Virtualita

Malá přestávka ve třídě. Hlouček kluků se předhání s mobily, kdo má brutálnější hru. Mám dojem, že od toho tady jsem, tak jdu k nim a začínám je přesvědčovat o škodlivosti toho všeho a na hrůzných příbězích se snažím je přivést k poznání, že brutalita je špatná. Že počítače jsou špatné, pokud se na nich hrají hry tohoto druhu. Děti se dívají hezky, ale v očích příliš účasti není, tak nevím. Můj svěřenec mne donutil odejít na chodbu a stále mne atakoval, proč nemám ráda virtuální svět. Musela jsem o tom přemýšlet, pak mi to došlo. Nemám ráda tento svět, protože je snadný. Je snadné v něm uspět. Snadné zvítězit. Snadné zabít. Má-li dítě možnost dosáhnout věcí snadno, jistě zvolí tento způsob. Myslím, že je to velmi nebezpečné. Nemusíme-li vyvíjet úsilí, potřebné k dosažení nějakého cíle, pak dosažené ztrácí význam. Rozvádím-li v sobě myšlenku dál, zdá se mi, že přicházím k podstatě povrchnosti. Dnes je snadné téměř všechno. Stávají se z nás povrchní konzumenti povrchních zážitků, spotřebičů, doby. Tak málo se musíme snažit, pokud jde o základní věci. Není to třeba důvod, proč jsou naše oči prázdné a duše vylekané? Možná, protože jsme si zvykli, že všechno je snadné, ztrácíme motiv. Základní motiv, který nutil lidi starat se o přežití. Vypěstovat a zpracovat potravu. Postavit chýši. Naučit se vnímat divokost zvěře. Přijmout pokoru před přírodou, která je nezměřitelná. Co by se stalo, kdyby teď někdo nahoře mávnul kouzelným proutkem a nás, hrbaté ze sezení před monitory, postavil nahé doprostřed pralesa? Bez vší vymoženosti civilizace? Polovina lidstva by zahynula pouhou hrůzou z toho všeho kolem. Nevím, co bych dělala já. Ale myšlenka je to zajímavá, ne? Při práci ve výtvarné dílně jsem uprostřed pěti dětí rozváděla otázku, kdo je jejich nejlepší kamarád. Všichni–až na jednoho, tvrdili, že počítač. Šokovaně jsem je přesvědčovala, že to není možné, že přece počítač nepohladíš, nemůžeš s ním na vycházku; avšak řekli mi, že hladit jej můžou a na vycházku si vezmou flashku. Tak nevím. V přírodě, nazí, bez přátel? Umíte si to představit? TAM by nic nebylo snadné. Všechno bychom si museli vyrobit, potravu sehnat, vypěstovat, chýši postavit. Jsem ale přesvědčená, že večer, pokud by někdo zbyl, bychom sedli v chýši společně, snědli nějaké jídlo a rozhodně bychom měli o čem vyprávět. Byli bychom si velmi blízko. Což se nedá říct v případě, že se dnes uprostřed města, všeho přepychu a povrchnosti, sejdou lidé v jedné místnosti, přestože zastřešené, vyteplené a plné jídla. Neví, co říct. O čem mluvit. A hlavně, nikoho by ani nenapadlo se na souseda byť jen podívat, nedej bože zajímat se, má-li co jíst nebo říct. Je to tak? Hmmm.