Marjánka

    Stojím u oltáře a držím Jana za ruku. Naše láska. Tak pevná, silná. Chtělo se mi tenkrát křičet do celého světa: „Vidíte? To je on! Můj muž!“ Vím to jasně, zatímco se dívám na oltář před sebou; budeme mít velkou rodinu, čtyři děti.     Kněz se na mne usmál, jako kdyby četl moje myšlenky. „Já, Anna, odevzdávám se ti, Jane...“ hlas se mi zadrhává dojetím „slibuji, že tě nikdy neopustím...“ .

    Setřásla jsem vzpomínky a v duchu se pousmála. Nikdy jej neopustím. Je to můj muž. Už spolu máme Jeníčka a co nevidět se narodí Marjánka, jenže...ne, dnes mu to ještě neřeknu.

    „Aničko?“ zvedl hlavu od našeho společného jídla, dnes máme jeho milovanou kuřecí polévku. „Jsi bledá, je ti dobře?“

    „Samozřejmě“. Odnáším talíře ze stolu a přináším druhý chod. Jeníček se za chvíli probudí, stihneme spolu sníst i přílohu, to je vzácné. Už jsem dala do myčky poslední talíř, spustila program a najednou, bez vlastního přičinění...jsem začala usedavě plakat.

    Jan se poplašeně zvedá od stolu a objímá mě. „Co se děje? Stalo se něco? No, řekni, Aničko, moje, moje, pššš, pššš, no tak“. Konejší mne
a kolébá v náručí.

    „Jane. Miminku není dobře. Není mu dobře, já….já...“ hlas mi přeskočil do polekané fistule „Já se strašně, strašně bojím...“.

    Všechno popisuji. Jak jsem hned z fakulty šla na kontrolu, protože...intuitivně cítím, že něco není v pořádku. Líčím polekanou tvář mého lékaře, jeho obavy, doporučení.

    „Aničko. Jsme na to přece dva. Proč jsi se nesvěřila už dřív? Už to nikdy, nikdy nedělej, slibuješ? Neboj se. Zvládneme to. Uděláme všechno, co nám doporučuje doktor“, konejší mě, ale já to slyším, všechnu tu úzkost v jeho hlase, podobnou, jako mám já. Jak se jí zbavit?

    K lékaři jsme šli ještě ten týden. Bohužel, říká, miminko se narodí buď hodně postižené, nebo neživé. Říká šetrně „neživé“. Křičím. Proč tolik křičím? Jan za to přece nemůže, přesto vyji doma jako zvíře, které dostalo ránu a řve bolestí o další ránu, o tu z milosti, kterou z něj vyprchá všechen život. Co jsem dělala špatně? Pila jsem mnoho kávy? Stresovala jsem se? Málo jsem spala? Nebo jsem neměla tolik uklízet, umývat okna? Co se tam stalo, v tom tichém prostoru, kde moje Marjánka, tak trošku poškozená a hodně neživá, spočinula?

    Jane, můj milovaný. Nikdy tě neopustím, a ty neopouštěj mě, říkám
v duchu a prosím jej očima, avšak navenek jsem zlá, podrážděná, dokonce
i na Jeníčka. Je zdravý, živý. Co moje maličká, co Marjánka?

    Po nedělní mši mě zastavil ten zvláštní člověk, kterému občas dám padesát korun na časopis, který prodává. Podíval se na mě a podal jedno číslo časopisu, který jsem nikdy předtím neviděla. Začala jsem po kapsách hledat drobné, dnes jsem si do chrámu nevzala peněženku ani doklady, bydlíme kousek odtud, ale on jen zavrtěl hlavou, k mému překvapení mi podal ruku, oči měl náhle plné slz a pak utekl. To je zvláštní, mumlám si a jdu.

    Přicházím domů a listuji časopisem. Hned na druhé straně jsou články, které mluví o službě rodinám, které z jakéhokoliv důvodu ztratily děti, a já začínám plakat. Je to vidět? Je vidět, že jsem hrob? Že mám uvnitř sebe dítě, možná postižené, spíše neživé? Jak to věděl? Proč mi to dal? Roztrhla jsem časopis a vhodila jej do koše na odpadky. Schoulila jsem se v pláči bez konce, jako už mnohokrát.

    Druhý den ráno, hned, když Jeníček a Jan odešli, jsem vytáhla torza časopisu, odstranila z nich zbytky cibule a začala znovu číst.

    Tím začalo moje přátelství s Rebekou.

    Rebeka pracuje v organizaci pomáhající rodinám, které přišly o děti. Nebo o své blízké. Už jen její oči pomáhají. Mírné, hluboké, soucitné. Všechno jsem jí řekla. Jan jí všechno řekl. Možná, že jí všechno pověděl
i náš Jeníček, když jej mnohokrát hlídala, abychom si mohli my dva zajít do kina. Nebo na procházku. Jen tak. Nezažili jsme to minimálně šest let.

    Právě Rebeka je důvodem, proč tu dnes sedíme s Janem, v porodnici na prosluněné chodbě, na studené bílé lavici a čekáme na to, až budeme moci naši Marjánku pokřtít. Ne všechny nemocnice to dovolují, protože neživé děti se likvidují jinak. Nechci vědět, jak. My se dohodli, ne, Rebeka to dohodla, protože míra naší bolesti nám nedovoluje mluvit o těchto věcech, že naši Marjánku pokřtíme a pochováme, tak, jak se sluší a patří.

    Sterilní rouška kryje tváře lékařů a všech ostatních. Je ticho. Dívám se do okna, pohled na Jana nevydržím. Rebeka stojí u mě a pokládá ruku na mé rameno.

    Lékař pokládá tělíčko na mé břicho a já držím Marjánku unavenýma rukama. Cítí mé teplo? Kněz, mladší než já, soucitně hladí svraštělé čelíčko
a říká, že Marjánka je prorok a král. Křtí ji a Jan dává našemu děvčátku bílou roušku, znamení čistoty. Rebeka mi pomáhá vstát. Držím maličkou v náručí
a podpíraná svým milovaným mužem Janem opouštím tuto místnost, chrám, prostor, kde lékařům, kteří si otírají čela, tečou slzy…

    Marjánka leží pod krásným habrem a s Jeníčkem za ní chodíme vyprávět o všem, co máme rádi. Netrápíme ji hloupostmi, vždyť má tolik práce. Od doby, co je v nebi andělem, se za nás všechny neustále přimlouvá.

    A láska, kterou jsem tenkrát chtěla křičet do světa, se zvnitřnila. Prohloubila, uzrála, zpokorněla. Naše láska. Tak pevná a silná…
teď pokorně tichá.