Magdaléna kpt. 1

Prolog

    Otevřeným oknem proudilo do pokoje zářivé světlo letního rána. Nedělní zvony se nesly krajinou. Natočila vodu do konvice a bezmyšlenkovitě ji zapnula.

    Na pracovním stole našla na červené mašli placku s nápisem „Chce to velké srdce, učit malé žáky“. Usmála se. Pokud si uvařím kafe do hrnku „Paní učitelko, děkuji za školní rok a současně vám chci říct, že kdybych nezlobil, nebyl bych to já“, bude jasné i veverce na stromě před domem, že začaly prázdniny. Prohrábla si vlasy, rozchechtala se a s velkou chutí se pustila do ranního rituálu kávy, modlitby, snídaně, cvičení a procházky lesem, při které děkovala, chválila
a odevzdávala každou maličkost svého plného a báječného života.

Magdaléna

    V letním dni se vzduch tetelil prázdninami. Už na ulici bylo cítit, že dnes jsou k obědu lívance. Magdalenka nosíkem vtáhla vůni, poskočila si a rozutíkala se k domu. Tulipány, narcisky a macešky na ni přívětivě volaly z chodníku, že zítra začíná dvouměsíční volno, nikam nemusí a do lívanců si smí přidat povidel, kolik snese.

    Otevřela dveře a usmála se na babičku. Seděla na svém místě u okna, kostkované šaty s modrým svetrem, na hlavě šátek, zpod něhož vykukoval tenký copánek. Tadeáš už byl taky doma, zrovna dojídal polévku, žmoulal chleba a drobil jej do otevřené knížky o kormidelníkovi Vlnovském.

    „Ahoóój, Tedy“ usadila se Magdalenka proti bratrovi na protější straně stolu, pohladila kočku a pustila se do polívky, kterou jí babička nalila do modře květovaného talíře. „Chceš přidat?“ „Ne, babi, děkuju“, usmála se dívka.

    Osmiletá Magdalena a desetiletý Tadeáš měli ještě šest sourozenců, mladší od Magdaleny byla už jen Rozárka, která touto dobou ještě spala, byly jí tři roky, hned po Tadeášovi jako starší následovala Adélka, touto dobou třináctiletá, Cyril, kterému bylo čtrnáct, šestnáctiletý Václav, osmnáctiletá Sára a dvacetiletý Ondřej.

    „Hmmmmmm“, přežvykoval Tadík rozvážně jídlo, aniž věnoval sestře pozornost. Ostatně, byla na to zvyklá. Ládovala se lívanci a nestarala se o nic jiného než pozorování květů jabloně, které se tlačily do kuchyňských oken.

    „Magdi, musíme narovnat dřevo do sklepa, doštípu ten zbytek, hlídat včely a máš pohlídat Rozáru, maminka vzkazuje“ mručel Tadeáš a vstával od stolu.

    Babička se dala do pomalého uklízení, Magdalena tiše vklouzla do pokoje. Rozárka spala, kolínko pokrčené, na nose zpocený pramínek vlásků. Kolem děvčátka jak vrtulník lítala podivná masařka velikosti vrabce. Zřejmě prolítla otevřeným oknem, když vítr odvál záclonu. Magdalena vzala ze skříně letitou plácačku a dala sestře ránu přímo do nosu. Rozára se posadila a spustila křik.

    „Hanšpígle, musíš to děcko budit, nemohlas ji nechat ještě spát“, brblala babička a začala malou konejšit. Ta, oči plné slz, seděla na postýlce a přitahovala si ke krku růžovou noční košilku. „Hou, hou, spinkej ještě, boubelko, však ještě vstávat nemusíš, zachumlej se do pelechu a spi“ – broukala babička a pokládala malou znovu na polštář.

    Magdalenka vyklouzla na dvůr.

  „Co to bylo za rámus?“ Rozkročený Tadeáš začínal štípat dříví a než mu Magda vylíčila se smíchem příhodu s mouchou, měl pěknou hromadu. Magda nabrala dříví do proutěného koše a s rozpustilým zpíváním mazala do sklepa, kde vršila dřevo do pravidelných hromad.

    Čas od času s Tadeášem pohlédli s obavami ke včelínu, který stál na přilehlé zahradě, ale zdálo se, že dnes se včely nikam nechystají.

    Anastázie a Metoděj Bertovi se měli co ohánět. Osm dětí jim dávalo zabrat, ale díky víře, pečlivě vštěpované dětem, dokázali vytvořit příjemný domov jako dar a požehnání.

