Alma mater

    Léto. Na balkon svítí sluníčko, pes se vyvaluje na dlažbě, na posteli klobouk, ptáci zpívají. Plná větrníků ze včerejší oslavy narozenin mého syna otráveně listuji etopedickými a psychopedickými poznámkami. S úžasem zjišťuji, že jsem měla mít vypracovanou studii o reflexi, případovou studii a jinou studii, ale nevím jakou. Rozesmála jsem se.

    Pojďme si chvíli lehnout, nabádám dceru, která za dva dny dělá státní zkoušky z podobných předmětů, ze kterých zítra dělám zkoušky já.

    A tak jo. Ležíme tak pod peřinou, zmuchlané polštáře a župany pod svými nebohými hlavami, plnými zákonů, mentálních retardací a syndromů. Vzápětí pronesu, aniž bych to plánovala: „Není lepší být slepicí? Chodit, kvokat, sem tam snést vajíčko?“

    Dcera se směje. Chci vylepšit svůj mentální profil a táži se inteligentně: „Víš, zlatíčko, co je kongruence?“ „Nééé“ opáčí a obrátí se na polštáři.

    „Soulad v jednání“, prohlásím moudře a dívka se překvapeně táže: „Proč tomu, proboha, dávají jméno?“

    No, akademika z ní zřejmě stejně jako ze mě, nevykřešou. Ale chechtaly jsme se asi půl hodiny, takže díky, alma mater!