Anastázie kpt. 1

    Anastázie stála v úzké sukni a bílé košili. Předčítala Magdaleně a Tadeášovi, kteří měli druhý týden plané neštovice svorně pospolu, čtvrtou knížku od Julese Verna. 

    Děti ani nedutaly. Magdalena vrtěla blaženě pod peřinou palcem u nohy, za což ji Tadeáš šeptem plísnil, jinak matčino čtení kromě tikání nástěnných kuchyňských hodin nic nerušilo.

    Dveře se otevřely a vstoupila Sára. Dnes jí bylo dvacet let. Únor, měsíc, který předchází jaru, věstil, že za pár měsíců se Sára bude vdávat. Děti se poťouchle tvářily na Sářin podivný účes, zřejmě přijde její milý. Magdalena šťouchla do Tadeáše, když Sára šeptala matce: „..kolem šesté, mami, budeme tu jen chvíli, pak jdeme tancovat?..“. Matka souhlasně pokývla a blýskla pohledem na ty dva, kteří s hlavami pod peřinou dusili smích.

    Náhle ji uvnitř těla prostoupila známá svíravá bolest. Kolik by mu dnes bylo? Patnáct? Jak byl chytrý, v pěti letech uměl všechno. Znal každé zvířátko, řasy měl tak krásně dlouhé…..Z dětí mu je nejvíce podobná Magdalenka, zauvažovala Anastazie a s láskou pohlédla na výskající děvčátko. Nechtěla si to připustit, ale vnitřně věděla, že Metoděj očekával po Aloisově smrti dalšího chlapce. Příchod Magdalenky jeho ránu zcela nevyhojil. Očekává od ní všechno, o co přišel v Aloisovi. Není to dobře. Ale co může být dobře, když přijde taková rána? Jakou náhradu může kdokoliv poskytnout za tak rozsáhlou ztrátu? Jako kdyby to bylo včera...

    Tenkrát v noci měla živý sen. Alois, Václav a Ondřej se svými třemi kamarády jsou v kuchyni, ona škrábe brambory na polívku. Najednou jeden z chlapců, Václav, zacílil v žertu na Aloise a vyšla rána. Matka se otočila se a uviděla na zděšeném Aloisově obličeji jasně červenou krev řinoucí se v proudech ze spánku dolů po košilce i kalhotkách. Jak šílená vyběhla Anastázie ve snu se synem v náručí a utíkala plotky na faru, kde byl telefon. Všechna snaha byla zřejmě marná. V další scéně hrůzného snu se viděla stát za rakví. Probudila se a oči měla uslzené. Tiskla se vší silou a hrůzou k Metodějovi a šeptala tiše, aby neprobudila děti „Tatínku, to kdyby se mi stalo, nepřežila bych“.

    Přesně za tři dny nato třeskl u Bertů v kuchyni výstřel. Pološílená matka běžela se synem plotky, vzápětí do noci utekl zoufalý Václav. Magdalena našla smutné fotografie své rodiny, stojící za katafalkem, ve kterém spal navěky Alois, její bratr, s nádherně dlouhými řasy. až na prahu dospělosti. 

    Po celou dobu Magdalenina dětství  o tom nikdo nikdy nepromluvil. 

    Bolest beze slov je bezesporu největší. Je nepopsatelná.

    A Anastázie přestala zpívat.