Dámy, šetřete se!

    Mám druhého manžela, který má přítelkyni Jarku. Doma poznáme okamžitě, že jde za ní. Umeje ten den záchod a když je hodně rozkurážený, vyvenčí psa. Jinak nic nedělá. Hnije na kanapi. Má dcera má velmi intenzivní pocit, že kdyby doma seděly dvě úplně cizí děti, ani by si toho nevšim. Pobouřilo ji, že se jí ptal, proč má u postele lano, ze kterého vyráběla psovi vodítko, když je jisté, že by mohl být obklopen barikádou z odpadků nejhrubších kvalit a nic by se nezměnilo na tom, že by půvabně chrápal na posteli a občas se při prdu obrátil. Vzala jsem si jej, protože jsem měla neodbytný dojem, že mne nikdy nepodvede. Spletla jsem se.

    Chtěla jsem někoho naprosto jiného než byl můj první strašně inteligentní výzkumný pracovník, protože ten se rád, často a chronicky ženil. Jeho oblíbené datum bylo čtrnáctého května kteréhokoliv roku, řadu let. Proč zrovna čtrnáctého, nevím. Měl takovou obsesi.

    Jeho potencionální ženy byly krásné, drobné, kultivované a velmi vzdělané, napřiklad jedna socioložka, další režisérka dokumentárních filmů, pak řada dalších, ne tak významných. On byl magor, až Bůh brání. Všechny mu věřily, plakaly, žíly na krku jim naběhávaly, když na něj křičely, že jim říkal, že by za ně dýchal. (Za mě dýchal též, avšak v důsledku dlouhodobého tréninku jsem po pár letech své žíly nechávala v klidu) .

    Když se na to dívám z hlediska čerstvého chleba, pražené kávy a dětských rukou, které se mě drží jako klíště, umolousaných pus, které jsem od svých dětí dostala a čistých obličejů spících andílků, zdá se mi být naprosto nutné odkázat své dceři, kamarádkám, známým i cizím ženám toto: Nermuťte se. Neplačte. Nedrťte své krásné oči kvůli těm mužům, kteří vás opustili, opouštějí nebo se k tomu chystají. Zaujměte zdravé stanovisko, že pokud to dělají, pak si vás nezaslouží. 

    Malé děti, když se narodí, lijou do sebe mléko a každý den je zázrak, denně se něco nového umí. Dospělý hňup toho sežere, a nic. Z tohoto hlediska můj muž by byl, pokud by závisela moudrost od jídla, třikrát Einsteinem. Ále kdepak. To on ne.

    Jeden přítel je naopak příliš duchovní. Nemůže mě milovat, protože mám děti, souvisí se mnou spoustu životů a nechce vstupovat do mých kruhů. Vypadá to tak, že potřebuje ženu zrozenou z mlhovin, přišedší odnikud, mířící k němu, charizmatickou, éterickou, taková však já nejsem a tato kriteria nikdy nesplním, už jen proto, že ráda jím a občas plivu na zem. Nevadí, že mu stále vyznávám lásku, píšu milostné básně a nosím koláče. Milovat mě nemůže. Říká, že rok je na něj příliš krátká doba a nezbývá než doufat, že až budu hnít v truhle, pochopí, že se ode mě mohl nechat aspoň pevně obejmout a bylo by mu dvacet nebo třicet let na světě veseleji.

    Podle mé dcery je magor. Pravila, že se mám smířit s tím, že tento vztah je bláznivý podobně jako tykadla na zelených hlavách pochodujících příšer. Když jsem jí svěřila, že mi přítel vyznal lásku jinotajem „ dříve jsem lezl po zdi, ale nyní díky tobě již nelezu“, zarazila se a řekla“ tak von je i spiderman!?!“

    Holka krev a mlíko, která se u stolu směje, až jí oči září, před spaním mě obejme a znovu se nahlas rozchechtá, než usne, je lepší než tisíc muží nejvyšších kvalit.

    A plakat pro někoho, kdo si to nezaslouží? Škoda našich krásných očí, to mi věřte.