Já to nevzdám!

    V sobotním říjnovém večeru jsem se pochlapila a požádala své dvě děti, aby si se mnou sedly tak, jak jsme to dělávali, když ještě byly malé, a prožily se mnou pěkný večer. Hodinu jsem mírumilovně své přání opakovala, asi po čtyřiceti minutách vypnul počítač dvanáctiletý syn. Sedmnáctiletá dcera opustila notebook ve chvíli, když jsem nad ní výhružně stála s varováním, že pokud ten krám nevypne ihned, což mi slibuje celých dvacet minut, začnu křičet. Zlákala jsem je na to, že jim budu vyprávět svoji zkušenost zastupující učitelky ve třídě třetí A, o tom, jak dokáže zvracet malý Adámek a jak školník utřel zvratků ledabyle jen kousek a zbytek toho, co chlapce trápilo, ponechal pod lavicí jako tichou výčitku.

    Poté jsem chtěla číst další z oduševnělých příběhů, ale hned u třetího se dcera rozhodla být upřímná a sdělila mi, že má mého přednesu po krk. Chvíli jsem zdržela děti líčením, jak pěkně dnes náš pes pokálel krepového draka, svůj exkrement zručně zadními tlapami zabalil a na mě pak bylo jen papír elegantně vyhodit. Příliš je to nebralo, ale strávili jsme spolu celých dvacet minut! Hurá.

    Podzimní večery jsou milé. Zvlášť když je na stole upečený štrůdl, je cítit teplo domácího krbu (do chvíle, než se zjistí, že těsto je ještě syrové, protože matka byla příliš skotačivá). Jsou milé tím, že mé děti se ještě dají přesvědčit, aby se mnou strávily alespoň nějaký čas. („Měla bys mami, zažít, co to je, mít opravdu zlobivé děti, aby ti chodily domů z hospod, neučily se, byly k ničemu a vůbec se s tebou nebavily!!!“).

    Nechci cizí děti. Chci svoje děti. I když už jsou, jak říkají, velké. (Pro žádnou mámu nejsou děti nikdy dost velké, myslím).

    Tak jak tak ale já své úsilí nevzdám. (I kdybych si měla historky vymyslet
a štrůdl zakoupit v pekárně).