bychom z toho jen motolici. Občas si vyskočme. Pak budeme umělci a náš život umění.
Dospělým
Má-li být život uměním, pak je dobře vnímat jej jako orchestr, v němž máme tu čest v omezeném čase hrát.
K tomu musíme objevit svůj talent, vybrat správný nástroj. Naučit se ladit.
Sledovat ostatní muzikanty. Vnímat jejich nadání, takty a trylky.
Naslouchat.
Nevrzat v každé pomlce, vyčkat na svůj part.
Nespouštět oči z Dirigenta s klidným vědomím, že není suchar a můžeme si občas povyskočit, pokud se trefíme na správnou notu a neztratíme rytmus.
Být pozorní. Skladba se hraje právě a pouze teď.
Hrát celým tělem, duší, vší silou.
Až spadne opona a nastane potlesk, ať jediné srdce v sále nepochybuje o tom, že život je dobrý a stojí za to.
Teprve pak se můžeme uklonit a poděkovat.
Jaká nádherná symfonie!
—-----------
Závěr
Něco pro maminky a jejich děti – a možná nejen pro ně…
Na začátku věků stvořil stvořitel stromy, rostliny, ptáky, zvířata a lidi. Na těch si dal zvlášť záležet, přidělil jim kromě rozumu, řeči, vlastností a úsudku také možnost vybrat si. Prostřednictvím čar a kouzel jim dal také víru, naději a lásku, avšak možnost volby lidstvo naprosto zničila. Protože každý si raději vybere čokoládu než kedlubnu, protože je příjemnější ležet v posteli a číst než jít do zimy a pracovat, protože je ošidnou lidskou vlastností rozmařilost, s lidstvem v průběhu věků začalo jít všechno z kopce. Hodně lidí vůbec nenapadlo být na svět pro něco jiného než nacpát si břicho, vydělat peníze a navěšet na sebe spoustu tretek. Protože roky takového života nepřinesou štěstí, v určitém období života přibývalo lidí, kteří se zbláznili samým zoufalstvím a prázdnotou. V kinech se promítaly filmy, ve kterých se lidé zabíjeli, vraždili, stříleli, čtvrtili a v sálech nebyla cítit ani špetka lítosti, děti hrály hry na počítačích, kde se zabíjelo stejně samozřejmě, jako se krájí chleba. Celé lidstvo bylo nemocné marností všeho. Malé děti neměly jistoty a jejich oči byly smutné. Starší děti kradly a ubližovaly, aby o nich bylo slyšet a doma pak plakaly pod stolem v prázdných bytech. Rodiče si ubližovali, protože každý myslel jen na sebe a pokora vyhynula stejně jako brontosauři. Staří lidé se báli vyjít na ulici, protože neměli jistotu, že se vrátí zpět v pořádku-denně někoho okradli nebo zabili pro pár korun.
Svět nebyl veselým místem.
Stvořitele bolelo, když viděl, jak se lidé ničí a věděl, že musí přijít války, mor, bída a hlad, pokud něco neudělá. Samozřejmě-mohl udělat cokoliv-byl přece Bůh, ale nemohl zasahovat do vývoje lidí, kterým dal svobodnou vůli.
Avšak jednoho rána jej napadla spásná myšlenka. Probudil ze sna marku všech matek, která spala ukonejšena v prachových peřinách a řekl jí: Lidstvo je na pokraji zkázy a nemohu nic dělat. Protože je mi ale úzko z představy, že budu shlížet na katastrofy zcela nevyhnutelné s rukama složenýma v klíně, pověřuji tě tímto úkolem. Jestliže sestoupíš na zemi a najdeš tam jedinou bytost, která bude odpovídat mým nárokům, dám jí neomezenou moc působit na ostatní matky, skrze ně na děti a tím na celý svět.
Vypověděl matce všech matek své nároky a tato se vydala na cestu. Musela jít strašně dlouho a hořce plakat, rozedřít si nohy, jít sněhem a blátem, až byla u cíle. Našla bytost, která začala pracovat se svými od stvořitele neomezenými možnostmi a získávala postupně matky jednu po druhé. Je to úmorná práce a bez chvilky oddechu. Ale kdo by nechtěl zachránit lidstvo?
Trvalo desítky let, než se svět dal o milimetr do pořádku. Narodily se další bytosti odlišné svým světlem v očích. Nesly poselství předané matkou matek. Jejich život byl utkán z pláče, utrpení, ponížení a odmítání. Avšak každá z nich byla královnou a nikdy se jí nemohl rovnat.
Víte, milé děti, jaké nároky na tuto bytost stvořitel měl?
Musí zapomenou na sebe a žít jen pro druhé. Jejím hlavním rysem bude pokora. Skromnost a trpělivost jí budou přiléhat jako oděv po celé dny. Bude poskytovat harmonii a svým nejbližším zázemí a přístav pro dny bouří. Svým chováním zaujme ostatní a bude dobrý přítel, protože jen tak přátele získá.
Prožije mnoho bolesti a její cesta bude nekonečná, ale velmi krásná. Poví svým dětem, že žijí z lásky, pro lásku a v lásce a jen o lásku stojí za to usilovat. Připomene dětem místo ve světě, když nebudou vědět, kudy kam, aniž by cokoliv řekla. Bude poskytovat všem kolem lásku bez podmínek a nároků.
Na světě nebude nikdo větší a silnější a nikdo nedokáže víc.
Je ještě mnoho práce v tomto světě a zapotřebí velké pomoci.
Je nutné zažehnout světla v očích dětí.
Vidíte, děti, jak můžete být důležité? To poselství platí i pro vás a vaše pomoc je nutná.
P.S. Včera mi nebeskou poštou přišel doporučený spěšný vzkaz, že mnoho času nezbývá.
Komentáře
Okomentovat