O inteligenci až tak nejde.

Přečetla jsem spousty knih. Čím víc je čtu, musím dát za pravdu Mike Waltarovi, že „člověk, který přečte spousty knih, se stane trvale smutným“. Přesto od raného mládí čtu ráda. Nejde o to, že bych chtěla působit moudře. Když potkám skutečně dobrého autora, mám nového přítele. Velice vzácného. Někteří z nás se ale mohou stát chodící encyklopedií. Vyčtená moudra deklamují a zdají se být naprosto v obraze. Uprostřed cesty knihami však člověk, pokud má trošku soudnosti, zjistí, že neví naprosto nic. Konec putování pak bývá podoben začátku, přičemž na počtu přečteného, myslím si, nezáleží. Maří Magdaléna vyčítá Ježíši v jedné z knih, že svými učedníky učinil hlupáky; obyčejné rybáře, prosté lidi, tak průzračné svojí inteligencí, že i kdyby vzali jednu rybu z koše navíc, každý by to poznal. Na jiném místě v Písmu čteme o „blahoslavených chudých duchem“. Jen jejich má být Boží království. Je možné, že přemíra znalostí nás od skutečného poznání odvádí. Žádný člověk na světě nechodil nikdy v našich botách a neví, kde nás palec tlačí. Veškeré teorie jsou teoriemi lidí, jejichž život jsme nemohli žít a nemůžeme mít stejné zkušenosti a stejný způsob myšlení. Přesto máme tendenci se těmito radami řídit, ačkoliv těla autorů už dávno tlejí v hrobě a GPS by pro ně byla smrtícím nástrojem. Všichni stoikové, prokletí básnicí a epikurejci měli pravdu, ovšem v jejich čase, který není časem naším. Můžeme se od nich poučit, můžeme je studovat, ale příliš by nás ovlivňovat neměli. Nemůžete navléct drátěnou košili na břicho s pearcingem. Stejně tak nemůžete kvílet pod balkonem, když už je většina domů vybavena lodžiemi s nepropustným plastovým oknem. A bojovat s větrnými mlýny, když Sancho Panza už vyšel z módy, by bylo vysloveně směšné. Přesto je dobré vědět, která doba ssebou nesla ty nebo jiné pravdy. Vidět objektivem času postoje současníků není špatné. Jen nesmíme v teoriích zůstat a nechávat bez povšimnutí skutečné okamžiky našeho pravého života, které nám každý den poznání nejvyššího kalibru pravidelně nabízejí. Má matka se jen vyučila. Měla těžký život. Nyní, když už je ležákem a v podstatě nás všechny „vyčerpává“ starost o ni, zdálo by se, že nemá co nabídnout. V sobotu jsem s ní v tiché chvíli, která je nejvzácnější a určitě pro můj život nejvíce blahodárná, trvala nějaký čas a pak jsem se odvážila zeptat na pár otázek. Odpovědi přišly hned, bez přemýšlení. Dovolíte-li, podělím se. Na otázku: “Co je v životě nejdůležitější?! Odpověď: „ Tichost, pokora a odevzdání všeho Hospodinu“. „Největší štěstí?“ „Děti“ „Největší naděje?“ „Modlitba“. Je možné, že pokud by si každý z nás vyčlenil tichou chvíli pro člověka, který má světu co říct a přitom je, nebo dokonce leží blízko nás, nadosah ruky, nemuseli bychom tolik číst. Problém je v tom, že nepoznáme uprostřed vší teorie praktické každodenní zázraky. Myslím si, že málokoho by napadlo zeptat se bezmocného člověka, navíc příbuzného, na cokoliv. Co by nám směl nebo mohl říct, prosím vás? Musíme se postarat, aby byl nakrmený, vyprázdněný, umytý, čistý, a hlavně ať už to máme za sebou a chvíli usne, aby byl klid. Už tak jsme dost výborní, splnili jsme úkol. Bereme často jako povinnost chvíle, které jsou pro nás největším obdarováním, a my, protože přespříliš chytří, přespříliš vzdělaní, je míjíme bez povšimnutí. Možná proto byli učedníci vybraní prostí, chudí duchem, aby nebyli zatížení vlastní chytrostí. Pán dobře věděl, co činí. Nepotřeboval soutěžit s jejich moudrostí. Chtěl, aby byli schopni moudrost přijmout, což je možné za předpokladu vnitřní čistoty nebo, chcete-li, pokory. Možná, že přílišná inteligence se s pokorou vylučují, pokud nejste na konci cesty, která vás přesvědčí o opaku. Jenže konec cesty asi nebyl tím, co Ježíš potřeboval. Potřeboval apoštoly přímo na cestě, čisté jako nepopsaný list, ale současně takové, kteří se ještě mohou a chtějí na cesty vydávat. Podobně je tomu s učiteli. Málokterý učitel je schopen přijmout fakt, že ne jen on, ale i žáci, studenti, které vidí denně, mu mohou spoustu věcí nabídnout. Často je vidět kantory tak na hony vzdálené pokoře, že je strašná představa toho, co s dětmi mohou provést. A kam až může zajít jejich přílišná znalost všeho v porovnání s dětskou neznalostí ničeho, ačkoliv jsou to právě děti, které, pokud by dostaly příležitost, by dospělým, a především učitelům, byly schopny dát pořádnou lekci. Na středních školách by se měla, podle mého názoru, vyučovat slušnost a pokora, přičemž praktickou zkouškou by měla být maturita v bezpodmínečném přijetí zdánlivě nemožného. Nemožného člověka, nevzdělatelného žáka, bezmocného trpícího. Písemný test by se měl skládat z bodů, kterými nás tihle nám svěření, úplně k ničemu, nám vydaní napospas jedinci, žáci, rodinní příslušníci, obohatili. Nejvyšší počet bodů znamená nejvyšší ocenění, a podvádět se nesmí. Nechci zlehčovat knihy. Za spoustu jim vděčím. Chci jen říct, že v každé pravdě je pochybení, v každé teorii pokulhává alespoň kousíček praxe, a nakonec, stará pravda, že „papír všechno snese“, také platí. Avšak život, náš čas, naši blízcí i prostor kolem nás jsou Bohem dáni právě tak, abychom vše, co máme vědět, dostali. Pevně věřím tomu, že tak, jako může být každý učitelem, musí a měl by být žákem, i kdyby se měl při vyučování sklonit na úroveň dítěte. Jen tak můžeme pochopit výšku a trápení jiných, a správně ohodnotit život svůj. Tam je zdroj pravého vědění, i když bychom to čekali nejméně. Právě nejnepodstatnější maličkosti se ukáží být největšími, pokud je postavíme do světla zpětného ohlédnutí. V souvislosti s přečteným chci však dodat, že je možná všechno úplně jinak. Knih jsem přečetla dost na to, abych patent na rozum ztratila hned na začátku. Na konci cesty zjišťuji, že nevím vůbec nic. Současně jsem si však naprosto jistá, že odpovědi mé matky jsou správné a budu se jimi řídit. Rozhodně. Až půjdete znovu do knihoven, podívejte se nejdříve na člověka, který je vám nejblíž, i kdyby to mělo znamenat, že budete vést hovory se zdánlivým nevzdělancem. Vždyť míra naší inteligence neznamená nic oproti míře Stvořitele, který nám vše, co potřebujeme, dodal včas, expresní poštou a dokonce bez dobírky.