Slova, která léčí

     Anastázie sundala zástěru a usmála se na sousedku, která držela v rukou papírovou krabičku s drobným cukroví m . Pekly dlouho do noci, děti budou rády za sladkou snídani . „Děkuji, Bětko. To víš, že si v ezmu, děcka jsou po tvém cukroví jako div á . Budou skákat jako blechy. Dokonce si m yslím, že Metoděj taky“. Bětka si unaveně oddechla. „Stázičko. Jsem vděčná, že jsi tu byla. Je to velká pomoc, to víš, mladí pozvali sto třicet lidí!“      Ze spodní místnosti prostorného domu, ve kterém se peklo na svatbu nejstaršího Bětčina syna, stoupala libá vůně. Anastázie vzala krabičku, obula si v předsíni střevíce a vyšla z domu.      Byl vlahý večer. Bětka se zadívala za kamarádkou, která se ještě otočila a zamávala. Je tak statečná, pomyslela si Běta s obdivem. Náš Jožin je jen o pár let starší jako syn, kterého Stázka s Metodějem pochovali, tehdy, po té hrůze, která se u nich doma stala. Kdyby žil, možná by Jožinovi šel za sv...

   

poctivost sbalila z pokory vestu      a pak se loučila            dlouhou má cestu popluje daleko          tam            kde zvon v dálce zní je trošku naměkko           nikdo nechtěl plout s ní prosila        klepala              samotou zkroušená                             obav se nebála                                             umí být vznešená hledala přátele z blízka i z daleka                         cesty jsou vyčpělé                                   ...

     V této povrchní době oceňuji téma, zadané na semináři waldorfských učitelů:      Napiš literární pojednání neboli traktát o vznešenosti.      Vznešenost. Řeknu-li si toto slovo, vidím před sebou vznešeného muže. Muže vysoké postavy, oduševnělé tváře. S charizmatickým hlasem, jistým krokem. Mám čest takového muže znát. Vážím si toho. Vždyť, potkáme-li cokoliv hlubšího než všednost, plytkost nebo hloupou nabubřelost, zasáhne nás velkou silou poznání, že i teď, dokonce blízko, může existovat něco tolik odlišného. Úžasného a přitom znepokojujícího.      Slova krásné literatury dnes málokdo zná. Užije-li někdo přechodník, jde spíše o výjimku nežli pravidlo. Máme zkratky. Techniku. Vymoženosti civilizace; mobily, skypy, emaily, icq. Dopis, psaný ručně, je zapotřebí dát rovnou zarámovat, tak je vzácný.      Krásná literatura si dávala načas s popisem. Složitá souvětí se nám dnes jeví...

     Tři požehnané věty, které mi odkázala předobrá maminka, mě dokáží zvednout ze dna černých depresí. První z nich zní: „Plač a házej soplem!“. Mám-li splín, představa, že můžu brečet a házet hustým produktem svého čichacího orgánů všude, kam se trefím, mě vždy občerství.      Druhá věta: „Ať se směje, dokud má v hubě zuby!“ dává tušit, že mohu vypadat jakkoliv, ale pokud mám jakžtakž v pořádku chrup, mohu se nad trápení humorem povznést.      Třetí věta: „Směj se a svět se bude smát s tebou. Plač a plakat budeš sám“ je ověřená. Je to tak.      Tyto věty začarují spolehlivě smutky.      Nejste-li bez zubů, vlastníte nos a máte v hlavě špetku rozumu pro správnou volbu, máte stejnou šanci mít to podobně.      Kdybych chtěla něco přidat, napadají mě také tři věty: „Ať se děje cokoliv, postavím se tam, kde svítí slunce“ (Jde o úhel pohledu). Nebo: „Hodně jedl, hodně pil, až se v t...

     Jmenuji se Ilja. Mám mozek zaplavený stresory. Kudy se ty potvory do mé hlavy dostaly, nevím, ale jsou tam. Plaví se mým soukromým prostorem  v lebce a šeptají, volají nebo hulákají: „Iljo! Tohle už nevydržíš. Zajdi  k doktorovi. Jsi zchvácený, zpocený, malátný. Nedáš to, rozumíš? Jsi vyřízený. Nespíš. Tajně polykáš čokoládu a potíš se víc, než bys měl. Antiperspiranty, Iljo, ti nepomáhají! Třeseš se hrůzou, když máš potkat víc jak pět lidí za jeden den. Iljo. Je to tady. Zajdi tam. Iljo! Běž...“ Plují hlavou, mluví bez přestání a nezdvořile obtěžují. Potměšile špičkují. Rozráží mi mozek. Jejich styl je prsa, občas kraul a někdy, potvory klidně splývají, jako kdyby nic.      A já, Ilja, úctyhodný výzkumný pracovník, člen akademického sboru, nedokážu kloudně myslet, hledím v jednom kuse do zdi před sebe a zoufám si. Brzy se zblázním.      Zblázním se. Stejně jako mnoho dalších.      A důvod...

