Ó má lásko, není to divné?!

  

    No co, tak to zkusím. Tenhle vypadá slibně, Španěl. Jenže když jsme už měli jít po půl roce psaní na kafe, co se nestalo? Zemřel mu tatínek ve Španělsku. Tak jsme to museli odložit, to je jasné, že?

    Za další půlrok jsme se chystali jít na kafe znovu, on sám však dostal těžkou nemoc. Pak dělal zase důležitý projekt (“..má lásko, ten projekt je důležitý, you know? I need a money, much money”). Tak bych se radovala, kdyby měl projekt hotový a šel do kavárny, ale padesát tisíc nemám. Takže nic. Už se neozval.

    A ten druhý? Vdovec. Bez přestání se týral tím, že když jeho žena zemřela, nebyl právě doma. Rozebírali jsme to celých osm měsíců, už jsem byla unavená. Chápu, je to trauma, ale jakmile se s ním vypořádal a došlo ke společné první noci, musela jsem v posteli kromě něj snést jeho dva psy.

    Já psy nemusím. Jakmile jsem posunula jednoho z nich kvůli zápachu z jeho mordy doleva od sebe, bylo po lásce.

    Třetí byl z Kalifornie. (“O má lásko. Musím na loď, ty půjdeš se mnou, nejprve ti však musím koupit prsten na pobřeží slonoviny”). Nechci prsten, chci na tu loď! (“O lásko, o ne, jen počkej, ty čekej. Prsten jsem již koupil, lásko, strčil jsem jej do tajné skříňky v podpalubí. Připluji brzy a pak již budeme navěky spolu, má lásko”).

    Koupila jsem si plavky, nové klobouky, spoustu makeupu a slunečních brýlí, ale co se nestalo? Loď přepadli piráti! (“Bylo to strašlivé, má lásko. Vzali i prsten!!”)

    Možná je lepší vykvajznout se na cizince. Doma je doma. A tak jsem se vydala na schůzku hned další týden. Na inzerát odpověděl šikovný chlapík, poslal fotku z duchovního soustředění. Charizmatický, růžová košile, brýle.

    Jenže hned po představení jsem si všimla, jak divně mluví, no bodejť, neplazil jazyk středem! Vzápětí se přiznal, že je schizofrenik!

    Utíkám městem jak nejrychleji umím.

    Když slyším v telenovelách větu “Ó má lásko”, začnu pokaždé zvráceně hýkat smíchy.

    Není to divné?