Vlasta kpt. 1

   

    Ambulance psychiatrické kliniky byla podivně veselá. Od stropu se spouštěly holubičky, motivy podzimních listů, květin, včel. Chodba zela prázdnotou a všude byla cítit dezinfekce Vlasta s Ivošem seděla tiše, neschopna se na něj podívat. Od chvíle, kdy na ni vztáhl ruku, nedokázala na svého jediného syna pohlédnout jinak než se strachem, který skrývala za hradbou strnulého úsměvu.

    Její temné tušení se naplnilo. I muž jistě něco podobného předvídal, stejně jako ona, nikdy spolu o tom však nemluvili. Snad chtěli výchovou posunout obavy do mezí, které společně zvládnou. Nepřidávat sílu myšlenkami něčemu, čeho se obávají. Ale teď Milan není. Fyzická bolest, která ji od manželovy smrti zasahovala v pravidelných intervalech bez varování, jí znovu sevřela hrudník s  nečekanou silou. Nadechla se.

    Musí se vzchopit. Slíbila si, že syna zvládne, hluboko v jejích útrobách se však rodila předtucha, že možná nebude v její moci slib dodržet.

    „Dobře. To už jsme probrali, Vraťme se teď k němu. Co třeba říká? Co říká nejčastěji?“

    Laskavé oči profesora Mišurce si pozorně prohlížely vytáhlého hubeného chlapce, který se sklopenou hlavou kopal špičkou boty do nohy stolu, dokud jej matka neupozornila, aby se uklidnil. Pohled, který k ní vyslal, byl tak mrazivý, že profesor místo věty bezděčně polkl nasucho a vtip, kterým chtěl situaci zlehčit, zůstal trčet ve vzduchoprázdnu.

    Hysterická psychopatie, porucha osobnosti, schizofrenie, teatrálnost, alexytime... směs protichůdných dojmů, které se srotily do šiku imaginárních skript, lékařských slovníků
a učebnic, spustily spontánní diagnostickou paniku v profesorově mozku. 

    Pokud by bylo Ivošovi dvacet a vstoupil do ambulance se svojí partnerkou, nikoli s matkou, profesor by vyšetřil první možný okamžik, pevně zavřel dveře a důrazně poradil ženě jediné
a důrazné „Pryč od takové osoby, pryč, pryč!!!“. Což v tomto případě říct nemůže. 

    Kromě obviňování, manipulace a bájivé lhavosti je neustálé střídání partnerů. Psychopat má často sice neodolatelný šarm, ale utéct před ním okamžitě se z dlouhodobého hlediska vyplatí každému, kromě matky, která nemá kam běžet.

    „Říká mi, třeba, že tuhle kremroli bych ještě měl sníst“ usmál se Ivoš. „anebo ve třídě mi napovídá. Někdy mi říká, abych šel tam anebo jinam…. “

    „No. Vidíš. To bych bral taky, aby mi tu někdo napovídal, když si nevím rady“, pokusil se profesor o žoviální tón. „Chtěl bych teď po tobě, aby ses v následujících dnech zabýval především tím, kdy k tobě mluví, v jaké je to chvíli, co se zrovna děje. Jde také o to, abys pečlivě zaznamenával jeho řeč, povely i nápovědu. Zvládneš to?“ Usmál se.

    Ivoš přikývl. Ze zřejmých důvodů chtěl mít návštěvu brzy za sebou a bylo jisté, že by slíbil v této chvíli cokoliv.

    Profesor sáhl do spodního šuplíku a vytáhl omalovánky. „Líbí se ti auta?“ Nečekal na souhlas a dal chlapci plnou hrst obrázku a knížku vybarvování. „Počkej teď na maminku chvíli venku, já ji za tebou za chviličku pošlu. Sestřička ti poví, kde tu hnízdí vlaštovky, budeš-li chtít“.

    Když za chlapcem zaklaply dveře, obličej profesora zvážněl. Nemá cenu lhát. Je zapotřebí udělat všechno pro to, aby život Ivoše a život lidí kolem něj byl snesitelný. A matka je zatím jediným člověkem, který to může dokázat. Takový chlapec těžko najde v životě bližšího člověka, i kdybych tisíckrát chtěl. 

    Přesto bylo nad nebe jasnější, že svoji matku upřímně nenávidí a bohužel tomu nikdy zřejmě nebude jinak.