Rozum někdy dlouho čeká

Přišla vzácná chvíle. Moje dcera sledovala v líném odpoledni několikastý díl seriálu Doktorka Quinová, když vtom ji osvítil zřejmě duch svatý a začala brblat: „Jak to, že je doktorka tak chytrá, Saly tak všechno umí, věčně někoho zachraňují, všechny uzdravují, Mikeila je furt hezká, mladá a hubená, jejich děti nebohé jsou pořád někde s hlídačem? Mě už to fakt začíná štvát. Jak může bej někdo pořád tak úžasnej a chytrej? To je vopruz “. To znamená, že k mé dceři přicházi rozum. Sice jen kradmo a obhlíží se kolem, zda tu vůbec má někde místo, ale už svítá na lepší časy. Pamatuji se, jak v určité době byli moji rodiče jako nandrtálci z jiné planety, které bylo potřeba šetřit především v tom smyslu, co se chystám já provést, protože by to nikdy nepochopili. Z toho důvodu jsem je informovala ve svých jednadvaceti srdnatě, že jedu pracovat jako ekonomka do Ruska, ačkoliv jsem jela jako kaskadérka do Bulharska. Moje maminka to stejně odhalila a pak moji sestru denně nutila se společně s ní za mne modlit, abych přežila–a povedlo se to. Je stejně zajímavé, jak titíž rodiče, v době, kdy je jejich dětem patnáct, jsou úplně blbí, aby o deset let později zmoudřeli velice, přestože mezitím nikde nestudovali. Myslím, že bych si měla tyhle myšlenkové pochody dobře zapamatovat. A jistě bude dobře, když budu vědět stále, jak můj otec hořce plakal ve včelíně, když jsem přivedla domů lumpa, abych nebyla posléze překvapená z protějšků mých dětí, které k nám kdy do rodiny přibudou. (Někdy se hodně bojím). Hodně dospělých ale trpí amnézií, tak velkou ztrátou paměti, že jejich nebohé děti nabývají přesvědčení, že jen ony dělají chyby, pletou se a motají jak vítr v bedně. Kdepak! I rodiče byli naprosto k ničemu, úplně nemožní, jen jsou navíc sklerotičtí–a to dokonce někdy jen z vlastní pohodlnosti. A někdy se rodiče ani nezměnili. Jejich rozum třeba nepřišel ani kradmo, natož aby se obhlížel. Někdy mne bolí srdce, když vidím třeba matky, které bijou děti kvůli tomu, že spadly. Je snad čisté oblečení důležitější než dítě? Často se mi zdá, že berou děti jako trest. Vláčí je za sebou jako prapor. Nedávno jsem viděla rodinu, která naprosto vážně vedla hádku o to, co kdo doma udělal a vypadalo to chvíli, že se začnou fackovat–a to bylo o vánocích. No, nechci moralizovat. Rozum někdy dlouho čeká. Je dobře vědět, že ačkoliv patent na něj nemá nikdo, rozum chodí a obhlíží se stále. Když už přišel i k mé dceři, je to dobré znamení. Takže, příjde-li i k vám, pozvěte jej dál.