     Jsem chabrus na záda. Dvakrát operovaný, protože jsem byla líná cvičit, protože to máme v rodině, protože proto. Tak jsem byla v lázních dvakrát na stejném místě a chtěla jsem zkusit něco neobvyklého, neotřelého a zcela nového.      Tak to mám. Lázeňský hororový pokojíček.      Páchne to tu jako v Osvětimi v místnosti, kde byly hromady vlasů a boty po zemřelých. Pokojíček je umístěn úplně dole úplně v rohu hned vedle „wc muži“, jak je psáno na dveřích na cedulce, které se izolepa v rohu odlepuje. Pokojíček jsem zaplatila nemalou částkou, protože je jednopokojový, skupina „B“. Nemám ani umyvadlo s vodou, ani wc, ani sprchu. Chodit musím na pokoj, tam, kde to páchne ještě intenzivněji nežli na pokojíčku, kde jsem to vyvětrala a přehlušila vůní z kávy, čaje „magic moments“, vůní parfému Dolce Gabbana Lˇimpertance 3 light blue, citronem, gelem na praní a spreyem exotic od mé sestry, která jej pořídila ve výprodeji (měli akci, dva za...

Adresa: V ědomá bdělost Odesílatel: T vář Věc: Žaloba      Já, tvář člověka XY , podávám tímto žalobu na svého majitele za trvalé zanedbání, časté využívání, ztrátu těšení a nedostatečnou vnitřní péči. Svoji žalobu odůvodňuji takto:      Od narození jsem se neprotrhla, nezvetšela. Pokud šlo o nějaké úrazy, nikdy to nebyla moje vina. Jsem věrná svému účelu, kterým je dostatečná propagace mého nositele. Jsem přizpůsobivá. Snáším všechny okolní povětrnostní vlivy. Ačkoliv jsem zcela nahá, nehořekuji. Když se ochlupatím, oholí m ě . Nic nenamítám. Slzy, které po mn ě tečou, zvládám s grácií. Trapné líčení, pearcing, tetování, všechno vydržím.      Odmítám však nadále snášet trvalé zanedbávání vnitřní péče. Právě to je důvodem mé žaloby, na které trvám a trvat nepřestanu, dokud nedojde k nápravě.      Svoji žalobu opírám o níže uvedená fakta: * v důsledku zapšklosti se už několik týdnů nezvedly koutky ús...

     Když jdete k lékaři a po návratu domů se vás zděšeně syn zeptá: "...Mami, co to máš na obličeji za skvrny?" a šokovaně zjistíte na obou tvářích zbytky pasty lacalut, kterou jste si ráno špatně smyla, tím pádem hodinu chodila městem, čekárnou a ordinací jako Apač a nikdo vás neupozornil právě proto, že si vás nikdo nevšiml.      Když se vypravíte na larp, nahá zí te na sebe to nejhorší možné oblečení včetně brýlí s růžovými záclonkami přes skla, hrdě jdete městem, jenže, ouha, nikdo, naprosto nikdo nedává najevo, že by se divil (čímž je jasné, že takto vypadáte běžně).      Když si odložíte horní část prádla na opěradlu židle a ono se změní na hrozivou zbraň, která se znásobila.      Když po snědení zeleninového salátu převážná část potravin uvázne mezi vašimi zuby a po čištění zůstává v umyvadle téměř celá brokolice.      Když v pedagogické knihovně na útulné toaletě ve velkém zrcadle uvidíte ...

