Ivoš kpt. 1

Prolog

     Neměl co ztratit.

     Strom, který vybral, byl statný. Měl silný kmen a jeho kůra byla příjemná na dotek.  Místo je odlehlé od všech hlavních cest. Tady se neobjeví nikdo dříve než za půl dne, to již bude po smrti. Cítil se jako
v agónii. Rozumově byl v pořádku a nic na světě nemohlo jeho rozhodnutí zvrátit, přesto měl velmi zvláštní pocit. Jaký jiný pocit by taky měl v takové chvíli mít? Jak se mohou cítit lidé v jeho situaci, chvíli před smrtí? Nepřenosná zkušenost, protože poslední.  

       Igelitovou tašku, ve které měl malé kožené pouzdro se svými osobními doklady, pečlivě složil
a položil pod strom na vyvýšené místo. Usmál se. Občanský průkaz byl sice v plastikovém obalu, ale pro jistotu, aby rozeznali, kdo tu visí, musí fotografie zůstat nepoškozená. Ačkoliv sám oběšence nikdy neviděl, z filmů bylo zřejmé, že ve chvíli, kdy se člověk na provaze zhoupne a zlomí se mu vaz, vyhřezne spousta nesympatických věcí, například jazyk. Rád by věděl, co bude v té chvíli dělat on. Zakřičí? Bude volat o pomoc? Ozve se? Odejde spolu s vnitřnostmi? Vyplaví se slinou na jazyku ven
a bude volně padat do trávy hned pod visící mrtvolu?  Ivoš náhle zpomalil. Ruce se mu roztřásly. Aniž cokoliv mohl potlačit, do očí se mu draly slzy a všechnu sílu, kterou měl, musel vynaložit na to, aby neklesl na kolena a nezačal skučet. Rád by věděl, kde je teď on. Celou dobu je tiše. Jako by nebyl. Nemluvil. Ivoš se rozkřičel.

     „No!!! Táááák! Mluv! Tak co? Řekni to, teď. Srabe.“

      Nic. Ticho.

      Prsty se uklidnily. Uvolnil si zip bundy, poklekl a začal umně vyrábět na šňůře spolehlivou smyčku.   

       IVOŠ 

      

      Ve skříni bylo příjemně. Trošku byl cítit naftalín z tátova kabátu, ale tento známý vjem jej uklidňoval. Dopustil se chyby, že nezalezl hlouběji do útrob své skrýše; teď už to nemůže napravit. Prozradil by se. V této chvilce nezbylo než tiše čekat, co se přihodí

     Měl mnoho důvodů k tomu, aby zůstal. Nechtěl s ní být. Nechápal, proč si jej otec nevzal do nebe. Vždyť přece ví, jaká je. Ivoš cítil otcovu smrt jako zradu.

       *

       Musel utéct. Matčiny vzlyky byly šílené. Otec vždy dodával její labilní povaze sílu, ale teď tu  nebyl. Nebyl. Malý Ivoš si obejmul kolena a houpal se dopředu a dozadu. Hlas v něm jej upokojoval, jsem tu,s tebou, nejsi sám, jdi a udeř ji. Ať přestane! Ať přestane!!!!!

      S třesoucími se koleny šel ke stolu, kde dosud v černém oblečení seděla jeho matka, oči rozpliznuté v slzách a vzlykala. Vzlykala už víc než tři hodiny, celou tu nesnesitelnou dobu, celý ten čas, celý jeho krátký život. Poslechne jej. Nemá, co ztratit. Napřáhl dlaň a tvrdě udeřil.

      A pak ještě jednou a znovu, dokud on nebyl spokojený. Nedbal na výkřiky a zděšení, které se v matčině obličeji zračilo. Chtěl ukojit jeho. Jeho, protože kdyby neudělal, co chce on, svůj život by už nezvládl. Vysílen námahou a šílený strachy z matčiny reakce propukl Ivoš v hrozný pláč, padl matce do náručí, překotně chrlil jednu omluvu za druhou a vzápětí se bezvládně sesunul k zemi.

     *

 

       Ivoš seděl s vyjukanou sestřičkou na chodbě. Irma si nedovedla vysvětlit, proč je jí tak zvláštně. Divně. Smutno. Vlastně, úplně strašně. Cítí se děsivě a strašně.

   „Jak se jmenuješ?“ zeptala se usouženého chlapce s bledým protáhlým obličejem a velkýma hnědýma očima. „Ivošek, viď? Já to samosebou vím, vždyť jsem dávala tvé mamince kartu...“ Hoch nadskočil. „Je to matka“. Procedil to slovo tak důrazně skrz zuby, že Irmu zamrazilo. „Ale no tak, snažila se rozšafně zahnat přicházející tíseň, „možná se ti zdá, že je maminka přísná, ale myslí to s tebou dobře, to mi věř“.

    „Nic nevíte!“ Ivoš sestře málem vyrazil zuby, jak zběsile vyskočil z lavice. „Táta byl kabrňák! Když jsem byl malý, jezdívali jsme na jezero, chytali ryby, houbařili. Máma byla vždycky k ničemu. Táta všechno uměl, znal spoustu věcí. Měl mne vzít sebou. Víte, co doma dělávám nejraději, od té doby, co táta umřel?“

    „Nevím“. Irma hlesla sotva slyšitelně.

    „Vlezu do skříně. Cítím tam tátův kabát, to mně uklidní. Nevím, proč mně táta nevzal sebou. Nechci s ní bejt. Zradil mne. Neměl mne tu nechávat. Ona měla umřít, ne on“.

    Irma polekaně vzhlédla k dveřím ordinace. 

    „Ivošku, půjdu si pro něco k pití, dobře? Počkáš tady?“

    Hoch místo odpovědi rezignovaně přikývl a otočil se ke zdi.

    Irma s úlevou otevřela místnost pro personál, nalila si hrnek kávy a bez výčitek svědomí u ní seděla  tak dlouho, dokud neuslyšela známé klapnutí dveří od doktorovy ordinace. Namluvila si, že to je šetrnější vůči matce, protože si nebyla jistá, že by hochovy výbuchy dokázala tlumit. Netušila, že Vlasta je vycvičená tak, že by ji sebehorší Ivošův výstup nepřekvapil. 

       Je pryč. Odešla. Mám jeho. Spolu to zvládneme. Dokážeme. Ivoš se houpal ze strany na stranu, v hlavě známou tátovu pohádku, kterou mu říkal vždy před usnutím. „Králíček Chroupek vyskočil ze svého pelíšku, až se mu polštářek zakutálel do koutku….ale ale, Chroupku...“. 

      Slyšel známý hlas, pak si ale uvědomil, kde je, zaťal pěsti a začal si hryzat klouby na rukou.  Irma, která přišla současně s otevírajícími se dveřmi proti čekárně, musela překvapenému profesorovi vysvětlovat, proč má bledý chlapec ruce od krve, když jej přece měla za úkol hlídat.