Traktát o vznešenosti

    V této povrchní době oceňuji téma, zadané na semináři waldorfských učitelů:

    Napiš literární pojednání neboli traktát o vznešenosti.

    Vznešenost. Řeknu-li si toto slovo, vidím před sebou vznešeného muže. Muže vysoké postavy, oduševnělé tváře. S charizmatickým hlasem, jistým krokem. Mám čest takového muže znát. Vážím si toho. Vždyť, potkáme-li cokoliv hlubšího než všednost, plytkost nebo hloupou nabubřelost, zasáhne nás velkou silou poznání, že i teď, dokonce blízko, může existovat něco tolik odlišného. Úžasného a přitom znepokojujícího.

    Slova krásné literatury dnes málokdo zná. Užije-li někdo přechodník, jde spíše o výjimku nežli pravidlo. Máme zkratky. Techniku. Vymoženosti civilizace; mobily, skypy, emaily, icq. Dopis, psaný ručně, je zapotřebí dát rovnou zarámovat, tak je vzácný.

    Krásná literatura si dávala načas s popisem. Složitá souvětí se nám dnes jeví směšná, avšak možná jejich rozvláčnost dávala prostor k úvahám. Slovo dávalo prostor myšlenkám. Slovo, které mělo svůj prostor a čas. Vznešené slovo s prostorem před i za sebou. Slovo se svým vlastním životem. S časem svého zrání a sklizně.

    Dnes neuroticky vyťukáme pár zkratek, a běžíme dál. Nestíháme víc. Létáme, abychom předstihli zvuk. Neumíme se však zastavit, abychom postihli ticho. Naše slova, vyjádřená v trysku, nemají čas zrání, prostor
a dopad. Nežli samy dojdou naplnění, my jsme už zcela jinde, v jiných rovinách.

    Prázdninový čas způsobil, že jsem mohla častěji než obvykle sedět za stolem se svými dětmi. Mám ráda chvíle, kdy jsme spolu. Patří k našim nejhezčím okamžikům.

    Syn se vrátil z pobytu od kamaráda, dcera měla hlavu plnou zážitků z víkendu a na přetřes přišla právě povrchnost. Hloupost. Nadutost. Ztráta jistot. Hluboký smutek osamělosti tam, kde by měla být hravá dětskost
a nevinnost.

    Kdykoliv o těchto věcech mluvíme, nezapírám, že podle mě je celý svět postaven především na matkách. Na jejich síle, odvaze a schopnosti obětovat se. Ne ve smyslu zapomenout na sebe, ale přijmout, že jsou bezvýhradně zodpovědné za rodinu a lidi v ní. Podle čínské tradice žena může od plotny uzdravovat i zabíjet tím, co doma uvaří a předloží k jídlu. Ano. Myslím si dokonce, že může zabíjet nejen od plotny. Zabíjet v dětech důvěru, jistotu, křehkost a nevinnost se dá mnohem spolehlivěji sobeckostí, nezájmem, arogancí a hloupostí těch, kteří jsou bezbranným dětem nejblíž.

    Má-li tedy matka být obětavá, moudrá, zodpovědná a bolestí formovaná, nejde tu právě o matku vznešenou?

    Vznešené matky by samozřejmě měli v ideálním případě podporovat a doplňovat vznešení muži. Otcové rodin, kteří vědí, co je podstatné. Umí rozlišovat a jejich slova dávají prostor myšlenkám, úvahám před i po vyslovení. Jsou to slova, mající řád a dopad. Nejde tu potom tedy právě o slova vznešená?

    Kde najdeme vznešené ženy a vznešené muže? Jsou vůbec takoví?

    Otázka zůstala viset ve vzduchu.

    Děti byly toho názoru, že jde všechno v plen. Soudě podle nich již není možná cesta zpět. Náš svět je na pokraji a katastrofa neodvratná.

    Namítla jsem, a trvám na tom, že geometrickou řadou se rozrostou a dokonce, vím to jistě, tu už jsou lidé moudří, laskaví a vznešení. Jsou v našich přátelích, v dětech, které známe. Všichni mají v sobě světlo. Vidím světlo dětí v naší škole. Je v dětech, které stojí každou neděli při otčenáši u oltáře. I v mých dětech přebývá světlo. Ä každé z nich zažehne plamínky dál, ve svých rodinách. Každé z nich přijme, bude-li správně podporováno, formováno a směřováno, svoji vznešenost.

    Vždyť, jak jinak bychom mohli žít? Už jen prostý fakt, že existují lidé, které zajímá, co o vznešenosti napíše někdo jiný, mě naplňuje nadšením.

    Co tedy o vznešenosti vím? Je zřejmé, že vyvěrá z bolesti. Ale stejně jako světlo má také vznešenost schopnost rozšiřovat se geometrickou řadou, tryskat jako voda, hrnout se přes propasti rychlostí lávy, vyplňovat prolákliny zoufalství.

    Je to možná hrdost, která se nenadýmá. Směřování v bolesti, které ví o  hodnotě poznání. Nepomíjivá jistota správného a rozhodného usilování, která má prostor a čas.

    Vznešenost zakouší tedy jistě ten, kdo trpí a směřuje. Jeho bolest je cestou. Trápení pak je učivem, které zvládne, ačkoliv mnohokrát musí těžké zkoušky opakovat.

    Lidé by museli prázdnotou pojít, kdyby nemohli na vznešenost pamatovat, k ní vzhlížet, směřovat a o ni usilovat.

    Nepřímo, ale velmi konkrétně se dostávám v úvaze k Jediné Vznešenosti, která má hlubokou cenu. Jak dlouho a často bez konce je lidský neklid, dokud nespočine v ní. V té Nejvyšší Vznešenosti, která otevřela na kříži náruč všemu ubohému, nedůstojnému a přitom nejvíce lidskému, přijala je s naprostou jistotou, bez výhrad a vše překryla svojí Láskou.

    Její záchvěvy zahlédneme všude. Celý svět, každý sluneční paprsek, každé stéblo trávy hlásá vznešenost. Nabízí cestu, dává směr a vábí. Zaslechneme-li hlas vznešenosti, nepřestaneme ji postrádat.

    Usilujme o ni. Vyhledávejme ji. Jsme odrazem vznešenosti Boží tváře v nás. Nezapomínejme na svoji výjimečnost. Jsme ke vznešenosti zrození, v ní trvejme a dýchejme, k ní směřujme.

    A přijmeme-li toto své vznešené požehnané směřování, pak není nic v tomto světě, co by nás mohlo zastrašit nebo pokořit.

    Mé děti řekly: Mami, napiš to a všem to dej číst.

    Takže; zdá se, že mám svůj úkol splněný :). Napsala jsem to.