     Nevím, jak dlouho tu stojím. Výklenek je bezpečný. Opouštím jej málokdy, dnes jsem se vydal jen k cukrárně, protože tam občas najdu kousek pečiva, zbytek kornoutu od zmrzliny. Dnes nevidím nic. „Mami, koupíš mi marcipánové kuřátko?“ slyším náhle. Ženský hlas odpovídá: „Až přineseš, co jsi vymrskal, uvidíme, třeba ti bude pomlázka stačit“. A pak se to stalo. Jako kdyby slova kuřátko a pomlázka spustila stroj času.      Vidím se, jak stojím v tenké světlé bundičce, na hlavě mám žlutou čepici. Maminka mi podává pentlemi vyzdobenou mrskačku. „Až přineseš, co jsi vymrskal, udělám ti vajíčkovou pomazánku“. Tu mám tak rád.      Za pár hodin se vracím s igelitovou taškou, plnou dobrot. Malovaných vajíček, uvařených natvrdo, čokolád, perníků a marcipánových kuřátek i zajíců.      Ta vzpomínka patří jinému člověku. Tomu, který nosil bundy a čepice, běhal po trávě, měl mámu. Díval se na nebe. ...

     Mám druhého manžela, který má přítelkyni Jarku. Doma poznáme okamžitě, že jde za ní. Umeje ten den záchod a když je hodně rozkurážený, vyvenčí psa. Jinak nic nedělá. Hnije na kanapi. Má dcera má velmi intenzivní pocit, že kdyby doma seděly dvě úplně cizí děti, ani by si toho nevšim. Pobouřilo ji, že se jí ptal, proč má u postele lano, ze kterého vyráběla psovi vodítko, když je jisté, že by mohl být obklopen barikádou z odpadků nejhrubších kvalit a nic by se nezměnilo na tom, že by půvabně chrápal na posteli a občas se při prdu obrátil. Vzala jsem si jej, protože jsem měla neodbytný dojem, že mne nikdy nepodvede. Spletla jsem se.      Chtěla jsem někoho naprosto jiného než byl můj první strašně inteligentní výzkumný pracovník, protože ten se rád, často a chronicky ženil. Jeho oblíbené datum bylo čtrnáctého května kteréhokoliv roku, řadu let. Proč zrovna čtrnáctého, nevím. Měl takovou obsesi.      Jeho potencionální ženy byly krá...

     Najednou, ani nevím, jak, jsem v pokročil ém věku; vůbec jsem s tím nepočítala. V e zpovědnici mi kněz posledně naznačil cosi o staré škole, když jsem se zpovídala jistým způsobem, na horním rtu mám kolmé vrásky  z nedostatku hormonů, a onehdy, když jsem po špatné noci vstávala, se mě můj syn při blízkém pozorování zeptal, co že to mám s víčky.      Jemně jsem mu řekla že jde o stáří, on se podíval pěkně zblízka na mé váčky, zplihle visící nad bulvami a hlesl: „ Hustý!!!“.      Když navlékám jehlu, často se netrefím.      Tuhle jsem chtěla mluvit o psu a jmenovala jsem jiné zvíře – řekla jsem „medvěd“.      Při čekání na trolejbus se ke mně se zájmem blížil mladý muž, ale když jsem se na něj dychtivě otočila a zářivě usmála, upozornil m ě chladně, že na mě couvá pekařské auto a pak spěšně zmizel v davu, jako kdyby se bál, že budu chtít auto popisovat a vzápětí se v něm s ním ...

     Tuhle jsem měla hrůzný sen. Byla jsem učitelkou. Stála jsem  v přeplněné třídě u tabule, která zela prázdnotou. Na poličce pod tabulí ležela podivná věc, bílá podlouhlá plastová oblina, na které ulpíval směšný hadřík. Trhal se ve všech švech a hned vedle něj ležela zubožená fixa, která vůbec nepsala, ani nezazpívala jako fixa vypsaná. To zařízení tam prostě jen t rv alo. Př ed sebou jsem viděla několik řad žáků. Zhruba polovina byla mdlého rozumu, což bylo lze pozorovat na rozšířených zornicích a pootevřených ústech. Vedle každého z této podivné skupiny pak stála další ještě podivnější skupina dospělých lidí. T římali v rukou buď záložky, gumy, někteř í ořezávali pastelky a brumlali si pod vousy podivné věty typu: „Tak proto jsem musel (musela) studovat pět roků na pedagogické fakultě, inu, inu…..tralalala. Čardáš! Čardáš! Kapelo, hraj.“. Jin í nebrumlali, zřejmě proto vypadali hrůzyplně. Čas od času se vrhali k oknům a otevírali  s výkřik y : „Více...