Dýchání v modlitbě

Dech je životadárný. Bez dýchání bychom nebyli. Postačí pouhé tři sekundy, kdy se mozek neokysličí a důsledky jsou katastrofální. Prvním nádechem na porodním sále začal náš samostatný život, bez matčiny pomoci a výživy. Byli jsme vytaženi, odstřiženi, a pak se nadechli. Začali jsme samostatně růst. Kdyby někdo rozhodnul, že nám postačí nadechnout se pět minut ráno, zhruba deset minut v poledne a čtvrt hodiny večer, v neděli si najdeme možná víc času na okysličení, protože se nejde do práce a je volno, asi bychom nepřežili dopoledne. Neustálé nadechování a vydechování nás udržuje naživu. Stejnou váhu jako dech pro každého z lidí má pro věřícího člověka modlitba. Dostali jsme spoustu návodů, jak se správně modlit. Od malička známe první dětské „Andělíčku, můj strážníčku“, pak přišly složitější modlitby, růženec vás možná zpočátku vůbec nebavil stejně jako mne, to už je skoro maturita, podobně jako modlitba Otčenáš základ. Byli jsme poučeni, že se máme modlit ráno, v poledne a večer, neděli vyhradit mši svaté a čtení bible, použít střelné modlitby v případě nouze. Všechno, co jsem vyjmenovala, je velmi důležité. Jsem si ale současně jistá, že jen tohle nestačí. Takový druh modlitby je podobný našemu životu v matčině těle, době, kdy za nás matka dýchala a vyživovala nás, kdy jsme ještě nebyli samostatní a nemohli růst nezávisle na okolnostech. Avšak ve chvíli, kdy máme být schopni soběstačného života ve víře, takového, kdy poneseme zodpovědnost za své dýchání sami, mám dojem, že musíme způsob modlitby radikálně změnit. Pokud se modlíme, a během zdrávase nám proběhne hlavou: Dala jsem nákup do mražáku (aby se neroztekl), nebo: Vypnula jsem vedle žehličku; znamená to, že modlitba není to, čím teď právě žijeme. A pokud není žitá, pak vůbec NENÍ. Deklamujeme sice slova, která známe už jako básničku a jsme výborní přednašeči, jenže v naší hlavě to lítá, kličkuje a lomozí různými zprávami, postřehy a obavami. V tom případě je lepší zvednout se a jít raději péct štrůdl, protože Bůh nám nechce rozumět. V našich ústech je něco jiného než co skotačí v hlavě a o srdci se neví nic. A ruce, sice sepnuté, se už nemohou dočkat, až konečně vypnou žehličku a vybalí mraženou zeleninu. Zkuste ale pod křížem soustředěně mlčet. Vztáhněte ruce, zapomeňte na všechno kolem a jen mlčte. Nechte mluvit své nejniternější obavy, strachy, radosti a lásky. Pozvěte k tomu všemu Boha tím, že na kolenou zvednete dlaně vzhůru a naprosto se Mu vydáte. Bez řeči Jej ujistěte, že jste tady, rádi a Jeho. Věřte mi, že pokud nepoužijete slova, řeknete často mnohem víc, protože hodně toho, co je v nás, je nepopsatelné. Je úžasné, jak ohromujícím způsobem k vám potom Pán promluví. Mluví víc, než byste očekávali a někdy možná víc, než byste chtěli. Přijměte jej. Uděláte-li to častěji, stane se tento způsob modlitby vaším vnitřním postojem a dýcháním vaší duše. Osamostatníte se na duchovní úrovni a přitom nikdy sami nezůstanete. Nádherné totiž na celé věci je, že pokud přizvete Boha, aby On ve vás a skrze vás dýchal, můžete dělat cokoliv a nezůstanete bez pomoci. Protože On bude s vámi stále, i když zrovna neklečíte; už ve vás zakořenil. Pak se naplní slova Písma, že není nic, co by nás mohlo od Něj odloučit. Myslím, že to je právě to, co po nás Bůh chce. Nechce být jen občas přizvaný. Chce být v nás, vrůst do nás, aby Jeho Láska, Jeho Klid a Jeho Mír mohly skrze naši tělesnou schránku zářit do světa a každý den se projevovat. Nevím, co by na to řekl teolog. Avšak můj způsob dýchání se mi líbí. Zkuste to.