    Stáli při sobě jako jeden strom. Metoděj byl hrdý a pracovitý muž a svoji ženu oddaně miloval. Anastázie byla laskavá, soucitná, plná radosti. Nešťastná událost se smrtí jejího syna způsobila, že zpívala méně než předtím, přesto nezatrpkla a byla nekonečným ostrovem lásky pro všechny své blízké. V období, kdy byly děti malé, pracovala po nocích (šila pro místní továrnu a zapisovala si pečlivě výsledky své práce do malého sešitu), zatímco Metoděj v téže továrně pracoval jako žehlíř. Když bylo krušno, vzal jakoukoliv práci, která se naskytla, aby rodinu uživil.

    Zatím byly tři děti ještě na základní škole, malá cácorka ještě u máminy sukně, starší chlapci na internátě, podobně jako Sára, která dobře studovala zdravotnickou školu, poslední Ondřej už pracoval jako technik a vypomáhal finančně.

    Rodiče se díky směnám střídali u dětí, dochovávali přitom babičku z matčiny strany, která jim svojí klidnou přítomností pomáhala, aniž to sama tušila.

    Na zahradě bylo asi osm ovocných stromů, rybízové a angreštové keře, na dvorku slepice, jehňata, koza. Hospodářství sice menší, ale k obživě rodiny a radosti dětí stačilo.

    Dveře od kůlny se otevřely a v nich stála Adéla s Rozárkou v náručí. Adéla byla krásná dívka s dlouhými plavými vlasy, milým úsměvem a půvabnou postavou. Ostatně, půvab a vnitřní krása byla viditelná u všech dětí Bertovy rodiny. Vyrovnanost a smysl pro humor podědily všechny děti po svých rodičích podobně jako odvahu a nezdolnost.

    „Kdo to probudil broučka našeho zlatýho, milovanýho“, pozpěvovala si Adéla a pohazovala Rozárkou v náručí, která výskala a chytala se oběma ručkama sestry. „Děcka, neviděly jste Ondru?“ „Je ještě v práci, nebo už trénuje?“ ptala se sourozenců dívka „No, tašku už doma má, tak asi je v sokolovně“, odhadoval Tadeáš a odložil sekyrku, aby se napil. „A Sára, ta je na louce, obrací seno s Václavem a Cyrilem, ti přijdou asi až bude doma tatínek, asi“.

    „ Tak jo, já jdu umejt malou a vy pak přijďte k večeři“ odtančila Adéla po schodech do domu.

    „Tedy, všimnul sis, jaký má Adéla prsa?“ pochichtávala se Magda. „Naděláš, prosím tě, je to ženská, tak co by neměla prsa“, odfoukl pramen vlasů ze zpoceného čela Ted, „však se podívej na Sáru, a navíc, taky tě to čeká, Maggi, tak neblbni a rovnej“.

    „Cože? Mně, jo? Já teda rozhodně mít prsa nebudu, budu chlap, ti to maj lepší“ nedala se Magdalenka a rovnala dříví u bratra. „Héj, odleť už, ať nedostaneš ránu a vykašli se na blbiny“, přikázal Tadeáš a sledoval, jak Maggi s úsměvem a rozevlátými vlasy pádí z dosahu.

    Tihle dva byli stále spolu jako nerozlučná siamská dvojčata. Pevný svazek si vytvořili hned. Tadeáš Magdalenu chránil, stal se jejím rytířem. Chodila s ním o velikonocích na mrskut, bránil ji před kluky už když jí bylo patnáct a mělo to tak zůstat navždy.

    Babička, držíc na klíně Rozárku, krmila ji kaší. Děti se rozsadily kolem stolu. Už tu byli všichni, Ondra, vysoký chlapec s blonďatými dlouhými vlasy a zkoumavým pohledem přiběhl ze sokolovny, Václav, černovlasý a modrooký, Sára, dívka s milým obličejem, zamyšlený a věčně zasněný Cyril dorazili z louky, Magda a Tadeáš ze dvora, jen Adéla ještě otálela a u stolu chyběla. „Ady, pojď už, tatínek jde, budeme se modlit“ hulákala Maggi a cupovala netrpělivě ubrus.

    Metoděj přišel jako vždy vzpřímený a přehlédl přísným pohledem kuchyň. „Děti, než přijde maminka z noční, bude vytřená podlaha, čisto a uklizeno, kluci dají do pořádku zbytek dřeva, Sára pověsí prádlo, ať je všechno špígl nýgl, tak, jak to má být“.

    Metoděj zaujal své místo v čele stolu, postavil se a přednesl modlitbu. Děti sborem zvolaly amen a pustily se do jídla. Dnes byla krupičná kaše a rohlíky. Máslo. Kakao. Čaj. Babička šmudlala Rozáře po puse zbytek jídla cípem zástěry, dokud jí Sára nepřistrčila ubrousek. Starší kluci se bavili o zápase ve volejbale, který se měl začít v neděli hned po ranní mši, Sára řešila, co uvaří další den, aby pomohla matce a Magdalena se hned po večeři vytratila s knížkou. Sedla si na strom a dala se do další kapitoly.