Kdo a koho?

        Učím třetí třídu. Moje školní děti zjistily hned první týden, že jsem hodná. Adélka mě hladí po kolenou, když jsme na koberci a vyprávíme si, ostatní bezuzdně zlobí. Nacpala jsem do jejich hlaviček po prvním týdnu několik morálních zásad a věřím pevně, že na ně stejně jako na mě, nezapomenou, i kdybych měla skončit svůj pracovní poměr ve škole za dva dny.

        Děti. Nekonečný rezervoár přijetí. Prázdné knihy, volná místa, čekající na zapsání, naplnění. Prahnou po porozumění, lásce.

        Při simulování soutěže Talentmánie jsem je sledovala bez dechu. S jakou důvěrou a nevinností se každý z nich postavil před tabuli, než začal zpívat.
S jakou odvahou a přitom plachostí.

        Občas mi padá brada, když si uvědomím, kdo by koho měl učit.

       V kontextu sociálních dovedností by určitě vyhrály děti. V oddanosti, přijetí, pokoře by zvítězily též. Jejich láska a oddanost je bezkonkurenční.

    Samozřejmě nemají zmáknutá vyjmenovaná slova a základní skladebné dvojice. Násobení devíti ještě musí hodně oprášit a úsečkám začaly rozumět teprve ve středu.

         Jenže o co vlastně v životě jde?

        Koho z nás se v životě ptali na souvětí? Kolik z nás potřebovalo naopak odvahu? Jak často jsme násobili a kolikrát jsme dychtili po lásce? Možná jsme někdy potřebovali rýsovat, ale jak často bylo třeba zpívat?

        Třetí třída je skvělá pro srovnání, kam jsme to dotáhli. Co se mě týká, občas bych vyměnila svoji rozumnost za emoční inteligenci třeťáka. I když bych nebyla žádný lumen v pojetí dnešní doby, myslím, že bych byla velmi šťastná. A asi by se se mnou každý kamarádil rád, třeťák se podělí.
Jsem ráda, že se tu mohu učit, zatímco učím.