Testament

    Žil jsem dobrý život. Měl jsem spoustu šancí, příležitostí a snad jsem žádnou nepromarnil. Na pokoji, kde ležím, není nic než obrazy na stěnách, žaluzie v oknech a infuze na stojanech, ze kterých mi do žil odkapává tekutina, pomalu, pravidelně, jako kdyby říkala: „Je-ště chví-li ho-chu mi-lý, je-ště chví-li, ma-lou chví-li“. Bolest se zmírnila od doby, kdy ležím na tomto oddělení, kde se podávají nejsilnější léky a ze kterého se odváží bez zpáteční jízdenky. Zůstává jen živá rána, spojena s Alenkou.

    Naplánoval jsem všechno. Přátele jsem přesně a do detailů vyrozuměl, co je třeba udělat a zařídit. Sepsal jsem dopodrobna vyrovnání, doporučení, prosby i obyčejná lidská přání. Nezapomenul jsem na sebemenší maličkost. Až tu nebudu, bude o Alenku postaráno.

    Alenka. Má láska. Odžili jsme spolu nádherných čtyřicet sedm let. Jak to zvládne? Srdce mi puká, když vidím, jak se snaží být statečná.
    Skřípnutí dveří mne donutilo rychle zavřít oči. Mám rád, když mě Alenka šimrá na tváři. Zbožňuji, jak plaše mě budí. Je…je tak jemná.
    „Pavle…Pavlíčku?“ Slyším, jak se snaží nedat na hlase znát, jak je prosáklý slzami. Rozumím. Ten, kdo zůstává, to má vždy těžší. Co až jednou oči neotevřu?
    Podle zvyklostí mě šimrá hřbetem ukazováčku od lícní kosti k ústům. Lehce a pomalu. Je to příjemné.
    Pokouším se ze všech sil usmát a otevírám s námahou oči. „Alenko. Vždyť jsem ti říkal, že stačí přijít jednou, dvakrát týdně“.
    „Říkali a povídali, ladili a potom hráli“, odtuší má žena a začne mi natřásat zmuchlanou pokrývku. „Máš tu těžký vzduch“. Přikročila k oknu a….
    „Alenko!!!! Alenko!!!“ Zírám na ni, jak se zapotácí a padá k zemi jako poražený strom.         „Sestro!!! Sestro!!!!!“ Srdce mi tluče až v hrdle. „Sestro!! Kde jste? Rychle! Pomoc!!!“ Zvoním jako zběsilý na zvonek, tluču do pelesti postele.
    Přiběhla hned. Oživovali spolu s dvěma mladými lékaři téměř dvacet minut moji ženu, moji Alenku s puknutým srdcem. Jejich snaha byla marná. Možná právě proto, že pro ni bylo všechno mnohem, mnohem těžší.
    Pomalu a rozvážně jsem vyčkal, až nastal noční klid; vytahuji postupně všechny hadičky, které mi tak umně a dlouho nasazovali. Žil jsem dobrý život. Měl jsem spoustu šancí, příležitostí a snad jsem žádnou nepromarnil.Infuze na stojanech, ze kterých mi do žil odkapává tekutina, se zastaví na rozhraní konečného: „Už-je-čas“. Srdce se spojí, oči protnou.
    Poslední myšlenka, letící mojí otupělou hlavou jako divoká husa, patřila úsměvné pošetilosti, s níž jsem až do poslední chvíle předpokládal a plánoval.