Předvelikonoční poudačka

    

    Tento rok chci být osvícená. Rozhodla jsem se proto dodržovat půst v mnoha ohledech: Nepiju kávu, nepíšu pošetilosti příteli, do komory jsem vyvěsila velkou fotografii Jana Pavla II. Na ní shlíží shovívavě se založenýma rukama v klíně na poloprázdné police, jako kdyby chtěl říct: „No, co už“ .

    Dnes při poslouchání chmurné a depresivní melodie, která se linula z rádia Proglas, hned po přečtení části evangelia z Matouše, jsem otevřela dveře komory a dostala v souvislosti s pohřební hudbou, mojí hladovkou
a papežovým výrazem hrozný a dlouhotrvající záchvat smíchu, který vznikl zřejmě z mé přízemnosti. Možná proto, že se od rána prolévám pouze horkou vodou, avšak slzy smíchu mi tečou po tvářích teplé, vyrovnávání teplot nápoje uvnitř mě vyvolalo temné vibrace a způsobilo příval nekontrolovatelné veselosti. Vzpomněla jsem si, jak jsem se jednou asi v desíti letech houpala na houpačce a skládala směšné a poťouchlé básně o svých kamarádkách
a měla i tenkrát podobný druh veselí, který prostě nemůžete ovládat; když vtom, jako když do mne uhodí blesk, ucítila jsem v zádech otcův pohled
a jeho tvář za záclonou otevřeného okna, hrůzně prosvítající bledostí přímo mrtvolnou, byla přísná. Strohým povelem mě zavolal a přinutil jít okamžitě ke zpovědi. Ten by mi dal!

    Moje dcera měla o jarních prázdninách více prostoru k debatě. Užívaly jsme si „mejdlo“ a byl čas, kdy jsme spolu mohly probrat věci, na které jindy nezbývá čas. Dozvěděla jsem se šokovaně, že podle jejího gusta bych měla být jásavější, veselejší. Zřejmě vypadám jako matka sedmibolestná a dostala jsem strach, aby neměla pravdu. Dcera chtěla napravit mé smutné vzezření
a pojala přesvědčení, že mě občerství na těle i duchu, když si zakoupím něco na sebe, nutila mě zajít do kosmetického salonu. Moje poznámka, že stačí podmáslí, které si nanesu na obličej, nezabrala. Musela jsem jít dát ruku na to, že s ní půjdu do prodejen a budu tam zkoušet různé věci a opravdu, ale opravdu si na sebe něco koupím. V indické prodejně jsem pořídila tedy podivnou tašku veselé barvy, malé kvality a závratné ceny, po které jsem skutečně toužila, a v jiném obchodě ještě roztodivnější halenu, která přispěla k dceřině spokojenosti (chtěla jsem mít pokoj). Na kosmetický salon naštěstí nedošlo, přesvědčila jsem holku, že i tvaroh přinese kýžené výsledky.

    Měla jsem sice radost, připouštím, ale určitě jsem se tak nenachechtala, jako dnes při otevření komorových dveří. To fakt nešlo! Nešlo přestat!

    I když jsem si vybavila příhodu z dětství s houpačkou, nebojím se a ke zpovědi se ještě nechystám. Přece jen, deset mi už několikrát bylo a snad trošku vím něco o Boží Lásce.

    Myslím, že i papež se v nebi směje a Pán mne má stále rád, možná o to víc. Kdyby si měl vybrat každý z nich, určitě by za záclonou nestáli. Dokonce jsem si jistá, že i můj otec by dnes měl jiný názor.

    Ne že bych přestala plnit své závazky. Samozřejmě je dodržím. A velmi si vážím Jana Pavla II, stejně jako svého otce.

    Ale když mi bude smutno, otevřu dveře od komory s pevnou jistotou, že mé slzy smíchu Ten, který je na nebesích, rozhodně za hřích nepokládá. Ví, že k osvícení se nemusím plazit v prachu vysílená hlady a v cárech. Klidně se mohu houpat na houpačce v barevné haleně a s podmáslím na hlavě. Důležitější je, jak velkou radost budu vydávat, než jakou trýzeň dokážu předstírat. Přestože půst je vážná věc, mít Víru, Naději a Lásku a neztratit je, znamená mít ohromnou Radost, která se nemá tajit. Naopak, má z nás zářit stále, bez ohledu na církevní období a zásobení komory. Myslím, že právě takovou mě Bůh chce vidět každý den (a moje dcera bude spokojená, i když neutratím).