Háta

        Dnes vezmu zeleninové zbytky, nahrnuji je na kraj stolu. Stůl je bytelný, od doby, co jsme se nastěhovali do Čech, vydržel všechno. Nás Řeků jsou v tomto městě mraky. Všichni pracují, hlavně na tržištích. Ale já bych, nebýt špitálu, seschla smutkem. Se zeleninou se klábosit nedá a já potřebuju lidi, mám na nich závislost, jak si ze mě utahuje syn.

        Nejlepší jsou pro mě úterky, to chodím do lékařské knihovny, je tam taková šikovná paní. Vždycky mi uvaří kafe, sem tam jí strčím rajčata nebo co na zahradě zbylo. Kdyby tu byl Jordán, určitě by nadával, ten nikomu nic nikdy nedal. A co si sebou vzal? Nic. Chtěl rodinu, řecké holky mu nebyly dost dobré, chtěl tenkrát Františku, jenže ta, ouha, byla z nóbl rodiny. Často se mi zdálo, že se za mne před Františkou styděl, jsem jen obyčejná uklizečka
v nemocnici.

        Ale koukněte, paní knihovnice, taková dáma, nosí jeden klobouk lepší než druhý, má pěstěnou pleť a oblečení z nejlepších obchodů a přesto na mě má čas. Tenkrát, když jsem mu to povídala, díval se Jordán jinam
a kdoví, jestli mě vůbec poslouchal. Snad dnes bude paní Sára v práci, je přece úterý, uvidíme.

    Vezmu ještě hadrem podlahu, všechno je připraveno, beru kolo, do proutěného košíku dám zeleninu a jedu. Je to z kopce, kousíček, ohromná výhoda.

        V přízemí nemocnice jsou stojany na kola, přesto je jistější dát je na zámek, jeden nikdy neví.

        U kantýny je rámus. Vidím tam sestřičku z oddělení číslo šest, jak drží pod krkem vyděšenou paní sekretářku a volá: „Terko! Terko! Řekni jim, že nepatřím do blázince, já tam vůbec nepatřím! Jenom si potřebuju odpočinout, jednoduše se vyspat! Prosím, prosím, řekni jim to, Terko! Odpočinout, jen že si potřebuju odpočinout!“ Běžím naproti Terce, je celá bledá, už je tu i saniťák, mává na dalšího zřízence, táhnou Naďu.

        Všichni v tomto špitále známe ji a její příběh. Měla zkoušky, problémy
v rodině, naráz to v ní řachlo a minulé pondělí ráno ještě před vizitou, se zeptala doktora Newritha, jestli si s ní zahraje karty a pak se se strašným křikem rozběhla chodbou. Chtěla skočit z okna. Odvezli ji do léčebny ještě ten den. Dnes se jí asi povedlo utéct, měla na sobě nemocniční župan, kudy to asi vzala? Měla jsem za to, že blázinec je střežený dobře.

        Terka se třese „To bude dobrý, paní sekretářko“, konejším ji, ale nedbá, je z toho celá paf, myslím, že se do večera nevzpamatuje. Polekaně si upravuje límeček, bere spisy, které se rozsypaly po podlaze a které jí úslužný zřízenec porovnal znovu do hraničky a spěšně odchází, jako kdyby se bála zpomalit nebo zastavit.

        Vezmu kávové miňonky a mířím ke knihovně.

        Zavřeno, no nic, pořád tu ještě není. Přijdu příští úterý. Ale stejně. Ráda bych někdy byla jako ona. Zažít tak jeden její den. Sedět
v pěkné knihovně, přívětivě se usmívat.

        Knihovna je nádherný velký sál, celý obložený dřevem. Když sedím v křesle proti paní knihovní, připadám si jako v nebi. Ona totiž pokaždé, když přijdu, vytahuje nejlepší hrnečky, takové titěrné a tenké, titěrnou cukřenku
z růžového porcelánu, občas nosí úžasné vanilkové rohlíčky.

       Není tu docela dlouho, asi jela na dovolenou, beztak má spoustu příležitostí. To já se nepodívám nikam. Neptám se na nic, ale přece jen, mohla se zmínit, kafe mi chybí aspoň třetí týden, jestli to dobře počítám. Ale taková honora se nezpovídá bábě, jako jsem já. To se rozumí.

    Chtěla bych vidět, jaké to mají doma. Musí mít úžasného muže a spoustu peněz, no, někdo se zkrátka umí narodit. Paní knihovnice je tajemná. Někteří lidé mají prostě štěstí.

    Přesto umí naslouchat. Ví všechno i o mně, o tom, jak těžké je být sama se synem, i když ona si to těžko může představit, z takové rodiny a s jejími poměry, že?

    No. Je trpělivá a laskavá.

    Tak jako Nadin příběh znají absolutně všichni, o paní knihovnici Sáře neví nikdo nic. Doktoři se předhánějí, vázu v knihovně má stále plnou čerstvých květin. Vždycky, když tam uklízím, k nim čichám, já nikdy nic takového nedostala.

    Sednu si chvíli na lavičku. Vytahuju levné cigarety a lačně vdechuji kouř. Vidím toho fešáka z embryologie a usměju se na pozdrav. Dokouřila jsem
a už se chci zvednout, když slyším přímo za sebou, za hustým keřem známý hlas.

    „Kromě toho děvčátka neměla nikoho, rodiče jí zemřeli. Chtěla jen, abych dohlédla na Hátu. Zvykla si k ní prý chodit na kafíčko, tak aby ji ten, kdo nastoupí do knihovny po Sáře, pozval občas na kafe taky. Háta chodívala v úterky.“

    „Háta to zvládne i bez kafe, ale co to děcko? Kam malá půjde?“

    „Ujala se jí Sářina kamarádka, sama nemá děti. Zdá se, že bude
v pořádku, jestli se to tak vůbec dá říct. Jestli vůbec může být v pořádku někdy dítě, které přijde o maminku ve dvanácti letech“.

    "Je ještě potřeba něco zařídit?“

    „Myslím, že nic, všechno ostatní už víš...“ rozeznávám přednostův hlas teď už zřetelně a přemáhám nutkání nezdvořile předstoupit před něj a našeho sekundáře Vlastíka a plakat jako děcko. Paní knihovní byla nemocná? Umřela? Jak to? Nic mi neřekla, když jsem s ní mluvila, a to bylo minulý týden, nic nenasvědčovalo tomu, že by…Jak to, že mi nic neřekla?!?

    Jdu jako opilá zpátky do budovy. Míjí mne zřízenec s lehátkem, asi jede na sál...“Háto? Je vám dobře? Nepotřebujete něco?“ polekaně se na mne otáčí. Uháním na toaletu, otáčím cedulku „OBSAZENO“ a brečím.

    Svět je plný Nadí, Tamar, lidí, kteří žijí své zármutky, smutné zprávy, neštěstí a nemoci. Je tu plno uklízeček, jako jsem já. Nemocnic i knihoven. Ale takový kousek nebe, který jsem mohla zažívat v naší knihovně, ten už nikde nenajdu. Bulím ale hlavně proto, že jsem nikdy paní knihovní neřekla, co pro mě její kafe a úterý znamená.