Vraťte mi mé střevo!

    Onoho roku, kdy bylo tak horko, že spontánně praskaly šňůry na prádlo, natažené na balkonech činžovních domů, vyrazila jsem do hor. Všechny své známé jsem o této skutečnosti zpravila, aby každý nabyl jistoty, že nejsem opuštěná žena, ale aktivní invalida, chtivý zážitků, čerstvých jako ředkvičky ze záhonků po zavlažovací sprše.

    Sepsala jsem odvážné zvací e-maily, vyčistila zažloutlé přední zuby černou zubní pastou z mrtvého moře, která na mě, šikovnou paničku, čekala v oddělení aktuálních slev zdravé výživy, nalíčila své povislé tváře, sbalila si nekonečné množství spodního prádla (jeden nikdy neví, jak dlouho se zdrží aneb která nehoda se může stát) a vyrazila.

    Již cesta vlakem byla dobrodružství samo. Usmívajíc se jako dítě, kterému dali poprvé přes vánoční svátky ochutnat rum, seděla jsem proti šokovanému staříkovi, který si můj úsměv vyložil jinak a chtěl se mnou jet až na kraj světa. Naštěstí musel vystoupit o něco dříve, I když se mu příliš nechtělo. “Co bych
s ním dělala, s dědkem”, mumlala jsem si pod svým čerstvě oholeným knírkem
a odvážně se zaculila na mladého muže, který jej na sedadle proti mně vystřídal a pořádně se mého pohledu lekl, takže po zbytek cesty se díval zarytě jen do svého mobilu. “Inu, ta dnešní mládež si prostě nedokáže dodat odvahy”, povzdychla jsem si a sledovala krajinu.

    Ta byla! Hromady vápna, les, louky, voda, která tekla sem nebo tam. Nádherný svět. Vystoupila jsem v určeném městě a vydala se na místo srazu.

    Ostatní invalidé mne již očekávali na místě. Tam došlo ke sčítání zisků a ztrát našich orgánů. Nejvíce bodů ztrát získala účastnice, která ponechala část svého kolena v Novém Jičíně, dělohu v Litomyšli a hrtanovou příklopku v Olomouci. Naopak získala čtyři kusy titanové desky v Ostravě Porubě. Další se chlubila ziskem velkého množství červů ve střevech.

    Čím se mohu pochlubit já? Překotně jsem se snažila o poctivou evidenci. Několik kilogramů navíc díky neutuchající vášni k čokoládě, ztráta opuchlé plotýnky a šedesáti centimetrů tenkého střeva, které jsem ponechala v nemocnici Milosrdných bratří. Dobře si pamatuji, jak jsem stála před operačním sálem a volala: “Vraťte mi mé střevo!”, avšak nikdo se neozýval.

    V následujícím okamžiku jsme se vydali na vrchol. Kvůli pořadí jsme se několik minut mlátili vydatně hůlčičkami, než se uspořádala skupina tak, jak měla. Nejprve šly ztráty končetin, po nich ztráty vnitřních orgánů a úplně naposledy ti, co pozbyli zubní protézy. Cesta byla příjemná. Diskuse se točila kolem vzpomínek na minulé lázeňské pobyty, trudnomyslných popisů zdravotního stavu účastníků, plánů a cílů, přičemž se probrala možnost papírových bot v rakvi,zasypaných čerstvě namletou kávou Jihlavanka kvůli vůni nebožtíka, stav českého školství, vztah k domácímu zvířectvu, pošetilost starých dam a potrefenost celé naší doby. Ti, co ještě vidí, zažívali úchvatné pohledy za obzor na několik nádherných vrcholů a ostatním své zážitky popisovali ve všech odstínech barev.

    Pak, bez předchozího varování, to přišlo. Nečekaně, záludně a naléhavě. Tam, vysoko na kopci, mne zachvátil spontánní neodvratný stesk po tenkém střevě, které mi bylo tak nešetrně odebráno (ačkoliv o nešetrnosti se lze jen domnívat, protože během operace jsem sladce spala omámena narkózou). Chtěla jsem znovu stát před operačním sálem a volat: “Vraťte mi mé střevo! Nevadí mi, že je perforované, zčernalé a téměř uhnilé. Je to moje střevo a já je chci zpátky!”

    Hory prostě z člověka vykřešou to nejlepší. Konečně jsem si začala svých orgánů vážit. 

    Od té chvíle je mi jasno: Žádný nedám, ať se děje, co se děje!